Důvodová zpráva

Vztahuje se k: § 1

Úpravou nadpisu úvodního ustanovení stavebního zákona je sledováno přesnější vyjádření zaměření předkládané právní úpravy jako celku. V rámci nadpisu § 1 se proto doplňuje, že obsahuje rovněž účel stavebního zákona. Úvodní ustanovení má vyjadřovat nejenom předmět právní úpravy, ale má také indikovat její základní smyl a účel, aby bylo od úvodních ustanovení jasné, jaké hodnoty mají být konkrétním právním předpisem chráněny, jaký má být aplikací právní úpravy naplněn cíl a jaký sleduje společenský záměr.

Vztahuje se k: § 1 odst. 1

Novela upřesňuje orgány, které mají mít nově působnost v oblasti územního plánování a stavebního řádu. Nově mají být těmito orgány úřady rozvoje území a územní samosprávné celky (§ 17 a násl.). Stavební zákon upravuje rovněž některá pravidla pro výkon působnosti dotčených orgánů podle jiných zákonů (zejm. např. § 2, § 3, § 54, § 175 až 179a a další).

Vztahuje se k: § 1 odst. 3

Novela doplňuje základní smysl a účel stavebního zákona a jeho hodnotové nastavení, resp. přesněji definuje účel stavebního zákona. Mezi hlavní účely stavebního zákona se explicitně doplňuje primární důraz na zájmy člověka, které byly mezi jinými veřejnými zájmy doposud opomíjeny, tj. vytváření podmínek pro bydlení, práci, podnikání a život lidí (antropocentrické pojetí účelu a cílů zákona). Tento účel v zákoně prozatím výslovně vyjádřen nebyl. Jsou to přitom především podmínky pro život obyvatel včetně zajištění jejich bytových potřeb, práce a dalších životních potřeb, které má zákon podporovat. Vedle základních lidských životních potřeb se doplňuje i důraz na zajišťování podmínek pro podnikání jako klíčového faktoru rozvoje společnosti a ekonomické prosperity ve svobodném tržní hospodářství. Obdobné hodnoty se zdůrazňují i mezi veřejnými zájmy, které hájí územní samosprávy (§ 16), a mezi veřejnými zájmy, které jsou cílem územního plánování (§ 38).

Vztahuje se k: § 1a

Novela doplňuje chybějící základní zásady stavebního zákona, které mají být základním interpretačním a teleologickým vodítkem pro výklad a použití celého zákona.

Základní zásady podle § 1a se uplatní zejména při postupech podle části třetí (územní plánování) a šesté (stavební řád), ale platí pro celý stavební zákon, a podle povahy (zejména zásada v odstavci 3) také pro postupy dotčených orgánů podle jiných zákonů, pokud v nich vznikají podkladové akty nebo se jinak týkají postupů podle stavebního zákona (srov. odkaz na povinnost dotčených orgánů dbát základních zásad tohoto zákona v § 2 odst. 1 a § 54 odst. 1).

Vztahuje se k: § 1a odst. 1

Úkolem úřadů rozvoje území je přistupovat k rozhodování celostním způsobem a koordinovat ochranu všech vzájemně kolidujících veřejných a soukromých zájmů a usilovat o předcházení jejich rozporům. Veřejné zájmy navzájem, soukromé zájmy navzájem, ale i veřejné zájmy vůči soukromým zájmům by se měly aplikovat vyváženě ve vztahu jeden k druhému na základě principu proporcionality tak, aby výsledné řešení bylo v souladu s převažujícím veřejným zájmem a oprávněnými zájmy přímo dotčených osob. Důležitou podmínkou je, aby uplatňování požadavku na ochranu veřejného zájmů nevedlo k nepřiměřenému dotčení jiných veřejných zájmů, v důsledku čehož by došlo k narušení či znehodnocení charakteru, potenciálu a hodnot území jako celku. Orgány územního plánování a stavební úřady mají možnost překonat jednotlivé složkové veřejné zájmy i jednotlivé soukromé zájmy v mezích, v nichž disponují správním uvážením.

Jde o základní zásadu celého zákona, která se promítá jak do kvalitativních požadavků hmotného práva (zejm. § 38 až 39a, § 141 až 143), tak i do procesní úpravy (§ 193 odst. 1 in fine).

Cílem je mimo jiné zajistit účinnější podporu i tzv. měkkým veřejným zájmům v kolizích se složkovými veřejnými zájmy, zejména zájmu na celkové kvalitě vystavěného prostředí. Její kritériem jsou zejména cíle (§ 38) a úkoly (§ 39) územního plánování a politika architektury a stavební kultury (§ 39a). Tyto cíle směřují k podpoře kvality a krásy vystavěného prostředí sídel, vytváření podmínek pro co nejlepší, efektivní a hospodárné využívání zastavitelného území (tj. obecná preference jeho zahušťování dovnitř, resp. zabydlování, na rozdíl od extenzivního rozvoje ven do volné krajiny), vytváření kompaktních měst krátkých vzdáleností (tzv. „15 minutové město“, v němž je díky hustotě zástavby a funkcí dostupná většina potřebných míst pěšky nebo bezmotorovou dopravou), ochraně nezastavitelného území a rozvoji veřejné infrastruktury pro funkční a harmonické prostředí pro každodenní život a potřeby lidí.

Specifický význam při naplňování tohoto cíle má územní plánování, neboť jak konstatuje rozsudek NSS 7 As 152/2016, „Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace je třeba považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací dokumentace jako výsledek takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží.“. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/10 uvedl, že „Při územním plánování jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků, respektive všech zainteresovaných subjektů, s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území.“ Jedním ze základních východisek i cílů navržených změn je proto posílení významu územního plánování a územně plánovací dokumentace jako závazného vyjádření výsledného veřejného zájmu na způsobu využití konkrétního území (viz doplněné výslovné vyjádření tohoto principu v § 72 odst. 1). To se projevuje i posílením principu koncentrace, podle nějž se zájmy posouzené a zkoordinované při územním plánování při dalším rozhodování (na stejné úrovni podrobnosti) již znova neposuzují (srov. doplněné znění § 2 odst.1, § 3 odst. 1, § 54 odst. 2, § 171 odst. 2 a další).

Vztahuje se k: § 1a odst. 2

Odstavec 2 řeší situaci, kdy dojde k rozporu více různých veřejných zájmů, více různých soukromých zájmů nebo veřejných a soukromých zájmů navzájem. V takovém případě úřad rozvoje území porovná úřad význam jednotlivých zájmů a jejich závažnost a posoudí, zda zásad do žádného z nich svými nepříznivými následky nepřesahoval přínosy, nepřekračoval limitní hodnoty a výsledné řešení bylo v souladu s převažujícím veřejným zájmem i oprávněnými zájmy osob.

Primární tedy je, aby řad rozvoje území řešil rozporné situace sám a samostatně poměřil jednotlivé aspekty. Východiskem při tomto postupu je obecná povinnost správních orgánů vykládat neurčité právní pojmy, mezi něž patří také pojem „veřejný zájem“ podle konkrétních skutkových okolností a v souladu s metodami interpretace práva; mají přitom vymezit jejich rozsah a obsah a zjištěný skutkový stav subsumovat pod takto vyloženou právní normu tak, aby bylo zřejmé, jak lze posuzovanou věc do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu zařadit [NSS 5 Afs 151/2004 (701/2005 Sb. NSS)]. Výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na skutkový stav provedený správním orgánem musí být v plně přezkoumatelný [NSS 1 Azs 200/2014 (3200/2015 Sb. NSS), NSS 10 As 54/2014].

Jak uvedl Ústavního soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/04, „Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky např. o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit.“

Formulace ustanovení, která v úvodní části odkazuje nikoliv jen na „veřejné zájmy“, ale obecněji na „rozpory zájmů“ a potřebu jejich vyvažování, a teprve následně na převažující (výsledný) veřejný zájem, je v souladu s judikaturním a teoretickým východiskem, podle nějž „Jakkoli je třeba rozlišovat mezi veřejným zájmem a soukromými či kolektivními zájmy (rozsudek NSS 6 As 65/2012, č. 2879/2013 Sb. NSS), není jejich oddělení absolutní. V řadě případů je veřejný zájem totožný se společnými soukromými zájmy jednotlivců a jejich skupin (srov. Vedral, J.: Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha, Bova Polygon, 2012, s. 100). Veřejný zájem je typicky zároveň kolektivním zájmem velkého množství jednotlivců a zpravidla se rovněž překrývá se subjektivními právy těchto jednotlivců. Kupříkladu veřejný zájem na ochraně životního prostředí se překrývá s právem jednotlivců na ochranu zdravého životního prostředí dle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. III. ÚS 70/97).

Povinností všech správních orgánů, které se na rozhodování podle stavebního zákona podílejí, zejména orgánů územního plánování a stavebních úřadů, je v souladu s citovanými obecnými závěry judikatury nalézat „výsledný“, resp. „celkový“ veřejný zájem a své rozhodnutí a přijaté řešení především z tohoto hlediska řádně odůvodnit. Ustanovení v tomto směru vyjadřuje další zásadu vyjádřenou v rozsudku NSS 6 As 65/2012, podle níž „V případě vážení dvou veřejných zájmů, které jsou v kolizi, obdobně jako v případě kolize základních práv, musí správní úřad totiž nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z obou chráněných veřejných zájmů nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů, přičemž by mělo být identifikováno jádro a periferie kolidujícího veřejného zájmu a z obou veřejných zájmů, které jsou ve hře, by mělo být zachováno alespoň jejich jádro.“

Zákon klade důraz též na praktickou smysluplnost a realizovatelnost záměrů stanovením zásady, že úřad rozvoje území má vycházet ze stávajícího stavu poznání a ekonomicky a technicky přijatelných možností řešení. Na tuto zásadu navazují další základní pravidla pro aplikaci hmotného práva v § 137.

Podle § 1a je tedy obecnou výchozí zásadou, která se uplatňuje jak při územním plánování, tak i při povolování staveb a dalších postupech podle stavebního zákona, princip koordinace a vzájemného vážení zájmů. Povinností orgánů územního plánování, stavebních úřadů a dotčených orgánů, které se na rozhodování podílejí, je hledat řešení, které co nejlépe odpovídá výslednému (celkovému) veřejnému zájmu a zároveň do žádného z dílčích veřejných zájmů nezasahuje nepřiměřeným způsobem. K tomu se přímo v úpravě obecné zásady integrované ochrany v § 1a odst. 2 výslovně doplňuje poslední věta, že v odůvodnění opatření obecné povahy (tedy nejčastěji územního plánu) nebo v odůvodnění povolení záměru musí být uvedeno, jakým způsobem byly tyto požadavky naplněny. Jejím smyslem je zdůraznit, že výsledek vážení zájmů a posouzení musí být transparentní, odůvodněný a přezkoumatelný. Na to pak navazují podrobnější pravidla v § 193 odst. 1 a § 195 odst. 2.

Vztahuje se k: § 1a odst. 3

Odstavec 3 doplňuje mezi základní zásady posílení, resp. zdůraznění požadavku podpory stavebního rozvoje a nárokovosti povolení záměru. Tato zásada stanoví explicitní podmínky, které podporují prioritu povolení záměru před jeho zamítnutím naznačenou již ve stávající úpravě v § 195. Tato zásada zakazuje znemožnit výstavbu a rozvoj sídel, hospodářství nebo veřejné infrastruktury, pokud je možné zajistit dostatečnou ochranu konkurenčních nezbytných hodnot podmínkami, kompenzačními nebo zmírňujícími opatřeními. V takovém případě má být záměr povolen. V praktické rovině má toto ustanovení vést k tomu, aby se s ním musel stavební úřad vypořádat a případě zamítnutí žádosti o povolení záměru musel odůvodnit, proč není možné zajistit dostatečnou ochranu jiných hodnot podmínkami, kompenzačními nebo zmírňujícími opatřeními. Tato zásada souvisí s pokyny pro vyvažování vzájemně si konkurujících veřejných a soukromých zájmů podle § 1a odst. 1 a 2 a s celkovou snahou stavebního zákona umožňovat výstavbu jako základní předpoklad rozvoje území i společnosti a tím vytvářet podmínky pro bydlení, práci, podnikání a život lidí a zvyšování kvality vystavěného prostředí, architektury a stavební kultury (§ 1 odst. 3). Tato zásada platí podle § 2 odst. 1 i pro dotčené orgány.

Vztahuje se k: § 1a odst. 4

Do odstavce 4 se doplňuje nová, velmi důležitá zásada smírného řešení. Při řešení rozporů a námitek podle tohoto zákona orgány územního plánování a stavební úřady usilují o dosažení smíru. Tato zásada navazuje na základní zásadu činnosti správních orgánů podle § 5 správního řádu, podle níž pokud to povaha projednávané věci umožňuje, pokusí se správní orgán o smírné odstranění rozporů, které brání řádnému projednání a rozhodnutí dané věci. Ve stavebním právu je vhodné tuto zásadu zdůraznit, neboť ve stavebním právu je typický střet více zájmů a stavební úřady v praxi dosud opomíjí snahu o smírné řešení. To přitom je zejména u řešení občanskoprávních námitek více než vhodné. Na tuto zásadu pak navazuje výslovné umožnění uzavření smíru před stavebním úřadem (§ 191a) i v řízení před soudem (§ 308a). Takto uzavřený smír může obsahovat řešení soukromoprávních, zejména sousedských sporů, bez ohledu na to, že je uzavírán před správním orgánem nebo správním soudem v řízení o povolení záměru nebo v řízení o přezkumu správního rozhodnutí nebo opatření obecné povahy.

Vztahuje se k: § 1b odst. 1

Ustanovení § 1b s názvem Ochrana veřejných zájmů představuje obecnou integrační klauzuli, která podává demonstrativní výčet oblastí a právních předpisů, v nichž vykonávají stavební úřady integrovanou pravomoc a působnost (viz též § 1 odst. 2 a 3) namísto nebo vedle dosavadních dotčených orgánů. Namísto dosavadních dotčených orgánů vykonávají stavební úřady tyto pravomoci v případech plné integrace. Vedle dosavadních dotčených orgánů vykonávají stavební úřady tyto pravomoci v případech, kdy je dosavadní závazné stanovisko dotčeného orgánu nahrazeno prostým vyjádřením dotčeného orgánu (lesní zákon, veterinární zákon, zákon o ochraně ovzduší a v některých případech vodní zákon a zákon o státní památkové péči).

Novela zde definuje základní rozsah kompetence a úkoly stavebních úřadů, které mají zajišťovat ochranu veřejných zájmů i podle složkových zákonů, kterou doposud vykonávaly dotčené orgány. Stavební úřady mají v návaznosti na § 1 odst. 2 a 3 zajišťovat integrovanou ochranu a rovnováhu dotčených zájmů. Podrobněji k tomu výše v odůvodnění k § 1a odst. 1 a 2.

Stavební úřady chrání veřejné zájmy zejména v oblasti (i) života a zdraví lidí, (ii) životního prostředí, (iii) státní památkové péče, (iv) veřejné infrastruktury, (v) zemědělství, lesnictví a ochrany zvířat, (vi) nerostů, hornické činnosti, těžby a výbušnin a surovinové bezpečnosti a soběstačnosti, (vii) výroby a hospodaření s energií a energetické bezpečnosti, (viii) požární ochrany a integrovaného záchranného systému, (ix) prevence závažných havárií, integrované prevence a omezování znečištění a (x) práva na územní samosprávu územních samosprávných celků.

Stavebními úřady jsou vedle nových úřadů rozvoje území i jiné stavební úřady Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti (§ 35) a v omezeném rozsahu vykonává působnost stavebního úřadu i autorizovaný inspektor (§ 30).

Jiné stavební úřady mohou ke splnění požadavků integrované ochrany složkových veřejných zájmů využít k odborné podpoře součinnost s úřady rozvoje území jako s obecnými stavebními úřady podle § 8 správního řádu, a to v oblastech, v nichž nemusí mít s ohledem na jejich velikost a specializaci dostatečné kapacity.

Vztahuje se k: § 1b odst. 2

Na výčet oblastí v odstavci 1 navazuje rovněž demonstrativní („a jiné úkony…“) výčet typů správních úkonů, které jsou obsahově a kompetenčně zahrnuty v integrovaném rozhodnutí stavebního úřadu, které nahrazuje úkony, které by jinak (dříve) vydávaly dotčené orgány ve formě vyjádření, závazných stanovisek nebo rozhodnutí.

Pokud se posuzují veřejné zájmy podle části stavebního zákona pojednávající o stavebním řádu, kontrole a opatřeních k nápravě či přestupcích, vykonávají úřady rozvoje území pravomoc dotčených orgánů namísto těchto orgánů, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Rozhodnutí vydaná úřadem rozvoje území v těchto případech nahrazuje rozhodnutí či závazná stanoviska a jiné úkony dotčených orgánů. Úřad rozvoje území stanoví za dotčené orgány v těchto řízeních podmínky k ochraně veřejných zájmů chráněných jinými právními předpisy. Cílem tohoto ustanovení je tedy v obecné rovině integrovat a zkoncentrovat rozhodování ve věci při zohlednění všech veřejných zájmů chráněných doposud samostatnými akty dotčených orgánů. Na toto ustanovení pak navazují konkrétní změny ve vymezení působnosti ve složkových zákonech.

Vztahuje se k: § 2 odst. 1

Zákon upřesňuje způsob posuzování ochrany veřejných zájmů dotčenými orgány tím, že explicitně uvádí, že stanoviska, vyjádření nebo závazná stanoviska lze uplatňovat pouze v mezích působnosti konkrétního dotčeného orgánu (to zdůrazňují i § 175 odst. 1 a § 176 odst. 1). To sice vyplývá již z obecné zásady legality výkonu veřejné moci, ale výslovné zdůraznění a připomenutí této zásady je zde žádoucí z důvodu integrace posuzování složkových veřejných zájmů, aby nevznikala tendence „doptávat“ se formou vyjadřování u dosavadních dotčených orgánů na jejich stanoviska k řízení vedeném stavebním úřadem, v němž má působnost a povinnost posoudit tyto otázky stavební úřad.

Ustanovení dále uvádí další klíčovou zásadu novely, že ochrana veřejných zájmů, která přirozeně zasahuje do svobody dotčených osob i do jiných veřejných zájmů, se realizuje pokud možno co nejdříve, tj. v první fázi, kdy je to možné. Tím je míněna zejména fáze územního plánování ve vztahu k fázi povolování. Pokud se dotčený orgán ve fázi územního plánování k určité otázce nevyjádřil, ač z hlediska podrobnosti mohl a měl, nebo ji vyřešil určitým způsobem, nemůže v pozdějších fázích svůj postoj bezdůvodně měnit (srov. § 54 odst. 5, § 171 odst. 2).

Jak již bylo uvedeno výše v odůvodnění § 1a odst. 1, návrh posiluje význam územně plánovací dokumentace jako závazného vyjádření výsledného veřejného zájmu na prostorovém uspořádání a způsobu využití konkrétního území (§ 72 odst. 1), přičemž do fáze jejího projednávání by se mělo koncentrovat posouzení a vyvažování všech dotčených zájmů, a to zejména právě koordinací uplatněných stanovisek dotčených orgánů.

Dotčené orgány by přitom měly uplatňovat ty nejmírnější prostředky, které jsou dostatečné k ochraně jimi hájeného veřejného zájmu. Zasahovat do práv osob mohou jen v nezbytném rozsahu“, což je jen zdůraznění správním orgánům dlouhodobě známé základní zásady jejich činnosti podle § 2 odst. 3 správního řádu.

Zákon dále explicitně stanoví, že i dotčené orgány musí dbát přiměřenosti při ochraně veřejných zájmů, aby jimi vydávané podkladové akty nebyly vůči chráněnému zájmu excesivní. Text zákona záměrně zdůrazňuje, co platí automaticky, ale v praxi dotčených orgánů bývalo mnohdy opomíjeno, tj. že právní řád je celek a orgány veřejné moci i osoby jsou vázány celým právním řádem, nikoli jen složkovými předpisy. Proto zákon výslovně zmiňuje, že i dotčené orgány při aplikaci složkových zákonů pro účely postupů podle stavebního zákona musí dbát zejména na zachování účelu stavebního zákona podle § 1 odst. 3, základních zásad stavebního zákona podle § 1a a těch ustanovení stavebního zákona, která se týkají jejich působnosti (např. § 54, § 175 až 179a ad.). Z hlediska základních zásad podle § 1a půjde zejména o zásadu podle odstavce 3, že, tj. že znemožnit rozvoj sídel, hospodářství, veřejné infrastruktury nebo výstavbu lze jen tehdy, není-li možné zajistit dostatečnou ochranu jiných hodnot podmínkami, kompenzačními anebo zmírňujícími opatřeními. Těmito podmínkami, kompenzačními anebo zmírňujícími opatřeními mohou být právě podmínky, kompenzační anebo zmírňující opatření vyplývající z požadavků dotčených orgánů podle jiných zákonů.

Vztahuje se k: § 2 odst. 3

Zákon upřesňuje, jakým způsobem postupovat při pořizování navazující územně plánovací dokumentace. Doposud platilo, že se nemá přihlížet k v zákoně specifikovaným stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje a vydání nadřazené územně plánovací dokumentace. Návrh zákona toto ustanovení doplňuje způsobem, že by se nemělo přihlížet ani k vyjádřením ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje a vydání nadřazené územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 2 odst. 4

Odstavec 4 doplňuje, že se při postupech podle části šesté stavebního zákona, tedy zejména při povolování záměrů, nepřihlíží rovněž k vyjádření nebo závaznému stanovisku ve věci, která byla vyhodnocena již v závazném stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí. Jedná se o posílení zásady, podle níž nemají být již jednou vyhodnocené zájmy a otázky posuzovány opakovaně. Při výkladu tohoto ustanovení je nutné přihlížet ke specifické povaze procesu EIA a závazného stanoviska k posouzení vlivů, které je především shrnutím odborného hodnocení vlivů záměru na životní prostředí. Doplnění se tedy uplatní ve vztahu k těm aspektům závazného stanoviska, které mají povahu závazného posouzení přípustnosti záměru, dle nové úpravy tedy především vlivů záměru na významné krajinné prvky a krajinný ráz.

Vztahuje se k: § 3 odst. 1

Ustanovení § 3 řeší změnu podmínek, tzn. kdy může dotčený orgán v téže věci uplatňovat nové stanovisko. Obecně se jedná o (i) nově zjištěné skutečnost, které nemohly být zjištěny dříve, (ii) změnu právních předpisů, a (iii) pokud se změnily podmínky, za kterých bylo stanovisko, vyjádření nebo závazné stanovisko vydáno. Současně platí, že nové stanovisko může být v téže věci uplatňováno jen v rozsahu změny podmínek. Návrh zákona explicitně doplňuje, že změnit původní stanovisko, vyjádření nebo závazné stanovisko může dotčený orgán za účelem řešení rozporu, tj. zejména při postupech podle § 18 a § 55, a to jen je-li to pro stavebníka příznivější. Tj. pokud se již jednou vydané stanovisko, vyjádření nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu týká zájmů stavebníka, který je na jeho základě v dobré víře v určitý výklad či stav, lze jej ve vztahu k němu pouze zmírnit, nikoli dále zpřísňovat. Novela tím klade důraz na ochranu dobré víry a při koordinaci usiluje o předcházení rozporům a jejich řešení v zájmu dotčených osob. Dotčené orgány musí dostat současně nástroj, jak od případných rozporů odstoupit, a tím přispět k jejich řešení.

Vztahuje se k: § 5 odst. 3

Zákon na základě požadavku z praxe upřesňuje, co se rozumí souborem staveb. Do ustanovení se proto doplňuje, že souborem staveb jsou vzájemně související stavby, jimiž se nejenom v rámci jednoho záměru, ale také v rámci více souvisejících záměrů nebo v etapách uskutečňuje výstavba na souvislém území nebo za společným účelem.

Vztahuje se k: § 5 odst. 4

Zákon upřesňuje na základě požadavku praxe, že stavbou hlavní souboru staveb se rozumí nejen stavba, která určuje nejenom účel výstavby, ale současně také příslušnost stavebního úřadu k celému souboru staveb. Jedná se tedy o doplněk kompetenčních ustanovení, který by měl v praxi napomoci, aby bylo o souvisejících otázkách rozhodováno jedním stavebním úřadem.

Vztahuje se k: § 5 odst. 7§ 5 odst. 8

V posledních letech není možné opomenout, že celospolečenským tématem (přesahujícím i hranice České republiky) se stala nedostupnost bydlení. Tato skutečnost negativně ovlivňuje život a rozvoj zejména větších měst. Odhaduje se, že jen v Praze chybí aktuálně kolem 100 tisíc bytů. O tom, že na zajištění dostupnosti bydlení je veřejný zájem, svědčí také novela zákona o Státním fondu podpory investic provedená zákonem č. 126/2024 Sb., kterou byla zavedena podpora pro tzv. dostupné nájemní bydlení, a také zákon č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení (zákon o podpoře bydlení). Zároveň je zjevné, že rozhodující příspěvek na stranu nabídky trhu s byty mohou přinést pouze větší, resp. velké bytové projekty.

Nově doplněný odstavec 7 proto definuje stavbu pro hromadné bydlení, neboť podpora výstavby pro bydlení je jednou ze zásadních priorit celého zákona. Stavbou pro hromadné bydlení je stavba nebo soubor staveb s převažující funkcí bydlení s celkovou podlahovou plochou od 10.000 m². Zákon vychází z toho, že bydlení je jedna z nejdůležitějších potřeb obyvatel, která musí být primárně uspokojena. Proto je snahou urychlit bytovou výstavbu, a to zejména pro hromadné bydlení. Za tímto účelem pak na definici navazují některá ustanovení, která se snaží se stavbou pro hromadné bydlení pracovat právě za účelem urychlení a zefektivnění bytové výstavby (zejména zařazení stavby pro hromadné bydlení do přílohy č. 3, která obsahuje vyhrazené stavby, o nichž rozhoduje v jediném stupni řízení Úřad).

Nově doplněný odstavec 8 stanoví, že plánování, příprava, výstavba a provozování veřejné infrastruktury a vyhrazených je ve veřejném zájmu. Zákon vychází z toho, že tyto stavby slouží potřebám společnosti jako celku, a proto je dán na jejich realizaci obecný veřejný zájem. Samotné konstatování veřejného zájmu však bez dalšího nepostačuje k překonání jiných veřejných zájmů, a již vůbec ne k vyvlastnění, neboť pro vyvlastnění musí být jednak prokázán převažující veřejný zájem v konkurenci více zájmů in concreto, ale především pro stavby pro hromadné bydlení není dán zákonem stanovený účel vyvlastnění, na rozdíl od staveb veřejné infrastruktury (srov. § 170 a § 11).

Existenci veřejného zájmu na celospolečensky významných stavbách potvrdil v nedávné době Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18 k přezkumu ústavnosti zákona č. 465/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury. V něm Ústavní soud konstatoval:

85. Ústavní soud tedy shrnuje, že urychlení a zkvalitnění přípravných prací směřujících k dobudování staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury lze považovat za záležitosti důležitého veřejného zájmu, u nichž lze důvodně očekávat, že přispějí k hospodářskému rozvoji a zvyšování životní úrovně v České republice [srov. též "rozvoj hmotného bohatství" v preambuli Ústavy či "obecný zájem" v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. (…)

86. Lze tak shrnout, že vylepšení právních podmínek a usnadnění přípravy významných staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury sleduje legitimní cíl (účel) (…).

87. Potřeba budování této infrastruktury je ve veřejném zájmu, přičemž povaha budovaných staveb již z povahy věci vyžaduje zvláštní přístup, neboť jde o stavby liniové, tj. na délku, tedy s určitou trasou v určitém koridoru, které musejí vést "odněkud někam", takže není možné někde přestat a jinde zase bez návaznosti pokračovat. Vhodnost jejich umístění je dána z povahy věci nutností spojit určitá místa po souši nebo po vodě anebo vést k nim energetické zdroje. (…)

Vztahuje se k: § 6 odst. 2

Změna § 6 odst. 2 reaguje na podněty z praxe a požadavky zjednodušení a liberalizace právní úpravy stavebního práva tak, aby k rozhodování úřadů docházelo jen v případech, kdy je to nutné. Ustanovení proto upřesňuje, co se také rozumí změnou dokončené stavby. Nově má jít pouze o změnu ve způsobu užívání stavby či takovou změnu, jejíž účinky by mohly ohrozit život nebo veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, či podstatná změna v době trvání dočasné stavby anebo změně dočasné stavby na stavbu trvalou. Z ustanovení se vypouští změna v užívání stavby spočívající v pouhé změně v provozním zařízení stavby a ve způsobu výroby nebo rozšíření výroby, neboť jde o zcela běžné změny v životním cyklu stavby, které není důvod povolovat stavebním úřadem. Cílem je, aby se za změnu stavby, která vyžaduje povolení, považovala pouze změna substantivní, tj. podstatná.

Na základě připomínek z praxe dochází též k formulačnímu zpřesnění, že za změnu dokončené stavby se považuje změna „účelu užívání“ stavby, nikoli změna „způsobu užívání“ stavby. Způsob budoucího užívání stavby lze jen obtížně hodnotit a často bude mimo působnost stavebního práva. Naopak účel, k němuž je stavba užívána, je důležitým faktorem, s nímž stavební zákon pracuje i na dalších místech, zejm. v § 5 odst. 4, § 140 odst. 2, § 150, § 211 odst. 2 písm. b), § 240, § 244, § 284 odst. 2 aj. V návaznosti na tuto změnu došlo k jejímu propsání i do § 224 odst. 3, § 233 odst. 2 a do přílohy č. 1 odst. 1 písm. e) a f).

Změna účelu užívání stavby může zahrnovat např. i změnu z běžného rodinného bydlení na hromadné bydlení v rámci ubytovny, přestože způsob užívání je stejný (bydlení). Díky této změně bude založena pravomoc stavebního úřadu povolovat změny stavby, které spočívají ve změně jejich účelu užívání. Zároveň se tím docílí odpovědnosti stavebníka nebo vlastníka stavby za takové změny v účelu užívání stavby, které by nebyly povoleny.

Pokud by došlo k nepovoleným stavebním úpravám stavby sledujícím změnu účelu užívání stavby, jednalo by se o přestupek podle § 301 odst. 1 písm. a), za který lze uložit pokutu až do 2 mil. Kč. Pokud by došlo k nepovolené změně účelu užívání stavby bez stavebních úprav, jednalo by se o přestupek podle § 301 odst. 1 písm. c), za který lze uložit pokutu do 400 tis. Kč. V souvislosti s potřebou důslednějšího postihu případů, kdy někdo zneužívá nepovolené změny účelu užívání stavby k neoprávněnému zisku nebo k umožnění užívání stavby třetími osobami (např. pro obchod s chudobou) byla do § 301 odst. 2 doplněna kvalifikovaná skutková podstata, že přestupku se dopustí ten, kdo užívá záměr vyžadující povolení bez tohoto povolení za účelem zisku nebo kdo umožní takové užívání jiným osobám. V takovém případě bude i bez stavebních úprav zvýšena pokuta na 2,5 násobek, tj., ze 400 tis. na 1 mil. Kč. Za opakovaný přestupek může být taková pokuta uložena opakovaně.

V souvislosti s tím byla doplněna opatření stavebního úřadu k nápravě závadného stavu v § 295 odst. 1 písm. e) tak, aby stavební úřad mohl nařídit vyklizení stavby v případě, že je užívána bez povolení.

Vztahuje se k: § 10 odst. 1 písm. a)

Mezi dopravní infrastrukturu se vkládají i cesty, zejména cesty pro pěší a cyklisty, které nemusí být nutně pozemní komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

Vztahuje se k: § 11

Doplňuje se, že veřejně prospěšná stavba může být vymezena nejen územně plánovací dokumentací, ale také přímo zákonem.

Vztahuje se k: § 12 písm. a)

Funkční využití představuje jen podmnožinu využití a nejde o vhodný pojem ke zdůraznění rozdílů, neboť podle zásad moderního urbanismu je důležité mísení funkcí. Navrhuje se proto vypuštění termínu funkčního z písm. a), neboť definování změny prostřednictvím změny funkce není vhodné. Relevance využití území je sice zachována, ale je zařazena až za sousloví prostorové uspořádání, které je v rámci změny v území primární. K obdobné změně dochází i na dalších místech stavebního zákona [ 38 odst. 2, § 80 odst. 2 písm. f) aj.].

Vztahuje se k: § 12 písm. c)

Původní název definice „zastavěný stavební pozemek“ v písmenu c) označující pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením tvořící souvislý funkční a prostorový celek se stavbami majícími určující funkci v tomto souvislém celku evokovala zastavěnost, byť její obsahem je ve skutečnosti nezastavěný pozemek. Navrhuje se proto využít vhodnější název a popsat pojem intuitivně podle skutečného obsahu jako „pozemek zázemí stavby“. Samotná definice tohoto pojmu se však nijak nemění (pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením tvořící souvislý funkční a prostorový celek se stavbami majícími určující funkci v tomto souvislém celku). Tato terminologická změna se promítá do celého stavebního zákona i do právního řádu jako celku.

Vztahuje se k: § 12 písm. d)

Dosavadní výraz „s ohledem na stávající nebo požadovaný způsob využití nebo její význam“ byl nahrazen formulací „pro návrh využití nebo prostorového uspořádání“ za účelem zvýšení terminologické přesnosti a systematické návaznosti na ostatní ustanovení stavebního zákona.

Nové znění „pro určité prostorové uspořádání nebo využití“ přesněji popisuje účel, pro který je plocha vymezována, a zdůrazňuje její funkci ve fázi koncepčního a návrhového řešení území. Stejně tak nové znění reflektuje skutečnost, že vymezení plochy je vždy součástí návrhové části dokumentace, nikoli pouhým konstatováním stávajícího stavu.

Vztahuje se k: § 12 písm. e)

Doplňuje se, že koridorem je území vymezené v nástrojích územního plánování.

Vztahuje se k: § 12 písm. g)

Zpřesňuje se právní terminologie a harmonizuje se s pojmy dlouhodobě užívanými v územně plánovací praxi hlavního města Prahy. Původní formulace byla koncipována analogicky k obecné definici nadmístního významu (ovlivnění území více obcí). V podmínkách hlavního města Praha však tento způsob vymezení nebyl zcela vhodný. Vymezení „ovlivnění území více městských částí“ je z hlediska Prahy příliš úzké, protože řada záměrů či ploch běžně zasahuje více městských částí z důvodu jejich malé rozlohy a početnosti.

Vztahuje se k: § 12 písm. h)

Změna v písmenu h) představuje zásadní koncepční posun v územním plánování, který spočívá v orientaci na smysl a účel územního plánování, jímž je plánovat rozvoj, resp. budoucí vývoj, tj. zastavitelné území, a nikoli jen popisovat stávající stav (zastavěné území). Z tohoto důvodu se jako klíčový pojem územního plánování zavádí "zastavitelné území", což se dále promítá do obsahu územního plánu v § 80 odst. 2 a do dalších ustanovení stavebního zákona i do celého právního řádu.

Naopak pojem "zastavěné území" se v právní úpravě opouští, neboť jde pouze o faktický stav, který je popisován územně analytickými podklady.

Ustanovení výslovně uvádí, že zastavitelným územím je zastavitelné území vymezené v územním plánu, nebo zastavitelné území vymezené samostatným postupem podle § 116 až 121, pokud obec nemá územní plán. Součástí zastavitelného území mohou být stavební i nestavební plochy (např. park v zastavitelném území města).

Na definici zastavitelného území se váže řada navazujících pravidel pro zjednodušení povolování záměrů právě v zastavitelném území, která vychází ze základního principu vyjádřeného v § 2 odst. 1, že ochrana veřejných zájmů se realizuje co nejdříve a v první fázi, kdy je to možné, tj. zejména již v územním plánování. Pokud bylo v územním plánování určité území vymezeno jako zastavitelné v souladu se všemi stanovisky dotčených orgánů nebo v souladu s vyřešením rozporů zákonem stanoveným způsobem, pak není žádoucí posuzovat znovu veřejné zájmy, které tím již byly vyřešeny (zejména zemědělský půdní fond, krajinný ráz ad.), viz § 194. Tato myšlenka je jedním z ústředních motivů celé novely, která má vést k odstranění duplicit posuzování a zjednodušení a zrychlení povolovacích procesů v českém stavebním právu.

Vztahuje se k: § 12 písm. j)

Doplňuje se párový pojem k předchozímu písmenu „nestavební plocha“. Nestavební plochou plocha v zastavitelném území, která není určena k umístění zástavby, s výjimkou veřejné infrastruktury.

Vztahuje se k: § 12 písm. k)

V souvislosti s odstraněním statického pojmu „zastavěné území“ z územního plánování a jeho nahrazení dynamickým pojmem „zastavitelné území“ v § 12 písm. h) se nahrazuje i párový pojem „nezastavěné území“ na „nezastavitelné území“. Pojem „nezastavěné území“ pouze popisoval faktický stav území, které dosud není zastavěno, nikoli jeho právní režim. Proto je navrhován nový pojem „nezastavitelné území“, který přesněji vyjadřuje právní charakter území, v němž není možné umisťovat stavby určené pro zástavbu. Cílem je odlišit trvale chráněné a nezastavitelné plochy od pouhých „dosud nezastavěných“ území, která mohou být v budoucnu určena k rozvoji. I tento pojem se promítá do navazujících ustanovení, zejména do § 122 a do právního řádu jako celku.

Vztahuje se k: § 12 písm. l)

Jedná se o formulační a legislativně technickou úpravu související se změnou v terminologii a využívající jednodušších a intuitivně jasných českých slov „plocha změny“, namísto „transformační plocha“.

Vztahuje se k: § 12 písm. m)

Jedná se opět o formulační a legislativně technickou úpravu související se změnou v terminologii.

Vztahuje se k: § 12 písm. n)

Tato formulační úprava opravuje a zpřesňuje definici pojmů „uliční čára“ a „blok“, které byly v předchozím znění věcně nesprávně formulovány. Formulace byla inspirována správnějším zněním pražských a brněnských stavebních předpisů. Cílem je sjednotit terminologii s odbornou praxí v oblasti územního plánování a urbanismu a zajistit jednoznačný výklad základních pojmů používaných v územně plánovací dokumentaci.

Vztahuje se k: § 12 písm. o)

Dosavadní právní úprava pojem bloku nezná, přestože je běžně používán v závazných územně plánovacích dokumentacích, regulačních plánech a technických podmínkách. Absence zákonné definice vede k terminologické nejednotnosti a interpretační nejistotě, zejména při aplikaci regulativů zastavění, stanovení uličních čar nebo posuzování prostorového uspořádání zástavby. Cílem zavedení přesné definice je přispět k jednotnému výkladu a zvýšení právní jistoty pro obce, projektanty, stavebníky i dotčené orgány. Formulace byla opět inspirována zněním pražských a brněnských stavebních předpisů.

Rozlišení stavebních a nestavebních bloků reaguje na potřebu odlišit části území určené převážně k umisťování budov od těch, které mají převažující nestavební funkci (např. plochy zeleně, veřejná prostranství či dopravní infrastruktura). Toto rozlišení umožňuje přesnější zacílení stavebních regulativů a zjednodušuje proces hodnocení souladu stavebního záměru s charakterem území. Současně zvyšuje srozumitelnost právních požadavků, protože připouští, aby odlišné zásady územního uspořádání byly aplikovány podle funkční povahy jednotlivých bloků.

Vymezení bloku pomocí uliční čáry a uličního prostranství zohledňuje reálné prostorové členění sídel a respektuje již zavedené urbanistické principy. Definice je formulována obecně, aby byla použitelná jak v kompaktní městské zástavbě, tak v méně strukturovaném území, kde mohou být bloky tvořeny i jediným pozemkem nebo jeho částí.

Vztahuje se k: § 12 písm. p)

Z písmene p) se na základě připomínek odborné veřejnosti vypouští příliš podrobné definice stavebních čar a doplňuje se zmocnění k jejich stanovení prováděcím předpisem. Tato změna se promítá i do zmocňujícího ustanovení § 333.

Vztahuje se k: § 12 písm. u)

Navržená změna zpřesňuje terminologii, kdy dosavadní geometrické menší měřítko, tj. pouhá změna grafického měřítka výkresu, nevystihovalo skutečný účel schématu. Schéma má totiž zachycovat jevy v menší podrobnosti – tedy pouze vybrané, zjednodušené informace, relevantní pro danou územně plánovací dokumentaci – a nikoliv jen výkres v menším měřítku bez ohledu na obsah.

Vztahuje se k: § 13 písm. d)

Dochází k terminologickému upřesnění a zjednodušení definice přístupnosti pouze na osoby se zdravotním postižením.

Vztahuje se k: § 13 písm. e)

Vypuštěním slov „ani stavba pro rodinnou rekreaci“ z výčtu staveb, které nejsou stavbou ubytovacího zařízení, dochází k úpravě formulace tak, aby nevylučovala celorepublikový fond staveb pro rodinnou rekreaci (chaty a chalupy) z možnosti poskytování ubytovacích služeb. Výklad § 13 písm. e) stávajícího zákona některými stavebními úřady dovozuje v těchto případech povinnost rekolaudace na „stavbu ubytovacího zařízení“ při jakémkoliv úplatném krátkodobém pobytu. Tato interpretace je nesprávná a v rozporu s metodickým doporučením Ministerstva pro místní rozvoj. Konstruuje uměle a nežádoucím způsobem stav hromadné nemožnosti využívat stavby pro rodinnou rekreaci k ubytování a uvádí jejich vlastníky i celý sektor této ekonomiky do neřešitelné situace. Požadavek na případnou změnu účelu užívání (rekolaudaci) rekreačních objektů totiž v praxi naráží na mnohdy nepřekonatelné technické i právní bariéry a navíc jejich vlastníci si takové rekolaudace ani nepřejí, neboť tyto objekty zároveň užívají i sami. Smyslem této úpravy je tedy potvrzení správnosti výkladu, že stavby pro rodinnou rekreaci lze užívat bez dalšího i pro ubytování a pro jinou rekreaci. V opačném případě při nesprávném výkladu této otázky by mohlo dojít i k ohrožení připravovaného registru e-Turista. Pro majitele chat by registrace v systému byla faktickým přiznáním k přestupku nepovoleného užívání stavby podle § 301 odst. 2 se sankcí až 2 000 000 Kč. Navržená úprava potvrzuje princip funkční ekvivalence: pokud je stavba technicky bezpečná pro rekreaci vlastníka, je bezpečná i pro krátkodobého hosta. Úplatnost pobytu nemění charakter rekreačního užívání stavby, pro který byla řádně povolena.

Vztahuje se k: § 13 písm. f)

Jedná se o úpravu vyplývající z potřeb praxe, kdy bylo v praxi složité pracovat s pojmem stavba pro obchod jako stavba s čistě s prodejní plochou. V praxi se vyskytovaly různé hraniční situace, jejichž striktní řešení podle původní definice nicméně nebylo příliš logické ani praktické. Ustanovení se tedy doplňuje o převažující prodejní plochu, aby smysl zůstal z hlediska účelu využití plochy zachován s tím, že zákon umožní na části plochy, která nebude převažující, mít i plochu, která nebude určená k prodeji.

Vztahuje se k: § 13 písm. h)

Jedná se o úpravu vyplývající z potřeb praxe, kdy stavbou pro zemědělství je stavba pro hospodářská zvířata, doprovodná stavba pro hospodářská zvířata, stavba pro rostlinnou výrobu a to vše nově i bez nutnosti využití místní půdy. Požadavek využití místní půdy dovozovala v minulosti judikatura, cílem je tedy její překonání právní úpravou.

Vztahuje se k: § 13 písm. o)

V písmenu o) se zpřesňuje definice zastavěné plochy. Jednak jazykově se nahrazuje slovo „pravoúhlý“ vhodnějším slovem „svislý“, neboť ve svahu nejsou průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí do roviny terénu pravoúhlé. Dále dochází i k dílčím věcným změnám v tom, že se vypouští lodžie (lodžie je zapuštěný útvar, který nijak nevystupuje z domu a jeho řešení je zbytečné) a naopak se po vzoru pražských stavebních předpisů doplňují balkony a arkýře, jejichž plocha se do zastavěné plochy nezapočítává. Na základě připomínky Ministerstva pro místní rozvoj a se souhlasem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního se vypouští poslední část věty za středníkem pro nadbytečnost.

Vztahuje se k: § 13

Dochází ke zrušení definice domu pro dostupné nájemní bydlení pro účely stavebního zákona pro nadbytečnost a neefektivitu. Je tomu tak proto, že samotná definice v zákoně nic nepřináší a ani zvláštní pravidla pro řízení o povolení záměru domu pro dostupné nájemní bydlení v § 201 a 202 ve stavebním právu pro stavebníka nepřinášejí žádný benefit, ale naopak další komplikaci v podobě stanovení podmínky uzavření plánovací smlouvy. Proto se takové projekty prakticky nevyskytují.

Podpora bydlení v obecném smyslu je řešena obecnými instituty stavebního zákona, a to jednak zdůrazněním potřeby bydlení jako takové (viz § 1 účel zákona), jednak vyjádřením veřejného zájmu na všestranném rozvoji obcí a krajů a na vytváření podmínek pro bydlení, práci, podnikání a život lidí v § 16 a obdobně i v cílech a úkolech územního plánování v § 38, dále novou definicí staveb pro hromadné bydlení v § 5 odst. 7 a jejich zařazením mezi vyhrazené stavby do přílohy č. 3 a konečně celkovým zrychlením a zefektivněním procesů územního plánování i povolování záměrů.

Specifická podpora určitého typu bydlení či určitých skupin obyvatelstva je řešena na bázi jiných nástrojů podle jiných zákonů, na základě novely zákona o Státním fondu podpory investic provedené zákonem č. 126/2024 Sb., kterou byla zavedena podpora pro tzv. dostupné nájemní bydlení, a zákonem č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení (zákon o podpoře bydlení).

V návaznosti na to se ruší i úprava v dílu 2 hlavy III části šesté (zvláštní ustanovení o řízení o povolení záměru domu pro dostupné nájemní bydlení, § 201, 202).

Dochází k úpravě nadpisu hlavy I, která nově nemá být stavební správou, ale obecněji veřejnou správou, a to zejména proto, že nejde jen o stavební úřady, ale též o orgány územního plánování a územní samosprávné celky. Tzn. vymezují se orgány vykonávající působnosti podle stavebního zákona obecně.

Vztahuje se k: § 15

Upravuje se okruh orgánů a osob, které v rámci veřejné správy vykonávají působnost podle stavebního zákona. Kromě vlády jsou jimi kraje, obce, úřady rozvoje území a ministerstva obrany, spravedlnosti a vnitra. Kompetence jednotlivých orgánů jsou popsány dále.

Vztahuje se k: § 16

Doplňuje se základní pravidlo, že obec a kraj prosazují a hájí veřejný zájem na všestranném rozvoji svého území a vytváření podmínek pro bydlení, práci, podnikání a život lidí. Vytváření podmínek i pro „podnikání" bylo do výčtu veřejných zájmů hájených obcemi a kraji doplněno v rámci komplexního pozměňovacího návrhu hospodářského výboru, a to jako klíčového faktoru pro rozvoj obcí a krajů. Zákon tím vyjadřuje zájem na podpoře naplňování práva na podnikání jako základního hospodářského práva a základní podmínky rozvoje a ekonomického a sociálního úspěchu demokratické společnosti založené na svobodném tržním hospodářství.

Veřejný zájem je neurčitý právní pojem, který je spojován s takovými hodnotami, jako jsou obecný prospěch či společenské blaho (Pl. ÚS 24/04). Co má být chráněno ve veřejném zájmu, stanoví zákony, které tím vyjadřují důležitost chráněného institutu a celospolečenský zájem na jeho ochraně.

K ochraně různých veřejných zájmů jsou příslušné různé dotčené orgány. Aktuálně zákonodárce označuje za veřejný zájem např. provozování přenosové nebo distribuční soustavy, dodávky tepla či výroba elektřiny a plynu podle energetického zákona, poskytování některých služeb podle zákona o elektronických komunikacích, zřizování a provoz vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu podle zákona o vodovodech a kanalizacích, budování některých děl podle zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ochranu systému ekologické stability podle zákona o ochraně přírody a krajiny, zachování lesa podle lesního zákona, ochranu zemědělské půdy podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu ad. Nařízení rady (EU) 2022/2577 ze dne 22. prosince 2022, kterým se stanoví rámec pro urychlení zavádění energie z obnovitelných zdrojů, dokonce stanovilo, že výroba energie z některých obnovitelných zdrojů je v převažujícím veřejném zájmu. Na tento veřejný zájem navazuje i směrnice RED III a zákon č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie a o změně souvisejících zákonů (zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie).

Za veřejný zájem je žádoucí a možné označit také zájem samosprávy na všestranném rozvoji území, který představuje podle § 2 odst. 2 zákona o obcích a § 1 odst. 4 zákona o krajích základní úkol všech krajů a obcí (obdobně i hlavního města Prahy a jeho městských částí podle § 2 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze).

I když veřejný zájem na rozvoji území obce a kraje lze obecně odvodit z cílů a úkolů územního plánování v § 38 a 39 SZ, stejně jako ze zákona o krajích, zákona o obcích a zákona o hlavním městě Praze, není v těchto zákonech explicite vyjádřen a žádný z dotčených orgánů jej v procesech územního plánování nehájí. Veřejný zájem na všestranném rozvoji území obce a kraje a vytváření podmínek pro bydlení a život lidí tak postrádá ve stavebním zákoně i v právním řádu jako celku reprezentanta.

Zájmy obcí a krajů jsou při pořizování územně plánovací dokumentace upozaděny před zájmy státu chráněnými dotčenými orgány, neboť jimi uplatněná stanoviska jsou podle § 54 odst. 1 stavebního zákona závazná. To se projevovalo též při vyhodnocení výsledků projednání přijímané (změny) územně plánovací dokumentace, při němž docházelo k řešení rozporů pouze při nesouladných stanoviscích dotčených orgánů dle § 98 odst. 1 ve spojení s § 18 stavebního zákona, aniž by byly stejnou měrou zohledňovány i výše zmíněné veřejné zájmy obce a kraje, které podle stávajícího znění stavebního zákona nereprezentuje žádný dotčený orgán.

Obci a kraji je sice podle § 136 odst. 2 správního řádu přiznáno postavení dotčeného orgánu, jestliže se věc týká jejich práva na samosprávu, avšak to se vzhledem k aktuální praxi jeví jako nedostatečné, neboť toto ustanovení je obsaženo v části třetí správního řádu, která nedopadá na pořizování územně plánovací dokumentace jako opatření obecné povahy podle části šesté správního řádu.

Výslovným zákonným zakotvením možnosti obce a kraje chránit veřejný zájem na všestranném rozvoji svého území a vytváření podmínek pro bydlení a život lidí bude vyrovnáno postavení veřejných zájmů reprezentovaných obcí a krajem s jinými veřejnými zájmy reprezentovanými zejména dotčenými orgány.

Vztahuje se k: § 17

Nové znění § 17 nahrazuje stávající Dopravní a energetický stavební úřad a zřizuje soustavu nových úřadů rozvoje území České republiky, kterou tvoří Úřad rozvoje území České republiky (Úřad), úřady rozvoje území krajů a jejich územní pracoviště.

Přestože jsou Úřad i další úřady rozvoje území zřízeny formálně již dnem účinnosti zákona, podle přechodných ustanovení vzniknou a začnou vykonávat svou působnost až později. Konkrétně Úřad od 1. ledna 2027 a další úřady rozvoje území od 1. ledna 2028.

Název Úřadu, resp. celé soustavy úřadů rozvoje území je zvolen cíleně tak, aby vyjadřoval integrovaný princip ochrany veřejných zájmů ve smyslu § 1 odst. 2 a 3. Nejde tedy jen o „stavební úřady“, které by aplikovaly pouze stavební zákon v dosavadním úzkém smyslu. Úřady rozvoje území posuzují i další veřejné zájmy v oblastech uvedených v § 1b podle složkových zákonů a zajišťují podmínky pro rozvoj území jako celku a jako součásti vystavěného prostředí, ve kterém člověk žije. V jejich kompetenci tedy není pouze dílčí agenda povolování staveb, ale integrují v sobě až na několik výjimek všechny agendy, v důsledku kterých dochází k rozvoji území.

Konkrétní § 17 je nicméně pouze organizační ustanovení, podle kterého se zřizuje Úřad rozvoje území České republiky, úřady rozvoje území krajů a jejich územní pracoviště. Úřad jako takový je organizační složkou státu a účetní jednotkou, na rozdíl od úřadů rozvoje území krajů a jejich územních pracovišť, které pro účely hospodaření s majetkem České republiky, účetnictví a vystupování v právních vztazích, včetně pracovněprávních vztahů mají pouze postavení vnitřních organizačních jednotek Úřadu.

Podrobnosti organizačního uspořádání soustavy úřadů rozvoje území a jejich působnost, zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a zvlášť pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé), jsou stanoveny v dalších ustanoveních.

Jednotný charakter Úřadu, který tím pádem i jednotně reprezentuje zaměstnavatele (Českou republiku) v pracovněprávních vztazích se státními zaměstnanci, umožňuje sdílení oprávněných úředních osob za účelem využití jejich volné kapacity a specializace mezi agendami různých úřadů rozvoje území, aniž by se měnilo místo výkonu jejich práce (tj. jde o flexibilitu v přidělování agendy, nikoli o změny místa výkonu práce). Státnímu zaměstnanci zařazenému např. v Úřadu rozvoje území pro Jihočeský kraj, který má fyzické pracoviště v Českých Budějovicích, může být přidělována práce na spisech, které jako místně příslušný správní orgán vede např. Úřad rozvoje území pro hlavní město Prahu apod.

Možnost sdílení zaměstnanců může být užitečná mimo jiné i z důvodu integrace agend podle jiných zákonů do působnosti stavebního úřadu (§ 1b). Zejména u méně častých agend může docházet k tomu, že příslušní specialisté s příslušnou odbornou zkouškou nemusí být trvale přítomni a zaměstnání s místem výkonu práce na každém územním pracovišti, ale mohou svoji působnost i pro řízení v prvním stupni na územním pracovišti vykonávat z jiného místa pracoviště, nejčastěji z úřadu rozvoje území příslušného kraje, případně přímo z centrálního Úřadu.

Možnost sdílení zaměstnanců platí pro úřady rozvoje území jak s různou místní, tak i s různou věcnou nebo funkční příslušností. Limitem je zde pouze ustanovení § 14 odst. 6 správního řádu, podle nějž je z řízení vyloučena úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni. Důvodem vyloučení však není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona.

Vztahuje se k: § 17a

Úřad rozvoje území České republiky je vrcholem nově vzniklé soustavy jednotné státní správy v oblasti stavebního práva, což se projevuje i v doprovodné novele kompetenčního zákona, v němž je Úřad doplněn do seznamu ústředních orgánů státní správy. V celém stavebním zákoně i v právním řádu se v návaznosti vznik Úřadu nahrazuje původní kompetence Ministerstva pro místní rozvoj kompetencí Úřadu.

Úřad vznikne podle přechodných ustanovení spojením stavebních úřadů Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva dopravy a Dopravního a energetického stavebního úřadu, které integruje v rámci své organizační struktury a převezme jejich působnost. Pracovní, resp. služební poměry dosavadních pracovníků těchto úřadů přejdou podle § 338 až 345a zákoníku práce do pracovního poměru k Úřadu (viz přechodná ustanovení a nový zákon o státních zaměstnancích). Úřad je samostatným nezávislým úřadem, který není podřízen žádnému jinému úřadu ani ministerstvu. Z rozpočtového hlediska je samostatnou rozpočtovou kapitolou stejně jako jiné ústřední orgány státní správy.

Úřad je ústředním orgánem státní správy pro oblast územního plánování, povolování staveb a vyvlastnění. Dalším úkolem Úřadu je metodické sjednocování činnosti orgánů územního plánování a řízení a metodické sjednocování stavebních úřadů. Formulace se liší proto, že orgánům územního plánování, jimiž jsou zejména obce a kraje, není Úřad pracovněprávně nadřízen, a proto je pouze metodicky podporuje, zatímco stavebním úřadům (s výjimkou jiných stavebních úřadů podle § 35) nadřízen je, proto je přímo řídí. Úřad provádí též výzkum, publikační činnost a řeší koncepční otázky v oblasti své působnosti. V tomto směru může využít kapacity, které na něj přejdou ze zanikajícího Ústavu územního rozvoje v Brně (viz přechodná ustanovení). Hlavní věcné kompetence Úřadu jsou stanoveny zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé). Úřad je zejména stavebním úřadem prvního stupně pro vyhrazené stavby (§ 30) a nadřízeným správním orgánem úřadů rozvoje území krajů (§ 21 odst. 2, § 30 odst. 3).

Sídlem Úřadu je Praha. Úřad může zřizovat územní pracoviště. Podle přechodných ustanovení se dosavadní územní pracoviště Dopravního a energetického stavebního úřadu vznikem Úřadu stávají detašovanými územními pracovišti Úřadu. Detašovaná územní pracoviště Úřadu nejsou samostatným správním orgánem, ale jsou organizační součástí Úřadu, pouze s fyzicky odlišným umístěním pracoviště (pobočka, expozitura).

V čele Úřadu je předseda, který organizuje a řídí činnost Úřadu a uděluje pokyny všem podřízeným zaměstnancům. Jmenování či odvolávání předsedy se vyjímá z působnosti jediného resortu a pověřuje se jím přímo vláda, jako kolektivní orgán, ve kterém zasedají jednotliví ministři. Cílem bylo vymanit územní a stavební agendu z gesce jediného resortu, neboť funkční stavební řízení je zájmem všech a gesčně má na něm mít zájem bezpochyby více než jeden gesční ministr. Předsedu Úřadu jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra pro místní rozvoj. Předseda Úřadu si vybírá své místopředsedy, kteří jej v jím vymezených oblastech zastupují a které na jeho návrh jmenuje a odvolává ministr pro místní rozvoj. Předseda Úřadu a místopředsedové Úřadu jsou zaměstnanci státu zařazení v Úřadu, ale nedopadá na ně zákon o státních zaměstnancích.

Aby nebyl Úřad zatěžován zbytnou agendou v území, kterou lze delegovat na úřady rozvoje území krajů, případně na jejich územní pracoviště, zákon výslovně uvádí, že v případech stanovených vnitřním předpisem Úřadu nebo na základě písemného pověření předsedy může v úřadech rozvoje území právně jednat jménem státu i jiný státní zaměstnanec. Rozumí se tím zejména příslušní vedoucí státní zaměstnanci v úřadech rozvoje území krajů a v jejich územních pracovištích, případně v jejich detašovaných pracovištích.

Předseda a místopředsedové Úřadu jsou do funkce jmenováni na dobu funkčního období v trvání 6 let. Mohou být jmenováni opakovaně. Zákon předepisuje rovněž kvalifikační kritéria pro osobu předsedy a místopředsedy. Primárním je, aby znalosti, zkušenosti a morální vlastnosti těchto osob byly předpokladem, že budou svoji funkci zastávat řádně. Dále se musí jednat o státní občany České republiky, plně svéprávné a bezúhonné osoby s ukončeným vysokoškolským vzděláním získaném studiem v magisterském studijním programu.

Předseda a místopředsedové Úřadu nesmí být členy řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikajících právnických osob ani nesmí zastávat jinou placenou či výdělečnou funkci, ledaže by se jednalo o správu vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké.

Vztahuje se k: § 17b

Úřady rozvoje území krajů jsou územními správními orgány ve věcech územního plánování, stavebního řádu, vyvlastnění a dalších věcí upravených tímto zákonem. Úřadů rozvoje území krajů je 14 a sídlí v sídle jednotlivých krajů a hlavního města Prahy, v rámci kterých vykonávají svoji působnost. V čele krajského stavebního úřadu stojí ředitel.

Úřady rozvoje území krajů mají svá územní pracoviště, a to v obcích s rozšířenou působností, v jejichž správním obvodu vykonávají územní působnost. V hlavním městě Praze je obcí s rozšířenou působností samotné hlavní město Praha. V čele územních pracovišť stojí vedoucí.

Z hlediska pracovněprávního jsou všichni zaměstnanci úřadů rozvoje území krajů, stejně jako všichni zaměstnanci jejich územních pracovišť zaměstnanci České republiky, za kterou jako jediná organizační složka jedná Úřad. Úřad může tuto agendu delegovat vnitřním předpisem nebo na základě písemného pověření na státní zaměstnance v území (§ 17a odst. 3).

Z hlediska správního jsou úřady rozvoje území krajů nadřízenými správními orgány svých územních pracovišť (§ 21 odst. 3, § 30 odst. 3).

Úřad může zřídit detašovaná pracoviště územních pracovišť i v jiných obcích než v obcích s rozšířenou působností, je-li to potřebné. Detašovaná pracoviště územních pracovišť nejsou samostatným správním orgánem, ale jsou organizační součástí daného územního pracoviště s pouze fyzicky odlišným umístěním pracoviště (pobočka, expozitura). Proto ani jejich zřízení nevyžaduje formu právního předpisu, ale jde o organizační manažerské rozhodnutí (předsedy) Úřadu, které bude odvislé nejen od potřeb daného území a místa, ale též od ochoty samosprávy nabídnout vhodné podmínky pro existenci detašovaného pracoviště v daném městě (obci). Vedoucím detašovaného pracoviště je z pracovněprávního hlediska vedoucí daného územního pracoviště, o jehož detašované pracoviště jde.

Z hlediska místní příslušnosti vykonává úřad rozvoje území kraje územní působnost v území příslušného kraje. Územní pracoviště vykonává územní působnost ve správním obvodu obce s rozšířenou působností, ve které má sídlo. Detašovaná pracoviště nemají zákonem stanovenou místní příslušnost, neboť nejsou samostatnými správními orgány, ale z logiky věci se budou podílet na výkonu územní působnosti územního pracoviště zejména ve správním obvodu obce, v níž budou umístěna.

Věcné kompetence úřadů rozvoje území krajů jsou stanoveny zvlášť pro účely územního plánování (hlava II části druhé) a pro účely stavebního řádu (hlava III části druhé). Kompetence územních pracovišť v oblasti stavebního řádu jsou zbytkové, tj. vykonávají vše, co není zákonem svěřeno nadřízeným úřadům rozvoje území.

Vztahuje se k: § 18 odst. 1

Návrh zákona si v tomto ustanovení klade za cíl zdůraznit potřebu součinnosti orgánů veřejné správy. Proto do § 18 explicitně doplňuje, že orgány územního plánování a stavební úřady musí koordinovat došlá vyjádření, stanoviska či závazná stanoviska, řešit rozpory mezi nimi nebo odstraňovat nedorozumění, neshody či vady. To vše musí činit v souladu s nově doplňovanými zásadami jejich činnosti (§ 1a). Součinnost orgánů je zásadní pro efektivní územní plánování i povolovací řízení, orgány by tedy měly být při své koordinaci aktivní, aby jejich případná nesoučinnost procesy nebrzdila.

Vztahuje se k: § 18 odst. 2

Odstavec 2 je zásadně přepracován. Předně se již netýká jen stavebních úřadů, ale mohou jej využít i orgány územního plánování. Nově tedy mohou jak orgány územního plánování, tak i stavební úřady nařídit společné jednání s obcemi, kraji nebo dotčenými orgány, a to minimálně 5 dnů před jeho konáním. Tuto lhůtu lze nově zkrátit na základě operativní dohody (např. telefonická dohoda, on-line schůzka apod.). Stejně jako doposud platí, že společné jednání je neveřejné a sepisuje se z jeho konání protokol. Zákon nevyjmenovává explicitně, které další osoby mohou být na společné jednání pozvány; připouští, že jiné osoby být přizvány mohou, ale nemusí. Novinkou oproti dosavadní úpravě tedy je, že je-li to účelné, lze ke společnému jednání přizvat jiné osoby, aniž by se nutně muselo jednat o všechny účastníky.

Součinnost podle § 18 je maximálně neformální praktický postup, který má vést k nalezení řešení, podobně jako mediace, aniž by se sám o sobě mohl jakkoli dotknout práv třetích osob. Výstupem součinnosti totiž není rozhodnutí ani jiný právně závazný výstup, ale pouze dohoda o dalším postupu zachycená v protokolu o jeho závěrech. Všechna uvedená opatření mají za cíl jednak urychlit samotné řízení, ale také přimět jednotlivé orgány ke vzájemné spolupráci.

Další novinkou je zdůraznění povinné účasti dotčených orgánů. Nezúčastní-li se dotčený orgán bez důvodné omluvy společného jednání, platí, že souhlasí s řešením orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu. K odstranění rozporů nebo zjevných vad vyjádření, stanovisek nebo závazných stanovisek může orgán územního plánování nebo stavební úřad stanovit dotčeným orgánům lhůtu, která nepřekročí 15 dní. Na tuto úpravu navazuje doplnění možnosti změnit vyjádření, stanovisko nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu v § 3 jako důsledku řešení rozporů v rámci součinnosti.

Vztahuje se k: § 18 odst. 3

V odstavci 3 se doplňuje pravidlo, o jehož použití ve správním právu se vedou teoretické spory, a to že tvoří-li více správních orgánů tentýž správní úřad, rozhodne o rozporu jeho vedoucí. Věcně je toto řešení odůvodněno tím, že vedoucí příslušného úřadu zdá situaci v místě a bude schopen ji vyřešit efektivněji, než jak tomu bývá klasickými nástroji řešení rozporů eskalací k nadřízeným správním orgánům podle § 136 odst. 6 správního řádu. Rozhodnutí vedoucího platí v případě interních rozporů i v případě rozhodování úřadů rozvoje území, nicméně u nich je tento závěr nesporný, neboť vyplývá již ze samotné skutečnosti, že jsou jediným správním orgánem.

Vztahuje se k: § 19 odst. 1

Ustanovení stanovuje, které orgány vykonávají působnost ve věcech územního plánování. Stavební zákon taxativně jmenuje úřady rozvoje území, Ministerstvo obrany, kraje, obce a pro jednoznačnost i hlavní město Prahu.

Zákon přesouvá agendu pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků do samostatné působnosti krajů a obcí, čímž naplňuje jedno ze základních zadání reformy stavebního práva, jímž byla emancipace a posílení samospráv v oblasti územního plánování.

Zároveň zákon v § 47 odst. 2 obsahuje i opt out pravidlo pro ty obce, které si nepřejí, nemohou nebo nepotřebují pořizovat územně plánovací dokumentaci samy, aby mohly na základě prosté žádosti využívat současný stav, který jim umožňuje nechat si pořídit územně plánovací dokumentaci bezplatně příslušným úřadem rozvoje území kraje.

Návrh naplňuje dlouhodobou poptávku samospráv po tomto řešení i řadu odborných doporučení, završených v r. 2021 Analýzou – návrhy a legislativními návrhy pro reformu stavebního zákona v oblasti územního plánování zpracovanou společností Deloitte pro Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci programu Evropské unie na podporu strukturálních reforem ve spolupráci s DG –REFORM Evropské Komise (SRSS/SC2019/150), která mezi reformní cíle České republiky v oblasti územního plánování řadí m. j.:

plánování předmětů ve vlastní kompetenci podle principu subsidiarity a respektování plánů ostatních úrovní samosprávy;

rozhodování o udržitelném rozvoji na nejnižší vhodné úrovni samosprávy;

přenesení větší míry odpovědnosti za místní rozvoj na volenou reprezentaci;

zvýšení významu politické odpovědnosti v oblasti místního rozvoje.

Rovněž z hlediska komparativního návrh směřuje ke standardnímu evropskému řešení, které vychází z toho, že územní plánování je doménou a přirozenou působností územních samospráv.

Zákon reaguje i na dlouhodobou kritiku odborné veřejnosti, která nehodnotí současný stav jako uspokojivý. Např. Jiří Plos v komentáři ke stavebnímu zákonu uvádí: „Ve stavebním zákonu je oddělen výkon správy na úseku územního plánování a na úseku stavebního řádu, přičemž na úseku územního plánovaní jsou pořizovatelské činnosti výkonem státní správy v přenesené působnosti, zatímco schvalování dokumentu uzavírající jednotlivé fáze pořizování, to jest dokumentů nejen právní, nýbrž i politické povahy, je výkonem samosprávným. Tento podvojný (dvoukolejný) výkon veřejné správy však působí značné obtíže, neboť některé činnosti — zejména a typicky právě územně plánovací činnost v sobě obsahují prvky obojího v podobě často jen obtížně rozlišitelné. … Kromě toho je tu dán vážný latentní střet zájmů, neboť zájmy obci s rozšířenou působnosti (to jest pravidelně měst krajských a bývalých měst okresních) mohou být a pravidelně budou v rozporu se zájmy menších obci v jejich bezprostřední blízkosti.“ (Jiří Plos. Stavební zákon s komentářem. Grada, 2013, str. 31, 46).

Zákon lépe než současný stav realizuje ústavně zaručené právo krajů a obcí na samosprávu podle čl. 8 a čl. 100 Ústavy České republiky a lépe naplňuje závazky České republiky přijaté podpisem a ratifikací Evropské charty místní samosprávy č. 181/1999 Sb., zejména v jejích čl. 3 a 4 (samospráva podstatné části věcí veřejných a odpovědnost za věci veřejné obvykle především těmi orgány, které jsou občanu nejblíže). Právě pořizování územně plánovací dokumentace a dalších forem územně plánovací činnosti, které vedou ke stanovení podmínek pro rozvoj území i pravidel, jak s územím zacházet, a stanovení podmínek pro zástavbu rozsahem a způsobem dle potřeb každé jednotlivé obce jsou nedílnou součástí ústavního práva na samosprávu.

Přesun pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti krajů a obcí do jisté míry čelí dlouhodobě kritizovanému trendu postupné byrokratizace, etatizace a přehnané míry regulace na všech úsecích státní správy, které plíživě vzrůstají natolik, ze samospráva sice de iure rozhoduje o pořízení, zadání o výsledném schválení územně plánovací dokumentace, ale samotný proces pořizování i obsah pořizované územně plánovací dokumentace týkající se jejího vlastního území nemá pod kontrolou a v mnoha ohledech se jí podstatně omezuje prostor, jak může do svého vlastního (a klíčového) dokumentu mluvit, s výjimkou spouštěcího mechanismu a konečného ne/schváleni.

Jelikož návrh přesouvá agendu pořizování územně plánovací dokumentace do samostatné působnosti krajů a obcí, vypouští se pro nadbytečnost působnost obecních úřadů, které získaly potvrzení o zajištění splnění kvalifikačních požadavků pro výkon územně plánovací činnosti, jako orgánů územního plánování. V režimu samostatné působnosti budou pořizovatelem všechny obce bez potřeby tohoto potvrzování.

Vztahuje se k: § 19 odst. 2

Do odstavce 2 se doplňuje obecně vyjádřená povinnost vyhodnocování územně plánovací dokumentace, a to ve vazbě na zrušení formalizovaného institutu vyhodnocování uplatňování územně plánovací dokumentace a zprávy o uplatňování v § 106 a § 107. Samotná povinnost vyhodnocování však musí v zákoně zůstat, neboť jde o povinnost vyplývající ze směrnice SEA.

Tato povinnost navazuje na požadavek zjišťovat, posuzovat a vyhodnocovat stav území, potenciál jeho rozvoje, prognózy jeho dalšího vývoje a jeho civilizační, kulturní a přírodní hodnoty uvedený jako první úkol územního plánování v § 39 písm. a). Vyhodnocování stavu území se implicite prolíná ve většině úkolů územního plánování, a proto je mezi nimi zmíněn na prvním místě, a to i ve vazbě na přesun tohoto úkolu z cílů územního plánování ze stávajícího § 38 odst. 3 a zrušení duplicitního cíle ve stávajícím písm. h). Dále se jako první sledovaná hodnota v tomto úkolu územního plánování doplňuje potenciál rozvoje území a jako druhá sledovaná hodnota prognózy jeho dalšího vývoje, neboť právě rozvoj území, za současné ochrany dalších hodnot, je prvořadým cílem a úkolem územního plánování, který nehodnotí pouze aktuální stav, ale rovněž očekávaný vývoj a rozvojové možnosti.

Podrobnější úprava sledování a rozboru vlivů koncepce na životní prostředí a veřejné zdraví je uvedena v § 10h zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Zvláštní ustanovení pro posuzování vlivů politiky územního rozvoje a územně plánovací dokumentace na životní prostředí jsou uvedeny v 10i zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Vztahuje se k: § 20

Jde pouze o legislativně- technickou reformulaci kompetencí vlády s cílem zjednodušení a zobecnění textu a promítnutí dopadů nové definice „vydání“ územně plánovací dokumentace, které neprovádí jako politické rozhodnutí schvalující orgán, ale jako odbornou činnost pořizovatel (§ 25, § 105 odst. 1).

Vztahuje se k: § 21 odst. 1§ 21 odst. 2

První dva odstavce v § 21 se týkají působnosti Úřadu v oblasti územního plánování.

Zákon svěřuje původní kompetence Ministerstva pro místní rozvoj Úřadu, který je v oblasti územního plánování nadřízeným orgánem úřadů rozvoje území krajů.

Vložení slov „zpracovává a“, případně „a vydává“ do aktivit pořizovatele v odstavci 2 se jasně a přesně vymezuje, že Úřad v oblasti územního plánování vykonává více souvisejících činností: (i) odborně zpracovává, resp. zajišťuje zpracování příslušných dokumentů (materiální odborná rovina), (ii) pořizuje je v souladu se zákonnými procesy (formální odborná rovina), a pokud jde o opatření obecné povahy podle správního řádu, tak tyto i (iii) vydává (§ 105 odst. 1). Ve svém souhrnu jde o odborné činnosti pořizovatele (§ 25).

Další změny jsou jen legislativně-technickým promítnutím skutečnosti, že územně analytické podklady se již nepořizují formalizovaným postupem, ale vznikají jako datová sada z údajů o území.

Kompetence původně ministerstva, nově Úřadu spočívající v zajišťování metodické podpory pro krajské a obecní úřady v oblasti územního plánování, urbanismu a architektury v dosavadní odstavci 2 písm. i) se neruší, ale přesouvá do obecně platných úkolů Úřadu v § 17a odst. 1.

Vztahuje se k: § 21 odst. 3§ 21 odst. 4

Poslední dva odstavce v § 21 se týkají působnosti úřadů rozvoje území v oblasti územního plánování.

Místně příslušný úřad rozvoje území kraje je nadřízeným správním orgánem krajů a obcí jako orgánů územního plánování v obvodu jeho působnosti.

Kompetence úřadu rozvoje území kraje jsou vymezeny v odstavci 4. Úřad rozvoje území kraje vykonává zejména kontrolu ve věcech územního plánování, pořizuje územní plán, územní opatření o stavební uzávěře a/nebo územní opatření o asanaci území na žádost obce dle § 47 odst. 2, pořizuje a vydává vymezení zastavitelného území pro obec, která nemá územní plán, vykonává další činnosti podle tohoto zákona.

Vztahuje se k: § 22

Doplnění chybějící kompetence Ministerstva obrany schvalovat územní plán a regulační plán pro území vojenských újezdů. Další změny jsou jen legislativně-technickým promítnutím skutečnosti, že územně analytické podklady se již nepořizují formalizovaným postupem, ale vznikají jako datová sada z údajů o území.

Vztahuje se k: § 23

Zakotvuje se pravomoc kraje vykonávat územně plánovací činnosti v rámci jeho samosprávy a upravuje se, že státní zásahy jsou možné jen na základě zákona a v nezbytně nutném rozsahu. I v návaznosti na judikaturu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3817/17 ve věci Pec pod Sněžkou) se tím vyjadřuje princip, že samospráva může v oblasti územního plánování činit vše, co není zákonem zakázáno. Cílem je posílit autonomii územních samosprávných celků při rozvoji území, jasně vymezit jejich pravomoc a související odpovědnost za rozvoj jejich území a stanovit hranice zásahů státu, čímž se podporuje právní jistota a stabilita územně plánovací činnosti krajů. Blíže viz odůvodnění k §19.

V souladu s přenesením pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků do jejich samostatné působnosti je mezi kompetence kraje ve věcech územního plánování zařazeno zpracování, pořizování, schvalování a vydávání zásad územního rozvoje, územní studie a územních opatření na území kraje, poskytování údajů pro územně analytické podklady a výkon dalších územně plánovacích činností v zájmu rozvoje kraje v rámci svého práva na samosprávu.

Vztahuje se k: § 24

Změny v § 24 jsou jen legislativně-technickým promítnutím rozlišení pojmů „schvaluje“ a „vydává“ v § 105 a nahrazení působnosti ministerstva Úřadem.

Nové písmeno f) v odstavci 2 zařazuje mezi kompetence rady udělování souhlasu ke zpřesnění navazující územně plánovací dokumentace podle § 73 odst. 5 nebo k možnosti odchýlit se od územně plánovací dokumentace nebo územního opatření podle § 193 odst. 2.

Vztahuje se k: § 25

Na základě podnětu Ministerstva vnitra se do oblasti územního plánování doplňuje role společenství obcí, čímž navazuje na § 53a odst. 1 zákona o obcích, který předpokládá rozšiřování jejich působnosti ve zvláštních zákonech. Jde o relativně nový institut zákona o obcích, který upravuje strategickou formu spolupráce malých obcí s širšími zákonnými kompetencemi než běžné svazky obcí.

O možné roli společenství obcí v územním plánování se zmiňuje mj. i Hospodářská strategie v opatření Posílení pravomocí společenství obcí (kap. 5.1.), kde výslovně zmiňuje pravomoc přijímat územní plány. V dlouhodobém horizontu lze zvažovat různé formy realizace tohoto opatření.

V kontextu současného návrhu stavebního zákona se jeví jako nejjednodušší a nejrealističtější zařazení společenství obcí mezi externí odborné pořizovatele nástrojů územního plánování pro jednotlivé členské obce. Společenství obcí tedy nemůže schvalovat nástroje územního plánování ani nahrazovat vyhrazené role zastupitelstva či rady obce, ale může vykonávat odborné činnosti pořizovatele ve smyslu § 46 odst. 2 pro obce, které jsou jeho členem. Zároveň se na tomto místě při prvním výskytu sousloví „odborné činnosti pořizovatele“ definuje, že jde o zpracovávání, pořizování a vydávání nástrojů územního plánování. Vydáním se rozumí zveřejnění daného nástroje v národním geoportálu územního plánování (§ 105).

Vztahuje se k: § 26

Zakotvuje se pravomoc obce vykonávat územně plánovací činnosti v rámci jejího práva na samosprávu a upravuje se, že státní zásahy do něj jsou možné jen na základě zákona a v nezbytně nutném rozsahu. I v návaznosti na judikaturu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3817/17 ve věci Pec pod Sněžkou) se tím vyjadřuje princip, že samospráva může v oblasti územního plánování činit vše, co není zákonem zakázáno. Cílem je posílit autonomii územních samosprávných celků při rozvoji území, jasně vymezit jejich pravomoc a související odpovědnost za rozvoj jejich území a stanovit hranice zásahů státu, čímž se podporuje právní jistota a stabilita územně plánovací činnosti obcí. Blíže ke sjednocení pořizování v samostatné působnosti viz odůvodnění k §19.

V souladu s přenesením pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků do jejich samostatné působnosti je mezi kompetence obce ve věcech územního plánování zařazeno zpracování, pořizování, schvalování a vydávání územního plánu a regulačního plánu, územní studie a územních opatření na území obce, poskytování údajů pro územně analytické podklady a výkon dalších územně plánovacích činností v zájmu rozvoje obce v rámci svého práva na samosprávu.

Vztahuje se k: § 27

Změny v § 27 jsou jen legislativně-technickým promítnutím rozlišení pojmů „schvaluje“ a „vydává“ v § 105 a nahrazení působnosti ministerstva Úřadem.

Nové písmeno f) v odstavci 2 zařazuje mezi kompetence rady obce udělování souhlasu k možnosti odchýlit se od územně plánovací dokumentace nebo územního opatření podle § 193 odst. 2.

Vztahuje se k: § 28

Zakotvuje se pravomoc hlavního města Prahy vykonávat územně plánovací činnosti v rámci jejího práva na samosprávu a upravuje se, že státní zásahy do něj jsou možné jen na základě zákona a v nezbytně nutném rozsahu. I v návaznosti na judikaturu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3817/17 ve věci Pec pod Sněžkou) se tím vyjadřuje princip, že samospráva může v oblasti územního plánování činit vše, co není zákonem zakázáno. Cílem je posílit autonomii územních samosprávných celků při rozvoji území, vymezit jejich pravomoc a související odpovědnost za rozvoj jejich území a stanovit hranice zásahů státu, čímž se podporuje právní jistota a stabilita územně plánovací činnosti obcí. Blíže ke sjednocení pořizování v samostatné působnosti viz odůvodnění k §19.

V souladu s přenesením pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků do jejich samostatné působnosti je mezi kompetence hlavního města Prahy ve věcech územního plánování zařazeno zpracování, pořizování, schvalování a vydávání zásad územního rozvoje, územního plánu a regulačního plánu, územní studie a územních opatření na svém území, poskytování údajů pro územně analytické podklady a výkon dalších územně plánovacích činností v zájmu rozvoje hlavního města Prahy v rámci práva na samosprávu.

Vztahuje se k: § 29

Jedná se o legislativně-technickou úpravu navazující na změny působnosti ve věcech územního plánování a zrušení Ústavu územního rozvoje. Jeho působnost přechází podle přechodných ustanovení na Úřad.

Vztahuje se k: § 30

Vzhledem k celkové změně koncepce stavební správy se zásadně zjednodušuje soustava stavebních úřadů. Namísto všech specializovaných ministerstev a dalších orgánů (Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva dopravy, Ministerstva průmyslu a obchodu a Dopravního a energetického stavebního úřadu) zákon stanoví, že působnost ve věcech stavebního řádu vykonávají stavební úřady, kterými jsou úřady rozvoje území, jiné stavební úřady (kterými jsou, jako doposud ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti, viz § 35) a autorizovaný inspektor (viz § 276 a násl.).

Odstavce 3 a 4 stanoví hierarchické funkční vztahy v uspořádání soustavy státní stavební správy. V jejím čele je Úřad rozvoje území České republiky, který je nadřízeným správním orgánem úřadů rozvoje území kraje. Tyto jsou nadřízenými správními orgány svých územních pracovišť v obcích s rozšířenou působností.

Vzhledem k novým kompetencím autorizovaného inspektora, který ve vybraných věcech nahrazuje úkony stavebního úřadu, zákon stanoví, že nadřízeným správní orgánem autorizovaného inspektora je stavební úřad, který v dané věci vydal povolení záměru, a není-li tomu tak, je jím úřad rozvoje území kraje, v němž má autorizovaný inspektor sídlo. Takový stavební úřad má informace ke konkrétní stavbě, která má být povolována.

Odstavec 5 umožňuje po vzoru daňového řádu v zájmu zvýšení efektivity soustavy úřadů rozvoje území přesouvat vedení řízení či úkony v rámci změn místní příslušnosti z důvodu účelnosti a vhodnosti. K delegaci dochází usnesením nadřízeného stavebního úřadu, které se pouze poznamená do spisu. Proti usnesení poznamenanému do spisu nelze podat odvolání a nelze ho přezkoumat v přezkumném řízení. O usnesení poznamenaném do spisu se účastníci řízení vhodným způsobem vyrozumí.

Vztahuje se k: § 30a

Dosavadní § 30a, který pojednával o kvalifikačních požadavcích pro výkon činnosti na úseku stavebního řádu, se vzhledem k nové koncepci státní stavební správy a sjednocení těchto požadavků v § 37 zrušuje.

Vztahuje se k: § 31

Ustanovení § 31 upravuje metodickou podporu výkonu působnosti Úřadu v oblastech, ve kterých stavební úřady rozhodují o věcech, které jsou jinak věcně v působnosti jiných ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Dosavadní zákon předpokládal, že to bylo Ministerstvo pro místní rozvoj, které sjednocuje výkon působnosti stavebních úřadů, pro dopravní stavby to pak bylo Ministerstvo dopravy.

Vztahuje se k: § 32

Ustanovení stanoví kompetence Úřadu, které vycházejí z dřívějších kompetencí Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva dopravy, Ministerstva průmyslu a obchodu a Dopravního a energetického stavebního úřadu.

V zájmu urychlení povolovacích řízení u vyhrazených staveb, a též proto, že Úřad nemá nadřízený správní orgán a konstrukce rozkladového řízení se nejeví efektivní ani účelná, se stanoví, že proti rozhodnutí Úřadu vydanému v řízení podle části šesté tohoto zákona není přípustný rozklad. Tím se z plejády opravných prostředků vypouští druhý stupeň správního řízení. Pro možnost opravy vad rozhodnutí v rámci veřejné správy se zachovává přezkumné řízení a obnova řízení. Pro ochranu práv dotčených osob je v plném rozsahu zachován dvoustupňový soudní přezkum, tj. možnost podání správní žaloby a kasační stížnosti. Přirozeně není nijak limitováno ani podání ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní přezkum jde o řešení konformní, neboť ústavně je zaručena pouze možnost obrátit se na jednu soudní instanci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 37/2011, 2369/2011 Sb. NSS ad.). I po novele tedy bude zajištěn rámec výrazně přesahující ústavně zaručený limit.

Z hlediska věcného je vypuštění druhého stupně správního řízení jedinou realistickou možností, kterou z instancí omezit, neboť evidentně nelze vypustit řízení v prvním stupni ani možnost podání správní žaloby. Vypustit lze tedy buď druhý stupeň správního řízení nebo druhý stupeň soudního přezkumu. Vypuštění kasační stížnosti však není vhodné jak z důvodu významu vyhrazených staveb, tak i z důvodu sjednocování judikatury.

Otázkou dvoustupňovosti soudního řízení správního se zabýval Ústavní soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/99, který zrušil tehdejší část pátou o. s. ř. a který vedl k rekonstrukci moderního správního soudnictví do současné podoby v soudním řádu správním od 1. ledna 2023. Ústavní soud tehdy konstatoval, že Pokud jde o problém ústavnosti procesní úpravy, již správní soudnictví omezuje ve většině případů na jeden stupeň, je třeba uvést, že Ústava ani Listina vícestupňové soudnictví jako základní právo negarantuje. Takové právo nelze odvodit ani z mezinárodních smluv. … Na druhé straně však nemůže být sporu o tom, že požadavek na vytvoření mechanismu sjednocení judikatury (byť třeba jen formou kasační stížnosti či jiného mimořádného opravného prostředku) vyplývá z požadavků kladených na stát, který sám sebe definuje jako stát právní. Neexistence takového mechanismu ve svých důsledcích pak vede též k nedostatečnému tlaku na kultivaci veřejné správy jako celku a k pocitům orgánů této správy, mnohdy oprávněným, že jsou vystaveny soudní kontrole, která postrádá sjednocující funkci. Kromě toho absence jakéhokoliv prostředku sjednocování judikatury správních soudů vede k tomu, že do role "sjednocovatele" se, v rozporu se svým postavením, dostává Ústavní soud. Tento stav vytváří zásadní nerovnost mezi právnickými a fyzickými osobami na straně jedné a správními úřady, neboť stát nemá žádný prostředek, aby se bránil proti někdy diametrálně odlišnému rozhodování správních soudů. Jinak řečeno, exekutiva nemá možnost vyvolat posouzení správní judikatury vrcholným orgánem moci soudní, má-li za to, že odporuje zákonu.

Naopak vypuštění odvolání, resp. rozkladu s sebou nenese žádná významná negativa, neboť by o něm stejně rozhodoval předseda téhož Úřadu a konstrukce dvou stupňů správního řízení uvnitř stejného úřadu je do značné míry umělá, neboť postrádá devolutivní účinek.

Situací, kdy je v právním řádu vyloučeno odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci, je celá řada. Ve stavebním právu jde např. o všechny situace, kdy je rozhodnutí vydáváno jako první úkon v řízení (§ 311 odst. 4). I v předchozím stavebním zákoně č. 183/2006 Sb. byly tyto situace obsaženy např. u územního souhlasu (§ 96 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb.) či společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§ 96a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.).

Inspirací pro vyloučení odvolání u významných záměrů bylo zejména ustanovení § 2d odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění zákona č. 465/2023 Sb., podle kterého není odvolání přípustné u všech staveb pro energetickou bezpečnost; těmi jsou podle § 1 odst. 5 citovaného zákona stavby jaderných elektráren a všechny s nimi související stavby, stavby velkých plynových elektráren nad 100 MW výkonu či stavby výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů o celkovém instalovaném výkonu nad 15 MW. Odvolání není přípustné ani proti rozhodnutí ve zjišťovacím řízení o tom, zda záměry staveb pro energetickou bezpečnost podléhají posuzování vlivů na životní prostředí (§ 2d odst. 15 cit. zák.). Odvolání není přípustné ani proti rozhodnutí o povolení strategické investiční stavby podle § 2n odst. 4 cit. zák. Jak stavby pro energetickou bezpečnost, tak i strategické investiční stavby jsou přitom zároveň i vyhrazenými stavbami podle přílohy č. 3 stavebního zákona, takže u části vyhrazených staveb je odvolání vyloučeno již dnes a v tomto směru jde o sjednocení procesní právní úpravy pro všechny vyhrazené stavby.

Již dnes je vyloučeno též podání odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí o vyvlastnění podle § 4a odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, přestože jde o rozhodnutí pro vyvlastňovaného materiálně velmi významné. Ústavní konformita tohoto řešení byla potvrzena Ústavním soudem v nálezu ze dne 22.03.2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18, v němž Ústavní soud v právních větách konstatoval:

5. Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručují dvou či vícestupňové rozhodování ve správním řízení. Ustanovení § 4a odst. 2 liniového zákona, podle kterého není odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí přípustné, není samo o sobě neústavní, a to zvláště za situace, kdy je proti tomuto rozhodnutí možné bránit se prostředky správního soudnictví podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Ústavní konformita vyvlastnění nemovité věci na základě vydání mezitímního rozhodnutí podle § 4a liniového zákona je zaručena tím, že vyvlastňovaný má podle § 4a odst. 3 liniového zákona zaručen (srov. též čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) přístup k soudu na základě správní žaloby, popř. i opravného prostředku proti rozhodnutí o této žalobě podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, s možností přiznání odkladného účinku těchto prostředků soudní ochrany podle § 4a odst. 4 liniového zákona.

127. (…) V oblasti správních řízení (ani v civilních sporech) právo na odvolání přímou součástí ústavněprávních záruk není [k tomu viz např. nálezy ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) nebo ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že Listina ani Úmluva nezaručují základní právo na dvou či vícestupňové rozhodování ve správním řízení, a dokonce ani v řízení soudním (s výjimkou výroku o vině a trestu podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Nutno tedy učinit závěr, že stanoví-li napadená právní úprava, že odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí není přípustné, tedy jinými slovy řečeno, že liniový zákon koncentruje rozhodování o mezitímním rozhodnutí do jednoho stupně, není tato úprava sama o sobě neústavní.

V dalších bodech tohoto nálezu se Ústavní soud věnoval i dalším otázkám posouzení a vyhodnocení snah zákonodárce o urychlení a zjednodušení podmínek pro vznik společensky významných staveb, jimiž jsou právě i vyhrazené stavby (byť v nálezu šlo o stavby podle zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, jejichž okruh se oproti vyhrazeným stavbám částečně liší, nicméně nosné důvody platí analogicky):

85. Ústavní soud tedy shrnuje, že urychlení a zkvalitnění přípravných prací směřujících k dobudování staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury lze považovat za záležitosti důležitého veřejného zájmu, u nichž lze důvodně očekávat, že přispějí k hospodářskému rozvoji a zvyšování životní úrovně v České republice [srov. též "rozvoj hmotného bohatství" v preambuli Ústavy či "obecný zájem" v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. (…)

86. Lze tak shrnout, že vylepšení právních podmínek a usnadnění přípravy významných staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury sleduje legitimní cíl (účel) (…).

87. Potřeba budování této infrastruktury je ve veřejném zájmu, přičemž povaha budovaných staveb již z povahy věci vyžaduje zvláštní přístup, neboť jde o stavby liniové, tj. na délku, tedy s určitou trasou v určitém koridoru, které musejí vést "odněkud někam", takže není možné někde přestat a jinde zase bez návaznosti pokračovat. Vhodnost jejich umístění je dána z povahy věci nutností spojit určitá místa po souši nebo po vodě anebo vést k nim energetické zdroje. (…)

I mimo oblast stavebního práva existuje v právním řádu množství případů, v nichž je odvolání proti rozhodnutí, které by bylo jinak přípustné podle správního řádu, vyloučeno zvláštním zákonem. Někdy jde o rozhodnutí jednoduchá a materiálně málo významná, jinde naopak o rozhodnutí materiálně velmi významná, u nichž je důvodem vyloučení opravného prostředku požadavek rychlosti dosažení pravomocného rozhodnutí. Zmínit lze např. vyloučení rozkladu proti rozhodnutí o některých opatřeních vydaných Českou národní bankou (rozhodnutí o zajištění ověření řídicího a kontrolního systému banky podle § 22a odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, nebo rozhodnutí o uložení opatření k nápravě podle § 26aa odst. 4 podle § 22a nebo rozhodování o odmítnutí auditora podle § 22 odst. 6 či rozhodnutí o odmítnutí ověřovatele podle § 22b odst. 7 zákona o bankách).

Podle § 3c odst. 6 zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, není přípustný rozklad proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o žádosti o udělení souhlasu s nabytím vlivu nad energeticky strategickým celkem.

Nejrozsáhlejší soubor explicitních výluk odvolání, ale často dokonce i přezkumného řízení i obnovy řízení v celém českém správním právu obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (§ 12, § 87z odst. 3, § 87aa odst. 3, § 117f odst. 3, § 123 odst. 5, § 124 odst. 2, 3, § 124b odst. 2, 3, § 125 odst. 3, § 126a § 124 odst. 4, § 129 odst. 3, 7, § 129a odst. 7. § 135 odst. 4, 5).

Vztahuje se k: § 33

V § 33 jsou stanoveny kompetence pro úřady rozvoje území krajů jako stavebních úřadů. Tyto kompetence vycházejí z dosavadní působnosti krajských stavebních úřadů s dílčími změnami.

Vztahuje se k: § 34

V § 34 se stanoví kompetence územního pracoviště úřadu rozvoje území kraje, které je obecným stavebním úřadem v prvním stupni, není-li stanovena věcná příslušnost jinak. Územní pracoviště má vykonávat (i) působnost stavebního úřadu ve věcech záměrů, u kterých nevykonává působnost Úřad, úřad rozvoje území kraje nebo jiný stavební úřad a (ii) vykonává kontrolu ve věcech stavebního řádu.

Vztahuje se k: § 35 odst. 4

Jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy je třeba vzhledem k novému systému státní stavební správy nově zakotvit namísto krajského nebo obecního stavebního úřadu nově zřizované úřady rozvoje území. K působnosti jiných stavebních úřadů a možnostem jejich spolupráce s obecnými stavebními úřady viz komentář k § 1b a § 175.

Vztahuje se k: § 37

§ 37 nově řeší kvalifikační požadavky osob vykonávajících činnost pro orgány územního plánování a stavební úřady, které byly doposud nesystematicky roztříštěny ve druhé a třetí části zákona v § 30a (pro stavební úřady) a v § 44 (pro orgány územního plánování). Cílem právní úpravy je sjednotit a zároveň rozšířit požadované vzdělání o nové oblasti a obory, umožnit širšímu okruhu osob ucházet se o místa v orgánech územního plánování a ve stavebních úřadech, a tím zvýšit nabídku na straně potenciálních zaměstnanců. Je pak odpovědností vedoucích pracovníků zaměstnavatele, aby vybrali takovou skladbu zaměstnanců, která bude z hlediska vzdělání a specializací odpovídat konkrétním potřebám konkrétního orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu.

Kvalifikační předpoklady splňuje fyzická osoba, která má osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti pro úředníky územních samosprávných celků pro správní činnosti v územním plánování, stavebním řádu nebo vyvlastnění nebo osvědčení o úspěšném vykonání úřednické zkoušky pro obor specializace, jehož součástí je legislativa, právní činnost, stavebnictví, bydlení, regionální rozvoj, územní plánování nebo stavební řád, a současně příslušné vzdělání. Takové vzdělání může být buď vysokoškolské ve studijním programu náležejícím do oblasti architektura a urbanismus, biologie, ekologie a životní prostředí, doprava, ekonomické obory, energetika, lesnictví a dřevařství, právo, stavebnictví, vědy o zemi, strojírenství, technologie a materiály, nebo vyšší odborné nebo střední s maturitní zkouškou, v oboru stavebnictví, geodézie a katastr nemovitostí, obecně právní činnost, veřejnosprávní činnost nebo doprava. Vymezení oblastí vysokoškolského vzdělání vychází z nařízení vlády č. 275/2016 Sb., o oblastech vzdělávání ve vysokém školství. Vymezení oborů vzdělávání pro vyšší odborné vzdělání a oborů vzdělávání pro střední vzdělání s maturitní zkouškou vychází z nařízení vlády č. 211/2010 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání.

Zákon v odstavci 3 stanoví podmínky pro výkon specializovaných činností podle složkových předpisů, které integrovaně posuzuje stavební úřad ve smyslu § 1b. Pokud při postupech podle tohoto zákona vykonává stavební úřad působnost podle jiných právních předpisů, podílejí se na této činnosti oprávněné úřední osoby, které splňují kvalifikační požadavky podle jiných právních předpisů a mají osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti pro úředníky územních samosprávných celků pro příslušnou správní činnost nebo osvědčení o úspěšném vykonání úřednické zkoušky pro příslušný obor. To zdůrazňuje i § 193 odst. 1.

V orgánech územního plánování a ve stavebních úřadech nemusí výjimečně působit úředníci splňující výše uvedené kvalifikační požadavky. V takovém případě musí tyto osoby podle odstavce 4 vykonávat činnost pod odborným vedením úředníka, který tyto požadavky splňuje. Úředník nesplňující kvalifikační požadavky může takto vykonávat činnost v orgánech územního plánování a ve stavebních úřadech nejvýše po dobu 3 let.

Vztahuje se k: § 38 odst. 1

Obdobně jako úkoly územního plánování se podle návětí § 39 realizují ve veřejném zájmu, totéž platí i o cílech územního plánování. Proto se i do návětí § 38 odst. 1 doplňuje stejný odkaz na univerzální (celkový) veřejný zájem, který je výsledkem naplňování a vyvažování konkrétních veřejných zájmů, chráněných jednotlivými ustanoveními stavebního zákona nebo zvláštními zákony (viz podrobněji odůvodnění k § 1a a dále například rozsudek NSS 6 Ao 6/2010 „v procesu územního plánování není nikdy možné zajistit rozvoj ku prospěchu všech za současné záruky dosavadních standardů života pro všechny, kterých se územní plány týkají. V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy“ nebo NSS 7 Aos 4/2012 „V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem toho musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelstva a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku.“).

Z původního důrazu na soustavné a komplexní řešení funkčního využití území a stanovování zásad funkčního a prostorového uspořádání se cíle územního plánování posouvají k širšímu vymezení vytváření předpokladů pro využití území. Tím se opouští převážně technicistní formulace a zdůrazňuje se strategická a koncepční role územního plánování.

Dále se doplňuje elementární antropocentrický cíl územního plánování, jímž je v první řadě co nejlepší život lidí, a to zejména v jeho základních aspektech a potřebách – bydlení, práci, podnikání, rekreaci, jakož i společenské soudržnosti. Zároveň se z dosavadního odstavce 3 přesouvá do prioritního odstavce 1 s výslovně vyjádřeným veřejným zájmem cíl zvyšovat kvalitu a krásu vystavěného prostředí sídel, rozvíjet jejich identitu a vytvářet funkční a harmonické prostředí pro každodenní život jejich obyvatel. Tento cíl je úzce spojen s politikou architektury a stavební kultury, která se rovněž emancipuje jak z hlediska obsahu (nově se stává kritériem pro posuzování hodnot chráněných stavebním zákonem), tak i z hlediska symboliky a systematického přeřazení z konce části třetí z § 136a do jejího začátku do § 39a.

To vše jsou tedy prvořadé základní cíle ve veřejném zájmu, které by mělo územní plánování pro potřeby lidí a jejich života ve společnosti vytvářet a podporovat. Teprve za ním jsou další zmíněné cíle. Lépe se strukturuje obsah odstavců 1 a 2 a § 38 a § 39 a vylučují se duplicity.

Vztahuje se k: § 38 odst. 2

Cílem úpravy je zdůraznit, že územní plánování má být prováděno soustavně, tj. kontinuálně v čase a ve vzájemné návaznosti jednotlivých nástrojů, a komplexně, tj. s ohledem na všechny funkce území a jejich vzájemné vztahy. Stanovení zásad prostorového a funkčního uspořádání vytváří rámec pro vyvážené využívání území, ochranu jeho hodnot a koordinaci veřejných i soukromých záměrů. Předřazení pojmu prostorového uspořádání před funkční uspořádání vyjadřuje pořadí priorit a významu, neboť prostorové uspořádání území je přímo navázáno na charakter území jako určující prvek územního plánování. Ve svých důsledcích má přímý vliv na kvalitu vystavěného prostředí a architektury a stavební kultury, a je tak trvalejší a důležitější, než uspořádání funkční. Tato změna se promítá i do dalších ustanovení zákona, zejména do vymezení pojmů územního plánování [§ 12 písm. a)] a do náležitostí obsahu územně plánovací dokumentace [viz např. reformulace § 80 odst. 2 písm. f)].

Vztahuje se k: § 38 odst. 3

Předřazení pojmů „civilizační“ a „kulturní“ před pojem „přírodní“ má stejně jako v odstavci 1 za cíl zdůraznění antropocentrické orientace zákona a prvořadého významu chráněných hodnot lidské civilizace a kultury. Spolu s hodnotami přírodními vyjadřuje rovnocenné, avšak systematicky uspořádané pojetí hodnot území, v němž územní plánování zohledňuje především prostředí a potřeby člověka a jeho činností. Pořadí pojmů neznamená oslabení významu přírodních hodnot, ale reflektuje skutečnost, že územní plánování je především nástrojem řízení rozvoje lidského prostředí – tedy prostředí vystavěného, utvářeného vzájemným působením civilizačních, kulturních a přírodních faktorů.

Toto pořadí rovněž vyjadřuje návaznost na Politiku architektury a stavební kultury ČR, která zdůrazňuje ochranu kulturní identity prostředí a stavební kultury jako součásti udržitelného rozvoje.

Zároveň je zdůrazněno, že ochrana stanovených hodnot má být realizována při zajištění socioekonomických potřeb a životní úrovně obyvatel a na základě námětu Ministerstva průmyslu a obchodu též při zajištění zdrojů energie a surovin. Tím je explicitně vyjádřena nutnost vyvážení ochrany hodnot s reálnými potřebami společnosti a hospodářského fungování státu a území.

Vztahuje se k: § 38 odst. 4

Doplnění pojmů „co nejlepší“ a „efektivní“ rozšiřuje dosavadní požadavek hospodárnosti využití zastavěného území o další kvalitativní rozměry využití zastavitelného území – tedy o zajištění takového uspořádání funkcí a infrastruktury, které přináší co nejvyšší užitek při minimálních nárocích na území a veřejné zdroje. Nahrazení pojmu „zastavěné území“ pojmem „zastavitelné území“ je v souladu s upravenou terminologií stavebního zákona, konkrétně se změnou definice v § 12 písm. h). Územní plánování jako činnost orientovaná do budoucna (plánování) se zabývá především vytvářením podmínek pro využívání území, které je určeno k zástavbě (zastavitelné), nikoli pouze již zastavěného území, které vyjadřuje pouze stávající stav.

Cílem je zdůraznit přednostní využívání již vymezených zastavitelných ploch před vymezováním nových, čímž se podporuje žádoucí princip zahušťování (zabydlování, využívání) stávajících sídel, budování měst „krátkých vzdáleností“ a kompaktního a udržitelného rozvoje sídel a zároveň ochrana volné krajiny před extenzivním rozšiřováním zástavby.

Na základě námětu České komory architektů se rovněž doplňuje zmínka o moderním urbanistickém konceptu „města krátkých vzdáleností“. Tento koncept, označovaný v odborné veřejnosti a literatuře též jako „kompaktní město“ nebo „15minutové město“ je urbanistický koncept, podle kterého mají obyvatelé všechny své běžné denní potřeby dostupné v krátkém čase – obvykle do 10–15 minut pěšky, na kole nebo MHD. Znamená to, že bydlení, práce, školy, obchody, služby, zdravotní péče, kultura i volnočasové aktivity mají být umístěny blízko sebe a mají být dobře propojené kvalitní pěší a cyklistickou infrastrukturou. Klíčovými principy tohoto konceptu jsou: 1. Vysoká funkční pestrost a kompaktnost – různé typy služeb a funkcí jsou umístěny v blízkosti sebe. 2. Dostupnost základních potřeb v rámci 10–15 minut – typicky v okruhu cca 800 metrů, což je průměrná vzdálenost, kterou člověk ujde za 10 minut. 3. Podpora života bez auta – díky blízkosti služeb a kvalitní dopravě není potřeba každodenně jezdit autem. 4. Vyšší kvalita života – méně času stráveného dojížděním, čistší ovzduší, zdravější a aktivnější životní styl. Město krátkých vzdáleností je tedy takové město (nebo čtvrť), kde člověk zvládne vše podstatné vyřídit během krátké pěší nebo cyklistické cesty – bez nutnosti dlouhého dojíždění.

Blíže k tématu využívání zastavitelného území, potřebě zahušťování měst a vytváření kompaktních měst krátkých vzdáleností srov. Hudeček, T., Dlouhý, M., Hnilička, P., Cutáková, L., Leňo, M. Hustota a ekonomika měst. Praha. ČVUT – Masarykův ústav vyšších studií, Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy: Praha, 2018; Sim, D. Soft City – (Pří)jemné město - Stavíme vhodnou hustotu pro každodenní život, Bratislava: Aktuell vydavatelstvo, CZ 2023; Okamura, O. Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka. Praha: Labyrint, 2020; Jehlík, J. Obec a sídlo. O krajině, urbanismu a architektuře. Praha: Ausdruck Books, 2014; Jacobs, J. Ekonomie měst. Dolní Kounice: MOX NOX, 2012; Hnilička, P. Sídelní kaše. Brno: Host, 2012; Gehl, J. Města pro lidi. Brno: Nadace Partnerství, 2012; Davoská deklarace Směrem k vysoce kvalitní kultuře výstavby (Baukultur) pro Evropu (evropští ministři kultury a zúčastněné strany, např. Evropská rada architektů), Davos, 2018; Závěr Rady (EU) 2008/C 319/05 o architektuře: přínos kultury pro udržitelný rozvoj; European Forum for Architectural Policies. Survey on Architectural Policies in Europe, Bruxelles, 2012; Evropská rada architektů. Nová Athénská charta 2003: Manifest pro města 21. století. Brusel; Kolektiv autorů. Souhrnné znění požadavků na výstavbu v Praze s komentářem. Praha: Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, 2025).

Namísto explicitního odkazu pouze na zelenou infrastrukturu je použito obecnějšího pojmu veřejná infrastruktura, čímž je zdůrazněno, že územní plánování zohledňuje, chrání a rozvíjí jak zelenou infrastrukturu, tak také dopravní a technickou infrastrukturu a občanské vybavení, které jsou nezbytnou součástí funkčního a udržitelného rozvoje území a potřeb života lidské společnosti.

Vztahuje se k: § 39

Úpravami § 39 dochází ke zdůraznění rozvoje a ochrany území jako základního průřezového požadavku v úkolech územního plánování, které nejsou samoúčelné, ale mají směřovat právě k jeho zabezpečení ve vazbě na cíle podle § 38.

Vztahuje se k: § 39 písm. a)

Požadavek vyhodnocování stavu území se implicite prolíná ve většině úkolů územního plánování, proto je vhodné ho zmínit na prvním místě, a to i ve vazbě na přesun tohoto úkolu z cílů územního plánování ze stávajícího § 38 odst. 3 a zrušení duplicitního cíle ve stávajícím písm. h). Dále se jako první sledovaná hodnota v tomto úkolu územního plánování doplňuje potenciál rozvoje území a jako druhá sledovaná hodnota prognózy jeho dalšího vývoje, neboť právě rozvoj území, za současné ochrany dalších hodnot, je prvořadým cílem a úkolem územního plánování, který nehodnotí pouze aktuální stav, ale rovněž očekávaný vývoj a rozvojové možnosti. Na tento úkol navazuje povinnost orgánů územního plánování podle § 19 odst. 2 soustavně sledovat uplatňování jimi vydané územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat je. Dojde-li ke změně podmínek, za kterých byla územně plánovací dokumentace vydána, pořídí změnu příslušné územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 39 písm. b)

Do úkolů stanovovat koncepci využití území a prověřovat a posuzovat potřebu změn v území se ve vazbě na cíle územního plánování a cíle této novely v písm. b) a c) doplňují a zdůrazňují preference co nejlepšího a nejpestřejšího využití zastavitelného území a ohled na potenciál rozvoje území.

Současně dochází k systematickému zpřesnění a doplnění jednotlivých složek koncepce. Nově se v písm. b) výslovně uvádí rozvoj bydlení a hospodářství jako základní součásti dlouhodobé urbanistické koncepce, čímž se posiluje komplexnost a vyváženost rozvojového plánování sídel a jejich hlavní smysl.

Vztahuje se k: § 39 písm. e)

V písm. e) se doplňuje požadavek účelného a efektivního využívání zastavěného území, který směřuje k žádoucí koncentraci zastavitelného území. Zároveň se tento požadavek stanoví jako univerzální úkol, který platí obecně, nejen prostřednictvím cílené revitalizace, jak jej omezoval dosavadní text. Revitalizace nevyužitých, znehodnocených nebo zanedbaných ploch je dílčím podúkolem tohoto úkolu, ale nevyčerpává jej.

Vztahuje se k: § 39 písm. f)

Úkol vyhodnocování území platí obecně, nejen ve vztahu k výrobě, proto byl z písm. f) přesunut do písm. a). Požadavek účelnosti je vypuštěn pro nadbytečnost, neboť je obsažen jinými slovy již v návětí „s ohledem na charakter území a kvalitu vystavěného prostředí“.

Do písm. f) jsou zároveň doplněny funkce „skladování, distribuce a nakládání s odpady“ k pojmu „výroba“, a to z důvodu potřeby komplexního a systémového přístupu k hospodářským a technickým činnostem, které se v území obvykle vyskytují ve vzájemné souvislosti a jako reakce na potřebu systematického začlenění odpadového hospodářství jako nedílné součásti moderního hospodářského a technického fungování území. Výroba, skladování a distribuce tvoří vzájemně provázaný řetězec — zejména v oblasti průmyslu, logistiky, energetiky a zemědělství. Vymezování ploch pouze pro výrobu bez současného zohlednění potřeb skladování a distribuce neodpovídá reálnému charakteru současného hospodářského rozvoje a vede ke zbytečné fragmentaci území či ke kolizím mezi jednotlivými funkcemi.

Nakládání s odpady zároveň již nelze vnímat pouze jako doplňkovou či okrajovou činnost, ale jako samostatnou funkční složku infrastruktury, která zahrnuje sběr, třídění, úpravu, využití i odstranění odpadů. Její prostorové nároky jsou úzce provázány s průmyslovými a logistickými aktivitami, a proto je účelné její explicitní zakotvení mezi sledované funkce.

Vztahuje se k: § 39 písm. g)

Doplnění „příležitosti pro práci a podnikání“ do písmene g) reaguje na potřebu vyváženého rozvoje sídel, který nespočívá pouze v kvalitním bydlení, ale také v zajištění hospodářských funkcí a pracovních možností obyvatel. Územní plánování má podle § 38 stavebního zákona přispívat k udržitelnému rozvoji území — tedy k rovnováze mezi podmínkami pro životní prostředí, hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel území. Doplnění výslovného požadavku na „příležitosti pro práci a podnikání“ tuto zásadu konkretizuje v oblasti koncepce rozvoje sídel.

Vztahuje se k: § 39 písm. h)

Písmeno h) se vypouští pro nadbytečnost, neboť jen konkrétnějšími slovy s demonstrativním výčtem uvádí to, co je úkolem územního plánování již podle písm. c). S ohledem na celkově značný rozsah § 39 a množství úkolů je racionální jeho legislativně- technické zkrácení a zpřehlednění bez změny významu.

Vztahuje se k: § 39 písm. q)

Oproti dosavadnímu znění se nahrazuje obecný pojem „regulovat“ přesnějším vyjádřením „stanovovat rozsah ploch“, které lépe odpovídá nástrojům územního plánování, které neprovádí obecnou regulaci, ale vymezuje a usměrňuje využití území prostřednictvím konkrétního stanovení ploch a jejich funkčního určení.

Současně se doplňuje, že tato činnost zahrnuje i zohlednění jedinečnosti a nepřemístitelnosti nerostných zdrojů. Tato vlastnost odlišuje nerostné zdroje od jiných složek území a odůvodňuje jejich zvláštní ochranu a racionální využívání přímo v místě jejich výskytu. Zároveň se výslovně akcentuje jejich význam pro surovinovou bezpečnost a soběstačnost státu, čímž se posiluje strategický rozměr jejich ochrany a využívání v rámci územního plánování.

Vztahuje se k: § 39a

Novela přesouvá ustanovení o Politice architektury a stavební kultury z původního § 136a do nového § 39a, čímž se systematicky i symbolicky dostává z konce části třetí na její ideové a hodnotové výsluní v samotném úvodu, hned za cíle a úkoly územního plánování. Toto přesunutí je motivováno též potřebou propojit cíle politiky architektury a stavební kultury s cíli, úkoly a procesem územního plánování, kde se tyto zásady prakticky uplatňují.

Územní plánování je nástrojem formování kvality vystavěného prostředí, a proto je logické, aby principy politiky architektury a stavební kultury byly explicitně začleněny do kapitoly, která stanovuje zásady a podmínky využívání území. Tento přesun posiluje věcnou provázanost zákona, zvyšuje právní i faktický význam politiky architektury a stavební kultury a umožňuje efektivnější implementaci kulturně a architektonicky citlivých zásad při plánování nových rozvojových i regenerovaných území.

V odstavci 2 je dále posilován právní význam politiky architektury a stavební kultury. I nadále jde o právně nezávazný dokument, ale zdůrazňuje se, že jde o kritérium pro posuzování hodnot chráněných stavebním zákonem.

Úpravy v odst. 3 a 4 představují legislativně-technickou úpravu navazující na vznik Úřadu dle § 17 a násl. a na změny v organizaci veřejné správy.

Vztahuje se k: § 41

Doplnění slov „stávající nebo plánované“ do odstavce 1 více zdůrazňuje, že charakter území se nestanovuje pouze podle současného stavu, ale bere v úvahu také plánovaný budoucí rozvoj a předpokládané koncepční změny vyplývající z územně plánovací dokumentace.

Doplnění umožňuje také proaktivní a preventivní přístup, který zohledňuje plánované urbanistické a infrastrukturní změny při hodnocení charakteru území. K tomuto chápání pojmu charakter území směřovala i některá již v minulosti vydaná soudní rozhodnutí, například rozsudek KS v Ústí nad Labem 142 A 2/2022, MS v Praze 8 A 140/2021nebo KS v Praze v 140 A 1/2023 nebo NSS 2 As 49/2007, které potvrzují že charakter zástavby nemůže zůstat v čase absolutně neměnný a požadavek na jeho zachování skutečně nemůže znamenat nutnost, aby nově umisťované stavby vyhlížely jako repliky původních staveb“. Pokud se stavba vymyká dosavadní zástavbě, avšak přispěje k oživení oblasti, je její umístění i dle stávající judikatury přípustné (například rozsudek NSS 5 As 88/2023).

Nově vložený odstavec 2 § zavádí zásadu, že při posuzování souladu záměrů s charakterem území se musí aktivně zohledňovat také veřejný zájem na zvyšování kvality vystavěného prostředí, architektury a stavební kultury. Doplnění tohoto odstavce zdůrazňuje, že posuzování souladu není čistě formální či statické, ale je teleologické a hodnotově orientované, s cílem podporovat kvalitní architekturu, urbanismus a stavební kulturu.

Doplněný odstavec 2 posiluje propojení právní regulace se strategickými cíli rozvoje území a zajišťuje, že rozhodnutí budou reflektovat dlouhodobou udržitelnost a estetickou kvalitu prostředí, nikoli pouze jeho současný stav.

Vztahuje se k: § 42 odst. 1

Na základě námětu Ministerstva průmyslu a obchodu byla mezi oprávněné investory doplněna též organizace podle horního zákona.

Vztahuje se k: § 42 odst. 2§ 42 odst. 3§ 42 odst. 4

Jedná se o legislativně-technickou úpravy, spojené se vznikem Úřadu.

Vztahuje se k: § 42 odst. 5

Vypuštění první věty odstavce 5 sleduje snížení administrativní zátěže, zjednodušení a zpřehlednění úpravy seznamu oprávněných investorů a odstranění redundantních nebo nevhodně časově omezených ustanovení. Omezení platnosti záznamu na 5 let se ukázalo být administrativně komplikující a nepraktické, neboť neodpovídá povaze souvisejících práv a povinností oprávněných investorů ani principu průběžného posuzování jejich způsobilosti.

Opakované podávání žádostí je již implicitně možné podle obecných procesních pravidel a není nutné jej explicitně uvádět. Tímto opatřením se zajišťuje jednodušší, flexibilnější a účelnější právní rámec bez dopadu na ochranu veřejného zájmu.

Vztahuje se k: § 43 odst. 1

Odstavec 1 představoval duplicitní ustanovení vůči odstavci 2, proto se navrhuje jej zobecnit jako obecný princip a doplnit do něj řešení problematiky fyzického nahlížení, které se tím pádem vypouští z konkrétních navazujících ustanovení (např. § 99/2, 93/5, § 199/1 ad.).

Výslovné vyloučení použití ustanovení části šesté správního řádu o zveřejňování a doručování návrhu opatření obecné povahy a schváleného opatření souvisí s upřesněním speciální úpravy v § 104, 105 a dalších ustanoveních stavebního zákona, které jednoznačně upravují, pro opatření obecné povahy podle tohoto zákona, 1. jejich schválení, což je okamžik rozhodnutí schvalujícího orgánu, 2. vydání, což je okamžik zveřejnění schválené územně plánovací dokumentace nebo její změny v národním geoportálu územního plánování (obdobně jako u právních předpisů zveřejnění ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv) a 3. účinnost, která nastává dnem doručení veřejné vyhlášky, oznamující toto zveřejnění, není-li v ní v souladu s stanovena účinnost později.

Vztahuje se k: § 43 odst. 2

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 43§ 43

Odstavce 3 až 5 se ruší pro nadbytečnost, neboť vyplývají z obecných předpisů o archivnictví a spisové službě.

Vztahuje se k: § 44§ 45

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související s přesunutím kvalifikačních požadavků do § 37 a sjednocení úpravy s dosavadním § 30a.

Vztahuje se k: § 46 odst. 1

Odstavec 1 představuje legislativně-technickou úpravu související se změnami v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 46 odst. 2 písm. a)

V návětí odstavce 2 se v návaznosti na odstavec 1 a na sjednocení pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace samosprávou navrhuje doplnit rozlišovací kritérium pro územně plánovací činnosti, které lze vykonávat pouze prostřednictvím kvalifikované osoby. Tyto se označují jako „odborné činnosti“ a jsou definovány při prvním výskytu tohoto sousloví v § 25 („odborné činnosti pořizovatele, jimiž se rozumí zpracovávání, pořizování a vydávání nástrojů územního plánování“).

„Pořizovatelem“ je podle odstavce 1 orgán územního plánování, tj. zejména obec nebo kraj jako územně samosprávný celek. Je na jejich rozhodnutí, který z jejich orgánů bude činnost pořizovatele zajišťovat, byť je zřejmé, že v praxi půjde zřejmě nadále o krajské a obecní (městské) úřady. V případě statutárních měst může tuto otázku upravit jejich statut. Zákon stanoví pouze to, že odbornou plánovací činnost musí fakticky vykonávat odborně způsobilé osoby. Odbornými činnostmi budou pávě ty úkony, které prováděl pořizovatel podle dosavadních předpisů.

Předchozí právní úprava rozlišovala odborné a politické činnosti v územním plánování, a především z toho důvodu, že byly rozděleny mezi přenesenou a samostatnou působnost obcí a krajů, a proto bylo nutné upravit jejich vztahy. Po sjednocení pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace v samostatné působnosti územních samosprávných celků jde však o vnitřní záležitost obce nebo kraje, která nevyžaduje zákonnou úpravu. Zákon proto nemá ambice provádět na všech místech, kde se vyskytuje pojem „pořizovatel“, rozlišení, zda jde o odborné činnosti, politické rozhodování, nebo jen o obslužné administrativní činnosti, neboť to vyplývá z kontextu dané situace. Zpřesnění tohoto rozlišení lze provést metodicky.

Změny v písm. a) a b) představují legislativně technické, resp. formulační úpravy, odstraňující nadbytečná slovní spojení a jednodušeji vyjadřující podstatu kvalifikačních předpokladů, spočívajících v dosažení určité pozice ve státní službě nebo jako úředníka územního samosprávného celku.

Vztahuje se k: § 46 odst. 2 písm. c)

Vypuštěný text v odstavce 2 písm. c) představuje legislativně-technickou úpravu související s vypuštěním písm. d) v odstavci 1.

Vztahuje se k: § 46

Vypuštění odstavce 3 představuje změnu vyplývající ze změny koncepce pořizování územně plánovací dokumentace, ve které se sjednocuje kompetence k pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a ve které již nadále proto není důvod zakazovat souběžný výkon činnosti osob vykonávajících územně plánovací činnost s činností projektanta územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 47

Ustanovení upravuje alternativní možnosti umožňující obcím pořízení územně plánovací dokumentace „jiným pořizovatelem“, pokud si ji nemohou nebo nechtějí pořídit samy.

První z těchto možností je uzavření veřejnoprávní smlouvy v samostatné působnosti podle § 160 odst. 6 správního řádu s jinou obcí, společenstvím obcí nebo krajem o výkonu odborných činností pořizovatele územního nebo regulačního plánu, případně dalších nástrojů územního plánování (například územní studie).

Na základě podnětu Ministerstva vnitra byla do oblasti územního plánování zakomponována role společenství obcí. Jde o relativně nový institut podle § 53a odst. 1 zákona o obcích, který upravuje strategickou formu meziobecní spolupráce s širšími zákonnými kompetencemi než běžné svazky obcí.

O možné roli společenství obcí v územním plánování se zmiňuje mj. i Hospodářská strategie v opatření Posílení pravomocí společenství obcí (kap. 5.1.), kde výslovně zmiňuje pravomoc přijímat územní plány. V dlouhodobém horizontu lze zvažovat různé formy realizace tohoto opatření. V kontextu současného návrhu stavebního zákona se jeví jako nejjednodušší a nejrealističtější návrh zařazení společenství obcí mezi potenciální externí pořizovatele ÚPD pro jednotlivé členské obce.

Druhou možnost představuje pořízení územního plánu na žádost, a to bezplatně prostřednictvím místně příslušného úřadu rozvoje území kraje, případně jeho územního pracoviště, které nahrazují dosavadní roli obecních úřadů obcí s rozšířenou působností jako pořizovatelů pro menší obce a vytváří tzv. „záchrannou síť“ pro obce, které nechtějí pořizování svého územního plánu či územních opatření financovat. Právním titulem vztahu mezi obcí a místně příslušným úřadem rozvoje území kraje bude i zde veřejnoprávní smlouva, nicméně úřad rozvoje území kraje má smluvní přímus a musí ji s obcí uzavřít bezplatně.

Vztahuje se k: § 48

Ustanovení týkající se překážek výkonu územně plánovací činnosti se v návaznosti na další navrhované změny zrušuje. Obec, která nemůže nebo nechce využít možnost pořízení územně plánovací dokumentace pro své území, může vždy využít možnost jejího pořízení prostřednictvím jiného pořizovatele podle § 47.

Vztahuje se k: § 49

V návaznosti na úpravu pořizování územně plánovací dokumentace obcemi v samostatné působnosti se institut určeného zastupitele omezuje pouze na případy, kdy pro obec pořizuje územní plán „jiný pořizovatel“ ve smyslu § 47 odst. 1 a 2. V případech, kdy je obec sama sobě pořizovatelem odborných činností, není třeba tento zákonný institut využívat, neboť je interní organizační záležitostí obce, jak si postup při pořizování rozdělí mezi své orgány a jejich konkrétní členy.

Pro případy, kdy je určený zastupitel určen, zůstává zachováno vymezení jeho základního postavení a úprava jeho vztahu k pořizovateli, včetně kritérií pro řešení situace, kdy mezi určeným zastupitelem a jiným pořizovatelem nedojde k dohodě podle odstavce 3. Zachována zůstává pro tyto případy také většina dílčích kompetencí určeného zastupitele, viz např. § 87 odst. 2, § 90 odst. 1, § 93 odst. 2.

Vztahuje se k: § 50 odst. 1 písm. b)

Formulační změna v návaznosti na projednávaný návrh na zrušení služebního zákona (sněmovní tisk č. 76).

Vztahuje se k: § 50 odst. 1 písm. c)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s přesunem kvalifikačních požadavků do § 37 a s přesunem kompetencí z MMR na Úřad.

Vztahuje se k: § 50 odst. 1 písm. e)

Doplnění požadavku na nejméně tříletou praxi v oblasti územního plánování ve veřejné správě v odst. 1 písm. e) směřuje ke zvýšení odborné úrovně a profesionality osob oprávněných k výkonu územně plánovací činnosti. Tříletá doba představuje minimální nezbytný rámec pro získání praktických zkušeností s komplexními procesy pořizování a vyhodnocování územně plánovací dokumentace, včetně koordinace s dotčenými orgány a zapojení veřejnosti. Tento požadavek posiluje kvalitu a spolehlivost výkonu veřejné správy v oblasti územního plánování a zajišťuje, že oprávnění získají pouze odborně způsobilé osoby s dostatečnou praxí.

Vztahuje se k: § 51 písm. b)

Vypuštění slov „Českou komorou architektů“ představuje legislativně-technickou úpravu navazující na změnu § 37, dle kterého může jít i o Českou komoru autorizovaných inženýrů a techniků.

Vztahuje se k: § 51§ 51§ 51

Odstavce 2 a 3 se zrušují pro nadbytečnost, neboť to, co je v nich uvedeno, platí obecně a není třeba to specificky upravovat ve stavebním zákoně.

Odstavec 4 je navržen k přesunutí do zákona č. 360/1992 Sb., autorizační zákon.

Vztahuje se k: § 52 písm. a)

Úprava v písm. a) souvisí s celkovou snahou o zjednodušení a vypuštění nadbytečných textů zákona.

Odstavec 2 je navržen k vypuštění pro nadbytečnost, neboť v rámci jednotné soustavy úřadů územního rozvoje není nutné explicitně řešit způsob předávání informací.

Vztahuje se k: § 53 odst. 1

Odstavec 1 je rušen pro nadbytečnost. Všechny podmínky dle § 50 odst. 1 kromě svéprávnosti a bezúhonnosti platí kontinuálně, a není proto třeba jej opakovaně ověřovat. Ztráta svéprávnosti nebo bezúhonnosti vede k okamžité ztrátě oprávnění dle odst. 2.

Vztahuje se k: § 53 odst. 1 písm. a)

Změna představuje legislativně-technickou úpravu navazující na vznik Úřadu dle § 17 a násl. a na změny v působnosti příslušných orgánů v oblasti územního plánování.

Vztahuje se k: § 53 odst. 1 písm. b)

Ustanovení je vypuštěno jako nadbytečné v souvislosti se zrušením odstavce 1.

Vztahuje se k: § 53 odst. 1 písm. d)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zrušením odstavce 1 a přečíslováním zbývajících odstavců.

Vztahuje se k: § 53 odst. 2

Změna představuje legislativně-technickou úpravu navazující na vznik Úřadu dle § 17 a násl. a na změny v působnosti příslušných orgánů v oblasti územního plánování.

Vztahuje se k: § 53 odst. 3

Jedná se o legislativně-technickou úpravu navazující na změny v organizaci působnosti v oblasti územního plánování.

Vztahuje se k: § 54 odst. 1

Dosavadní právní úprava v § 54 neobsahovala výslovné vyjádření povinnosti dotčených orgánů zohledňovat při výkonu své působnosti nejen ochranu dílčích veřejných zájmů, ale i cíle a úkoly územního plánování a zájmy obcí, krajů a státu na rozvoji svého území. V praxi to často vedlo k jednostrannému výkladu, kdy dotčené orgány uplatňovaly svá stanoviska bez ohledu na tyto hodnoty a zájmy, což mohlo vést buď ke zbytečnému zatěžování procesu pořizování územně plánovací dokumentace řešením rozporů nebo přímo k nepřiměřenému zásahu do práva obcí a krajů rozhodnout o způsobu využití svého území. Doplnění nového odstavce 1 má zajistit, aby dotčené orgány uplatňovaly své kompetence v souladu s principy proporcionality, subsidiarity a integrované ochrany veřejných zájmů, tedy v souladu s obecnými zásadami podle § 2 a 3.

Nové ustanovení proto zpřesňuje tyto základní principy, kterými se mají dotčené orgány řídit. Ukládá jim povinnost uplatňovat své požadavky v mezích příslušných zákonů a proporcionálně, aby jejich stanoviska byla věcně odůvodněná, přiměřená rozsahu dotčení veřejného zájmu a nebyla v rozporu s koncepčním charakterem územního plánování. Není cílem snižovat úroveň ochrany jednotlivých veřejných zájmů, ale zajistit, aby stanoviska dotčených orgánů nezakládala překážky v rozvoji území, které nejsou podloženy jejich zákonnou působností, včetně úkolů a povinností uložených jim přímo podle stavebního zákona.

Uvedená změna cíleně překonává dosavadní judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem NSS 1 As 232/2018, podle kterého „Úkolem dotčených orgánů v rámci procesu příjímání územního plánu či jeho změny je střežit veřejný zájem, k jehož ochraně jsou povolány, ať už se jedná o ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond, lesy, vodní toky, komunikace či jiný veřejný zájem. Ve svých stanoviscích tedy neposuzují, zda je navrhovaná změna územního plánu ve veřejném zájmu, ale zda s veřejným zájmem, který mají chránit, není v rozporu.“

Zakotvení povinnosti respektovat cíle a úkoly územního plánování výslovně vyjadřuje, že při ochraně veřejných zájmů podle složkových zákonů musí i dotčené orgány napříště usilovat o jejich vyvážené sladění s potřebami rozvoje území, a nikoli o jejich absolutizaci. Posiluje se tak princip spolupráce mezi pořizovatelem a dotčenými orgány, a to i s ohledem na právo obcí na samosprávu, na nově definovaný veřejný zájem na rozvoji jejich území (§ 16) a na jejich ústavně chráněnou kompetenci rozhodovat o rozvoji svého území.

Rozsáhlá poznámka pod čarou č. 79 výčtem relevantních zvláštních zákonů nezakládá věcně nová oprávnění, ale poskytuje přehled právních předpisů, podle nichž dotčené orgány veřejné zájmy uplatňují. Tato legislativně-technická úprava přispívá ke zvýšení srozumitelnosti a instruktivnosti zákona pro pořizovatele a transparentnosti a předvídatelnosti procesu pořizování územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 54 odst. 2

Obecně nadále platí, že od stanovisek dotčených orgánů se pořizovatel, i pokud jím bude kraj nebo obec, nemůže při pořizování územně plánovací dokumentace, územích opatření a zastavitelného území odchýlit, neboť tato stanoviska jsou pro pořizovatele závazná. Pro posílení právní jistoty dotčených osob a odstranění pochybností se však výslovně stanoví, že tato závaznost je omezena na otázku posouzení souladu posuzovaného návrhu s právními předpisy, které zakládají pravomoc dotčeného orgánu.

S ohledem na zásadu, podle níže mají dotčené orgány svá stanoviska uplatňovat v nejrannější fázi, kdy je to možné (§ 2 odst. 1) a na pravidla obsažená v § 3 se stanoví, že pořizovatel nepřihlíží k vyjádřením a stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje a vydání nadřazené územně plánovací dokumentace. Dále se pořizovatel může od stanoviska dotčeného orgánu odchýlit v té jeho části, ve které není stanovisko odůvodněno, aby pořizovatel nebyl vázán svévolnými neodůvodněnými stanovisky, a dále v části, v níž by překračovalo zákonnou působnost dotčeného orgánu nebo měřítko či podrobnost pořizované územně plánovací dokumentace. Proti tomuto postupu pořizovatele se dotčený orgán může bráni prostřednictvím uplatnění rozporu podle § 55.

Požadavek řádného odůvodnění stanovisek dotčených orgánů je nezbytný nejen pro jejich vlastní zákonnost a přezkoumatelnost, ale i pro zákonnost a přezkoumatelnost výsledné územně plánovací dokumentace, jak vyplývá například z rozsudku NSS 7 As 190/2020. Povinnost, aby i závazná stanoviska respektovala příslušnou úroveň podrobnosti územně plánovací dokumentace, lze dovodit i z § 72 odst. 1. stavebního zákona.

Vztahuje se k: § 54 odst. 3

V odstavci 3 je provedena formulační úprava v návaznosti na zrušení zprávy o uplatňování územně plánovací dokumentace v § 107.

Vztahuje se k: § 55

Ve stávající právní úpravě řešení rozporů není výslovně upravena role pořizovatele jako moderátora, který by měl vést jednání s dotčenými orgány k rychlému, efektivnímu a konsenzuálnímu řešení rozporů.

Z těchto důvodů se navrhuje takovou úpravu výslovně doplnit do odstavce 1, obdobně jako je tomu v § 18 odst. 2. Tato úprava navazuje na obecný princip součinnosti správních orgánů podle § 8 správního řádu a stanoví potřebné detaily k tomu, aby jej mohl pořizovatel efektivně aplikovat.

Doplněním explicitního odkazu na zásady uvedené v § 1a odst. 1 a 2 a § 18 odst. 1 a 2 se posiluje koncepční rámec činnosti pořizovatele územně plánovací dokumentace. Smyslem úpravy je zdůraznit, že pořizovatel neplní pouze technickou koordinační funkci, ale zároveň uplatňuje principy udržitelného rozvoje území, proporcionality a spolupráce veřejné správy. Ustanovení konkretizuje odpovědnost pořizovatele za aktivní koordinaci protichůdných zájmů dotčených orgánů, obcí, krajů a státu.

Mezi zájmy, které pořizovatel projednává a koordinuje dle odstavce 1 se doplňují zájmy oprávněných investorů. Jde však pouze o částečné posílení postavení oprávněných investorů. O vyjádření oprávněných investorů rozhodne pořizovatel. Oprávněný investor se nedoplňuje do dalších odstavců, a proto nemůže vyvolat rozpor a formalizované řešení rozporu podle odstavců 2 až 7, neboť jde o soukromé osoby a s ohledem na jejich počet by to pořizování neúměrně zatížilo.

V současném znění zákona rovněž není upraveno postavení územních samospráv, pro jejichž území je územně plánovací dokumentace pořizována, při řešení rozporu. Do odstavce 2 se proto navrhuje doplnit specifický způsob řešení rozporů při existenci protichůdných stanovisek mezi samosprávou (krajem nebo obcí jako pořizovatelem v samostatné působnosti) a dotčených orgánů, neboť tento typ rozporu nelze řešit podle stávajících pravidel správního řádu (viz § 133 odst. 5 SpŘ).

Zavedení institutu dohodovacího řízení formalizuje dosavadní praxi neformálních jednání o rozporech a přináší jasná pravidla pro jeho zahájení, průběh a účinky. Stanovením fikce, že neúčast bez řádné omluvy znamená ustoupení od rozporu, se předchází průtahům způsobeným pasivitou účastníků a podporuje zodpovědný přístup dotčených orgánů k projednávání rozporů.

Odstavec 3 zavádí lhůtu 30 dnů pro dosažení dohody, po jejímž marném uplynutí je pořizovatel povinen předložit věc k rozhodnutí příslušnému orgánu, kterým je Úřad. V případě, kdy je pořizovatelem Úřad nebo Ministerstvo obrany, rozhoduje v případě nedosažení dohody o rozporu vláda. Ve lhůtě 15 dnů se k návrhu na řešení rozporu může vyjádřit příslušný ústřední orgán státní správy, do jehož kompetence řešená otázka spadá. Pokud se v uvedené lhůtě nevyjádří, má se za to, že od rozporu ustoupil.

Stanovením 15denní lhůty pro vyjádření příslušného ústředního orgánu státní správy se zajišťuje efektivita a předvídatelnost postupu. Zavedením fikce ustoupení od rozporu při neúčasti na dohodovacím řízení se eliminuje riziko neodůvodněného prodlužování procesu. Možnost nařídit společné jednání podporuje dosažení konsenzu v duchu principu spolupráce orgánů veřejné správy.

Stanovením maximální lhůty 60 dnů pro rozhodnutí o rozporu Úřadem je posilována právní jistota pořizovatelů i dotčených subjektů o tom, do kdy má být o rozporu Úřadem rozhodnuto. Zavedením fikce schválení návrhu pořizovatele v případě nečinnosti Úřadu se předchází administrativním průtahům v procesu pořizování územně plánovací dokumentace a podporuje odpovědné rozhodování Úřadu.

Rozpory mezi dotčenými orgány Úřad řeší formou sdělení podle části čtvrté správního řádu, zatímco rozpory mezi dotčeným orgánem a územním samosprávným celkem jsou řešeny rozhodnutím podle části druhé správního řádu. Toto rozlišení reflektuje specifickou povahu územních samosprávných celků a ústavní rozměr práva na samosprávu, které vyžaduje možnost soudního přezkumu rozhodnutí o řešení rozporu. Pro urychlení postupu se však zároveň upravuje nepřípustnost rozkladu proti rozhodnutí Úřadu o řešení rozporu. Případný soudní přezkum tak následuje ihned po rozhodnutí Úřadu.

V souladu s § 269 odst. 5 je v odstavci 7 výslovně uvedena povinnost zveřejnit rozhodnutí o rozporu v národním geoportálu územního plánování, která zajišťuje transparentnost rozhodovací praxe a usnadňuje přístup k informacím pro veřejnost i dotčené orgány.

Vztahuje se k: § 56

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zrušením institutu zprávy o uplatňování.

Vztahuje se k: § 57 odst. 1§ 57 odst. 2

V případě změny terminologie v odstavcích 1 a 2 se jedná o legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

V praxi se pojem koordinační výkres používá jako nástroj interní koordinace pořizovatele a dotčených orgánů, nikoli jako právně závazný podklad územního plánování. Výslovná definice v zákoně byla proto nadbytečná a neodpovídala praktickému významu tohoto nástroje. Zákonná definice navíc mohla být zdrojem záměn a zbytečných právních sporů ohledně účinnosti a závaznosti koordinačního výkresu.

Vypuštěním definice se zákon zjednodušuje a zpřehledňuje, odstraňuje se zbytečné opakování pojmů, které jsou prakticky specifikovány v prováděcích předpisech, nikoli v samotném zákoně.

Ustanovení upravovalo náležitosti samotné změny nikoli úplného znění. Tyto záležitosti není třeba zákonem upravovat.

Vztahuje se k: § 59 odst. 1

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Další změna týkající se formy vyhotovení a vydávání uvedených dokumentací byla provedena pro zvýšení jazykové přesnosti, srozumitelnosti a terminologické jednotnosti. Nová formulace lépe vystihuje, že se jedná o digitální data (textová i prostorová), která mají být vyhotovena a vydávána ve vektorové formě a ve strojově čitelném formátu.

Vztahuje se k: § 59 odst. 2

Nová právní úprava směřuje k tomu, aby všechny části územně plánovací dokumentace (nikoli pouze „vybrané“) byly zpracovávány v jednotném datovém standardu a ve strojově čitelné podobě. Odstavec 2 se proto vypouští pro nadbytečnost.

Vztahuje se k: § 59 odst. 2

V rámci nové koncepce digitalizace územního plánování se grafické vyjádření již nevnímá jako samostatná část jednotného standardu. Není nutné, aby každá územně plánovací dokumentace používala stejný způsob grafického vyjádření jednotlivých jevů a „jednotnou legendu“. Podstatné je stanovit požadavky na jednotná elektronická data všech dokumentů územního plánování, která budou zobrazena v národním geoportálu územního plánování jako vizualizace datového obsahu.

Vztahuje se k: § 59 odst. 3

Jedná se o technickou úpravu zjednodušující text a odstraňující zbytečné duplicity.

Vztahuje se k: § 61§ 62

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 62 odst. 2

Navrhovaná úprava zásadním způsobem zpřesňuje vymezení územně analytických podkladů a reflektuje jejich digitalizaci a systémové vedení v rámci národního geoportálu územního plánování. Oproti dosavadnímu znění, které vymezovalo obsah územně analytických podkladů převážně jako souhrn činností (zjišťování, vyhodnocování a určování problémů), se nově akcentuje jejich podstata jako souboru strukturovaných údajů o území a ruší se jejich formalizované pořizování i jejich dosavadní, částečně i plánovací, nejen popisný charakter.

Nové znění výslovně stanoví, že územně analytické podklady jsou tvořeny faktickými, popisnými údaji o území, které zahrnují zjištění stavu území, jeho hodnot a limitů využití, včetně známých záměrů. Tím dochází ke zpřehlednění jejich obsahu a k posunu od procesního k datovému pojetí, které lépe odpovídá současným požadavkům na správu a sdílení informací v územním plánování.

Současně se zavádí povinnost vkládání těchto údajů do národního geoportálu územního plánování ze strany příslušných poskytovatelů a jejich vedení v jednotné databázi. Zvláštní postavení v tomto ohledu mají kraje (viz podrobněji odůvodnění k § 63 odst. 3). Tím se posiluje princip centralizace, standardizace a sdílení dat, což přispívá k jejich aktuálnosti, jednotnosti a dostupnosti pro všechny dotčené subjekty. Určení správce této databáze zároveň zajišťuje jednoznačnou odpovědnost za její správu a fungování.

Vztahuje se k: § 63 odst. 1

Dosavadní znění vymezuje údaje o území jako informace nebo data vztahující se k „ploše, pozemku, přírodnímu útvaru nebo stavbě“. V praxi však existují situace, kdy územní informace vztahují ke koridorům dopravní nebo technické infrastruktury. Doplněním pojmu „koridor“ se právní úprava přizpůsobuje skutečnému způsobu vedení územních informací a vymezuje, že údaje mohou být vázány nejen na plošné objekty, ale i na liniové územní prvky.

Vztahuje se k: § 63 odst. 3

Doplnění pravidla, že kraj zpracovává a poskytuje údaje o území pro územně analytické podklady v podrobnosti a rozsahu nezbytném pro územně plánovací činnost kraje a obcí v území kraje. Doposud územně analytické podklady pořizovaly pro malé obce obecní úřady obcí s rozšířenou působností, jejich agenda však zaniká. Dává proto smysl, aby tuto agendu převzaly kraje, neboť není reálné, aby ji vykonávalo všech cca 6.000 obcí. Krajští pořizovatelé si tuto agendu přejí a pořizování územně analytických podkladů provádějí již dnes. Obce sice zůstávají též poskytovatelem údajů o území, ale její rozsah by měl být předpisem podle § 62 odst. 3 omezen jen na nezbytně nutnou míru (zejména na záměry v území, o nichž kraj nemusí vědět). Odbornou tvorbu údajů o území by však měl zajišťovat kraj pro celé své území, a to v podrobnosti a rozsahu nezbytném nejen pro sebe, ale i pro územně plánovací činnost obcí v území daného kraje. Na rozdíl od prostého poskytování faktických údajů o území poskytovateli podle § 63 odst. 2, kraj jako pořizovatel tyto údaje i odborně zpracovává, tj. opatřuje a připravuje, neboť nejde jen o prostý popis faktického stavu, ale též o průzkumy, rozbory a studie obsahující zjištění stavu území, jeho hodnot a limitů využití území, včetně známých záměrů ve smyslu § 62 odst. 2. Jde tedy o odbornou činnost pořizovatele při pořizování nástrojů územního plánování ve smyslu § 25.

Vztahuje se k: § 64 odst. 3

Odstavec 3 je vypouštěn pro jeho nadbytečnost, neboť poskytování údajů o území probíhá elektronicky.

Vztahuje se k: § 65 odst. 1§ 65 odst. 2

Navrhovaná úprava vypouští část týkající se pořizování územně analytických podkladů a ponechává pouze jejich aktualizaci. Touto změnou je reflektován posun od jednorázového pořizování k průběžnému doplňování a správě dat v rámci národního geoportálu územního plánování. Územně analytické podklady již nejsou chápány jako dokument pořizovaný v určitých časových intervalech, ale jako kontinuálně aktualizovaný soubor údajů o území. Z toho důvodu se rovněž přenáší odpovědnost za jejich aktualizaci přímo na poskytovatele údajů, kteří tyto údaje vytváří a spravují. Tím se posiluje princip decentralizované správy dat při současném zachování jejich centralizovaného zpřístupnění, což přispěje k vyšší kvalitě, přesnosti a včasnosti informací o území a zároveň se tímto odlehčí roli pořizovatele, který již není výlučně odpovědný za shromažďování a aktualizaci všech údajů, ale plní spíše koordinační a integrační funkci.

Vztahuje se k: § 65

Zrušení ustanovení o povinnosti pořizovat úplnou aktualizaci ve stanovených časových intervalech (nejpozději do 4 let) reaguje na zavedení průběžné aktualizace dat, která zajišťuje jejich aktuálnost efektivněji než periodické celkové aktualizace. Navrhovaná úprava tak odstraňuje rigidní lhůty, které neodpovídají dynamice změn v území ani možnostem moderních informačních systémů.

Vztahuje se k: § 66

Územně analytické podklady pouze popisují objektivní stav. V reakci na zrušení určení okruhu identifikace změn k řešení v § 62 odst. 2 se vypouští pro nadbytečnost projednání.

Vztahuje se k: § 68 odst. 4

Úprava odstavce 4 reaguje na přenesení pořizování nástrojů územního plánování, včetně územních studií, do samostatné působnosti. Při pořizování v samostatné působnosti jde o interní věc postupy v rámci orgánů samosprávného celku, kdy zákon nemusí ukládat, který orgán návrh projedná. Naopak se výslovně stanoví, že návrh může být projednán s dalšími subjekty, tedy dotčenými orgány, vlastníky dotčených nemovitostí a veřejností.

Vztahuje se k: § 68 odst. 5

Oproti dosavadnímu znění se výslovně stanoví, že pořizovatel územní studii vydá do 7 dnů ode dne jejího schválení, a to jejím vložením do národního geoportálu územního plánování. Tím dochází k jasnému vymezení okamžiku, kdy se územní studie stává využitelnou, a k odstranění dosavadní nejednoznačnosti spojené s formulací schválil možnost jejího využití. Nové znění jednoznačně váže vydání i využitelnost územní studie na její schválení a následné zveřejnění v národním geoportálu územního plánování, které není pouze technickým krokem, ale konstitutivní podmínkou využití územní studie.

Vztahuje se k: § 69 odst. 2

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zřízením Úřadu rozvoje území jako ústředního správního orgánu ve věcech územního plánování.

Vztahuje se k: § 70 odst. 1

Doplňuje se chybějící odkaz i na cíle územního plánování, neboť zcela nepochybně i ty musí politika územního rozvoje zohledňovat a konkretizovat. Jejich opomenutí bylo jen pochybením zákonodárce, nikoli záměrem.

Vztahuje se k: § 71 odst. 1 písm. b)

Politika územního rozvoje není pouze statickým vymezením existující struktury, ale má rovněž určovat směr a priority budoucího rozvoje sídel, např. urbanistické rozvojové zóny, nově vznikající aglomerace, dopravní propojení a infrastrukturu. Doplněním výrazu „a jejího rozvoje“ se zdůrazňuje plánovací a prognostický charakter politiky územního rozvoje.

Vztahuje se k: § 71 odst. 1 písm. d)

Oproti dosavadnímu znění se nově vedle specifických hodnot a problémů doplňuje rovněž specifický potenciál území. Tím se posiluje proaktivní přístup k územnímu plánování, které nemá reagovat pouze na existující hodnoty a problémy, ale také identifikovat a rozvíjet území s významným rozvojovým potenciálem. Tato změna lépe odpovídá současným požadavkům na strategické plánování a podporu vyváženého rozvoje území.

Současně dochází ke zjednodušení a zpřehlednění formulace podmínek, za nichž jsou tyto oblasti vymezovány. Namísto opakovaného uvádění kombinace hodnot a problémů se nově používá jednotná konstrukce, která zahrnuje všechny relevantní charakteristiky (potenciál, hodnoty i problémy) a zároveň přehledně vymezuje jejich význam buď z hlediska mezinárodního či celostátního, anebo z hlediska jejich územního přesahu. Tím se odstraňuje dosavadní formulační duplicita a zvyšuje srozumitelnost ustanovení.

Vztahuje se k: § 71a§ 109§ 282

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zřízením Úřadu rozvoje území jako ústředního správního orgánu ve věcech územního plánování.

Vztahuje se k: § 71a§ 71c§ 71d§ 114§ 128§ 280

Nahrazení pojmu “ministerstvo” pojmem “Úřadu” představuje legislativně-technickou úpravu související se zřízením Úřadu rozvoje území jako ústředního správního orgánu ve věcech územního plánování.

Vztahuje se k: § 71a odst. 3

Nahrazení pojmu “ministerstvo” pojmem “Úřadu” představuje legislativně-technickou úpravu související se zřízením Úřadu rozvoje území jako ústředního správního orgánu ve věcech územního plánování.

Vložení písmene a) je reagováno na potřebu propojit tvorbu politiky územního rozvoje s politikou architektury a stavební kultury, jakožto strategickým dokumentem vlády, který stanoví cíle a zásady pro rozvoj kvalitního, udržitelného a kulturně hodnotného prostředí. Ustanovení zajišťuje, aby návrh politiky územního rozvoje vycházel rovněž z těchto principů a byl s nimi v souladu, čímž se posiluje integrace územního plánování s širšími státními koncepcemi rozvoje prostoru a prostředí.

Vztahuje se k: § 71d odst. 1

Úřad je ústředním správním orgánem ve věcech územního plánování, který má předkládá návrh politiky územního rozvoje ke schválení vládě. Jelikož však Úřad není dle čl. II odst. 5 jednacího řádu vlády oprávněn být předkladatelem, je jako předkladatel návrhu politiky územního rozvoje vládě navrhováno Ministerstvo pro místní rozvoj, jež má zajišťovat koordinaci, kontrolu formálních náležitostí a předložení politiky územního rozvoje vládě.

Vztahuje se k: § 71d odst. 3 písm. b)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související s úpravou obsahu územně analytických podkladů dle § 62 odst. 2.

Vztahuje se k: § 71d odst. 6

Úřad je ústředním správním orgánem ve věcech územního plánování, který má předkládá návrh zprávy o uplatňování politiky územního rozvoje vládě. Jelikož však Úřad není dle čl. II odst. 5 jednacího řádu vlády oprávněn být předkladatelem, je jako předkladatel návrhu zprávy o uplatňování politiky územního rozvoje vládě navrhováno Ministerstvo pro místní rozvoj.

Vztahuje se k: § 72 odst. 1

Nově doplněný § 72 odst. 1 posiluje význam územně plánovací dokumentace jako závazného vyjádření výsledného veřejného zájmu na způsobu využití a prostorovém uspořádání konkrétního území, přičemž do fáze jejího projednávání by se mělo koncentrovat posouzení a vyvažování všech dotčených zájmů, a to zejména koordinací a vypořádáním uplatněných stanovisek dotčených orgánů a připomínek dotčených osob. Již judikatura k předchozímu stavebnímu zákonu (rozsudky NSS 3 As 33/2004 nebo As 7 152/2016 – 21) došla k závěru, že územně plánovací dokumentace je výsledkem postupu, při kterém dochází k prosazování a konkretizaci abstraktního veřejného zájmu v dané oblasti.

Cílem nově vložené věty do odstavce 1 je zdůraznit, že územní plánování není izolovanou činností, ale navazuje na koncepce a cíle územního plánování a vyjadřuje veřejný zájem na uspořádání, využití a rozvoji území.

Doplnění upřesnění, že územně plánovací dokumentace vyjadřuje i veřejný zájem na prostorovém uspořádání akcentuje, že územní plánování nevyjadřuje pouze veřejný zájem na způsobu využití území, ale také na jeho prostorovém uspořádání, tedy na tom, jak jsou jednotlivé funkce v území rozmístěny, vzájemně uspořádány a jaké vztahy mezi nimi vznikají. Právě prostorové uspořádání představuje klíčový nástroj pro zajištění koordinovaného, vyváženého a dlouhodobě udržitelného rozvoje území. Výslovné doplnění této složky veřejného zájmu reaguje na potřebu zdůraznit, že územně plánovací dokumentace neřeší pouze co lze v území umístit, ale také kde a v jakých vazbách se jednotlivé záměry realizují. Tím se posiluje komplexní pojetí územního plánování jako nástroje koordinace prostorových vztahů, ochrany hodnot území a prevence jeho nekoordinovaného či fragmentovaného rozvoje. Zásada, podle níž územně plánovací dokumentace vyjadřuje veřejný zájem na prostorovém uspořádání a způsobu využití území, vychází z předpokladu, že výsledkem procesu pořízení územně plánovací dokumentace by měl být co nejširší konsensus, jaký způsob budoucího využití území nejlépe odpovídá zájmu společnosti při zohlednění všech jednotlivých dílčích veřejných zájmů. Výsledkem by měla být právní jistota všech dotčených osob, zejména vlastníků pozemků o tom, jaký typ využití je z hlediska zákonných požadavků na ochranu veřejných zájmů přípustný.

To samozřejmě nevylučuje uplatnění konkrétních požadavků k ochraně těchto zájmů na úrovni povolování konkrétních záměrů a posuzování veřejného zájmu na aplikační úrovni na základě vyšší podrobnosti dokumentace pro povolení záměru. Měly by ale být vyloučeny situace, k nimž bohužel nezřídka dochází za platné právní úpravy, kdy je způsob využití území podle platné územně plánovací dokumentace jako takový v řízení o povolení záměru některým z dotčených orgánů označen za zcela nepřípustný.

Uvedená zásada je plně v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu, viz např.:

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 482/10: „Při územním plánování jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků, respektive všech zainteresovaných subjektů, s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 7 As 152/2016 – 21 či ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004-68: „Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace je třeba považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací dokumentace jako výsledek takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží.“

Vztahuje se k: § 72 odst. 3

Navrhuje se doplnit výslovnou možnost vložit do nové územně plánovací dokumentace či změny územně plánovací dokumentace přechodná ustanovení, která upraví vztah mezi původní a novou, případně měněnou dokumentací, například co se týče závaznosti pro rozhodován v řízeních zahájených před účinností nové či měněné dokumentace. Doplněné ustanovení posiluje možnost úpravy návaznosti mezi časově navazujícími dokumentacemi a podporuje plynulý přechod od stávající k nové regulaci území, aniž by došlo k narušení právní jistoty, a legitimního očekávání a dobré víry stavebníků v účinnost předchozí regulace, podle které zažádali o povolení záměrů.

Toto doplnění není obsahovou změnou právní úpravy, neboť možnost zařazení přechodných ustanovení do nové územně plánovací dokumentace či do její změny nic nezakazuje a je možné i dnes. Cílem výslovné právní úprava je pouze posílení právní jistoty a důvěry ve správnost tohoto postupu. Opět jen pro jistotu toto potvrzuje i bod 22 přechodných ustanovení, podle nějž se § 72 odst. 3 věta druhá, ve znění ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použije i pro územně plánovací dokumentace a jejich změny vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Možnost zařadit přechodná ustanovení do územně plánovací dokumentace potvrdil již za současné právní úpravy např. rozsudek KS v Brně 64 A 1/2025, podle nějž „Soud nemá za to, že by docházelo v důsledku aplikace citovaného intertemporálního pravidla k nezákonnému obcházení účinků územního plánu nebo smyslu a účelu územního plánování. Naopak toto ustanovení prohlubuje právní jistotu adresátů regulace a ústavně aprobovanou ochranu práv stavebníka.“

Vztahuje se k: § 73 odst. 2

Doplnění textu „nestanoví-li zákon jinak“ vyjadřuje, že závaznost územně plánovací dokumentace není absolutní, neboť novela zavádí možnost odchýlení se od jejich regulativů např. v § 193 odst. 2 či v § 73 odst. 5.

Vztahuje se k: § 73 odst. 3

Pravidlo, podle nějž je nadřazená územně plánovací dokumentace závazná pro navazující a v případě rozporu se k navazující nepřihlíží, je doplněno a modifikováno výslovným konstatování, že za rozpor se nepovažuje, pokud navazující dokumentace v souladu s právní úpravou obsahu jednotlivých úrovní územně plánovací dokumentace obsahuje záležitosti, které v nadřazené územně plánovací dokumentaci vymezeny nejsou. Odstraňují se tak případné pochybnosti o souladu tohoto stavu, který stavební zákon výslovně předpokládá (např. § 79 odst. 2, § 84).

Vztahuje se k: § 73 odst. 5

Navrhuje se stanovit, že zpřesnění vymezení ploch a koridorů vymezených v nadřazené územně plánovací dokumentaci se v navazující územně plánovací dokumentaci může týkat nejen přímo vymezené plochy, ale i území s ní souvisejícího, přičemž je nutné respektovat místní podmínky, regulaci a měřítko. Při tomto zpřesnění se bude nově možné v nezbytném rozsahu odchýlit od vymezení ploch a koridorů v nadřazené územně plánovací dokumentaci, a to za podmínky souhlasu Úřadu a orgánu, který vydal nadřazenou územně plánovací dokumentaci, přičemž musí být zachován smysl a účel nadřazené dokumentace. Cílem této úpravy je zvýšit flexibilitu systému územního plánování a umožnit efektivnější reakci na konkrétní podmínky území v navazujících dokumentacích, aniž by bylo nutné vždy přistupovat k formální změně nadřazené územně plánovací dokumentace. V praxi se totiž ukazuje, že při přechodu od obecnější koncepční roviny nadřazené dokumentace k detailnější úrovni navazující dokumentace vznikají situace, kdy je nezbytné prostorové vymezení dílčím způsobem upřesnit nebo korigovat tak, aby odpovídalo skutečným územním podmínkám, technickým limitům či nově dostupným poznatkům.

Podstatou je postupná konkretizace obecných záměrů, kdy navazující územně plánovací dokumentace upřesňuje prostorové vymezení a podmínky pro využití území, aniž by narušovala cíle nadřazené územně plánovací dokumentace. To umožňuje realizovat konkrétní potřeby území, odlišné od abstraktnější úrovně nadřazené územně plánovací dokumentace, a to bez nutnosti formální a časově náročné aktualizace nadřazené územně plánovací dokumentace. Tím se zvyšuje reakce schopnost a efektivita územního plánování a snižuje administrativní zátěž.

Současně je tato flexibilita vyvážena procesními a materiálními zárukami. Odchýlení je možné pouze v nezbytném rozsahu, tedy nikoli plošně či koncepčně, ale pouze tam, kde je to odůvodněno konkrétními podmínkami území. Zásadní pojistkou je dále požadavek souhlasu Úřadu a orgánu, který nadřazenou územně plánovací dokumentaci vydal, což zajišťuje kontrolu zachování koncepční kontinuity a koordinace v rámci soustavy územního plánování.

Doplnění věty „Pro územní opatření, vymezení zastavitelného území a ochranná pásma platí možnost odchýlení… obdobně“ zajišťuje jednotný přístup ke všem nástrojům územního plánování, nejen k plochám a koridorům. To podporuje koherenci a systematičnost územního plánování a umožňuje flexibilně reagovat na specifické potřeby území při zachování principu nadřazené dokumentace.

Doplnění klade důraz na to, že odchýlení či zpřesnění nesmí narušit smysl a účel nadřazené územně plánovací dokumentace, kdy tato podmínka představuje materiální limit, který brání takovým odchylkám, jež by vedly k popřední koncepce stanovené v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Tím se zajišťuje rovnováha mezi flexibilitou navazujících územně plánovacích dokumentací a závazností nadřazených nástrojů územního plánování.

Vztahuje se k: § 74 odst. 2 písm. a)

Navrhovaná úprava navrhuje vypuštění taxativního výčtu ploch vymezovaných územním rozvojovým plánem a jeho nahrazení obecnějším stanovením, že územní rozvojový plán vymezuje plochy a koridory určené pro umístění záměrů mezinárodního nebo celostátního významu, případně přesahujících významem území jednoho kraje. Tím dochází ke zjednodušení právní úpravy a zvýšení její flexibility, neboť územní rozvojový plán není omezen na předem rigidně vymezené kategorie ploch, ale může reagovat na různé typy strategických záměrů, jejichž povaha se může v čase vyvíjet.

Současně se vypouští vazba na explicitní vymezení politikou územního rozvoje, čímž se zohledňuje skutečnost, že územní rozvojový plán představuje samostatný nástroj územního plánování s vlastní mírou podrobnosti, který sice z politiky územního rozvoje vychází, avšak nemusí být na ni v tomto ohledu mechanicky omezen.

Zároveň se upřesňuje, že součástí vymezení ploch a koridorů mohou být kromě samotného prostorové určení ploch a koridorů a účelu jejich vymezení také podmínky pro jejich využití a rozhodování v území.

Vztahuje se k: § 74 odst. 2 písm. b)

Navrhovaná úprava zpřehledňuje a koncepčně sjednocuje vymezení části obsahu územního rozvojového plánu tím, že nahrazuje dosavadní složitý a popisný výčet kategorií ploch a rozhodovacích podmínek obecnějším pojmem plochy a koridory pro strategické investiční stavby podle zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury.

Vztahuje se k: § 76 odst. 3

Doplňuje se možnost, aby pořizovatel převzal do územního rozvojového plánu plochy a koridory pro záměry mezinárodního, celostátního významu nebo přesahující území jednoho kraje, které byly již vymezeny v zásadách územního rozvoje a u kterých uplynula lhůta pro jejich zrušení podle správního řádu a soudního řádu správního. Tím se zrychluje a zefektivňuje proces zahrnutí zásadních záměrů ze zásad územního rozvoje do nadřazené územně plánovací dokumentace. Tento postup byl již využit při vydání prvního územního rozvojového plánu podle § 319.

Zároveň je stanoveno, že tento postup nepodléhá standardnímu postupu pořízení územně plánovací dokumentace a její změny podle § 87 až 111a ani posuzování vlivů na udržitelný rozvoj území podle § 40. Tím se odstraňuje zbytečná administrativní a časová zátěž, zejména u ploch a koridorů pro záměry, jejichž význam přesahuje území jednotlivých obcí či krajů a které mají dlouhodobý strategický charakter.

Takto převzaté záměry do územního rozvojového plánu nabývají účinnosti dnem vyvěšení veřejné vyhlášky o zveřejnění úplného znění územního rozvojového plánu.

Zároveň je stanoveno, že soulad s politikou územního rozvoje se neposuzuje, neboť tento byl posouzen již v rámci vymezení těchto ploch a koridorů v zásadách územního rozvoje.

Vztahuje se k: § 77 odst. 2 písm. d)

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zavedením pojmu nestavební plocha v § 12 písm. i) a reaguje na úpravu, dle které územní rozvojový plán vymezuje i jiné než transformační plochy nadmístního významu.

Vztahuje se k: § 77 odst. 2 písm. e)

Doplnění písm. e) zohledňuje zavedení pojmu nestavební plocha v § 12 písm. i) a odstraňuje nedostatek předchozí úpravy a jednoznačně stanovuje, že zásady územního rozvoje vymezují i jiné než transformační plochy nadmístního významu.

Vztahuje se k: § 79 odst. 5

Doplňuje se možnost, aby pořizovatel převzal do zásad územního rozvoje plochy a koridory pro záměry nadmístního významu, které byly vymezeny v územním plánu a u kterých uplynula lhůta pro jejich zrušení podle správního řádu a soudního řádu správního. Tím se zrychluje a zefektivňuje proces zahrnutí zásadních záměrů nadmístního významu z územních plánů do nadřazené územně plánovací dokumentace. Jde o obdobu úpravy podle § 76 odst. 3 (viz výše) na úrovni územního plánu.

Pro zachování dohledu státu nad daným postupem je zároveň navrženo, že možnost převzetí ploch a koridorů pro záměry nadmístního významu z nadřazené územně plánovací dokumentace do navazujících zásad územního rozvoje kraje je podmíněno souhlasem místně příslušného úřadu rozvoje území kraje.

Zároveň je jednoznačně stanoveno, že tento postup nepodléhá standardnímu postupu pořízení územně plánovací dokumentace a její změny podle § 87 až 111a ani posuzování vlivů na udržitelný rozvoj území podle § 40. Tím se odstraňuje zbytečná administrativní a časová zátěž.

Takto převzaté záměry do zásad územního rozvoje nabývají účinnosti dnem vyvěšení veřejné vyhlášky o zveřejnění úplného znění zásad územního rozvoje.

Zároveň je výslovně stanoveno, že soulad s politikou územního rozvoje a nadřazenou územně plánovací dokumentací se neposuzuje, neboť tento byl posouzen již v rámci vymezení těchto ploch a koridorů v územních plánech, kde byly přebírané plochy a koridory vymezeny v mnohem větší podrobnosti než v řešených zásadách územního rozvoje.

Vztahuje se k: § 80 odst. 2 písm. a)

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Uvedení konkrétního data vymezení zastavitelného území je vypouštěno jako nadbytečné, protože platnost a účinnost vymezení je již dána samotným vydáním územně plánovací dokumentace. Datum vymezení zastavitelného území není rozhodující pro právní účinky dokumentace, a proto jeho explicitní uvedení není nutné.

Vztahuje se k: § 80 odst. 2 písm. c)

Výčet „urbanistická kompozice, vymezení ploch podle stávajícího nebo nově požadovaného způsobu využití, vymezení zastavitelných ploch, transformačních ploch, systému veřejných prostranství a systému sídelní zeleně“ je v podstatě již obsažen v širších definicích urbanistické koncepce a jednotlivých typů ploch v zákoně. Jeho explicitní opakování v písm. c) je proto nadbytečné a zbytečně prodlužuje text.

Formulace výčtu ploch a systémů může být omezující při moderních metodách územního plánování, které pracují s flexibilnějším vymezením funkcí a využití území. Vypuštěním se umožňuje adaptabilnější a účelnější vymezování urbanistických prvků, aniž by byla porušena zásada jednotné urbanistické koncepce.

Vztahuje se k: § 80 odst. 2 písm. d)

Navrhovaná úprava reaguje na potřebu zpřesnění a úplnosti vymezení nástrojů veřejné infrastruktury v rámci koncepce jejího uspořádání. Oproti dosavadnímu znění se výslovně doplňuje pojem prvky pro veřejnou infrastrukturu, a to vedle ploch a koridorů.

Zatímco plochy a koridory představují základní prostorové nástroje, některé součásti veřejné infrastruktury mají povahu jednotlivých specifických zařízení nebo bodových prvků, které nelze vždy adekvátně vyjádřit pouze prostřednictvím ploch či koridorů. Doplnění pojmu prvky proto umožňuje jejich explicitní zahrnutí do koncepce veřejné infrastruktury a zajišťuje úplnost jejího vymezení.

Vztahuje se k: § 80 odst. 2 písm. e)

Původní formulace obsahovala rozsáhlý výčet součástí koncepce uspořádání krajiny, který byl nadbytečný vzhledem k obecnému vymezení územních prvků a podmínek jejich využití v jiných částech zákona. Nové znění stručněji vyjadřuje podstatu koncepce uspořádání krajiny, bez ztráty obsahového významu.

Vztahuje se k: § 80 odst. 2 písm. f)

Navržené nahrazení původního ustanovení má za cíl jasněji a flexibilněji vymezit systém plánování využití území a prostorového uspořádání, přičemž zároveň zohledňuje principy udržitelného rozvoje a ochrany charakteru území.

Navrhuje se odstranit specifikaci „ploch s rozdílným způsobem využití“ a nahradit ji obecněji plochami s určením hlavního využití, nepřípustného využití, popřípadě stanovení podmíněně přípustného využití, čímž se zvyšuje flexibilita pro různé typy ploch, aniž by se ztratil význam regulace hlavního, přípustného či nepřípustného využití.

Umožněním vzájemně nezávislého vymezení ploch a koridorů, podmínek pro jejich využití a podmínek prostorového uspořádání se zajišťuje vyšší pružnost při územním plánování: plochy a koridory mohou být definovány odděleně, což umožňuje efektivnější a realistické plánování infrastruktury, ochrany krajiny i rozvoje urbanistických prvků.

Vztahuje se k: § 81 odst. 2

Duplicitní k § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 81 odst. 2

Návrh umožňuje stanovit v územním plánu podmínky pro obsah podmiňující plánovací smlouvy, tedy nikoliv nutně samotný tento základní obsah. Zároveň se vypouští ne zcela jasný požadavek na to, aby byly dále samostatně stanoveny další „podmínky pro uzavření“ plánovací smlouvy“. Tyto změny umožní pružnější postup a širší smluvní autonomii při následném uzavírání plánovací smlouvy.

Vztahuje se k: § 82 odst. 2

Možnost pořídit a vydat územní plán i pro část či více částí území obce, kterou má podle dosavadní úpravy jen hlavní město Praha, se rozšiřuje na kteroukoli obec. Územní plán obce je v takovém případě nadřazenou územně plánovací dokumentaci územního plánu pro část obce.

Vztahuje se k: § 82 odst. 3

Navrhuje se vypuštění nutnosti stanovit požadavek na prvky regulačního plánu v územním plánu pouze v rámci zadání územního plánu nebo v zadání změny územního plánu.

Vzhledem k tomu, že pořizování územně plánovací dokumentace je relativně dlouhý, složitý a dynamický proces (NSS 1 Ao 5/2010, 4 Ao 7/2011), jehož smyslem není obhájit původní zadání, ale upravit ho díky všem fázím projednání, připomínek, vyjádření a stanovisek tak, aby byl optimalizován, je vhodné umožnit doplnění možnosti uvedení prvků regulačního plánu do pořizování územního plánu až v průběhu pořizování. Dalším důvodem je, že u změn územně plánovací dokumentace se institut zadání ruší (§ 109 odst. 3, § 111 odst. 1).

Vztahuje se k: § 83

Odstavec 3 se navrhuje vypustit, neboť jde o ustanovení mimo předmět stavebního zákona a nemusí platit bezvýjimečně, např. v rámci pozemkových úprav se mohou vynakládat prostředky na pořízení jejich návrhu, který ještě nemusí být v souladu s územním plánem apod.

Vztahuje se k: § 85 odst. 1

Navrhuje se přesunutí podmínek regulačního plánu pod písm. b), c) a d) z jeho obligatorního obsahu do fakultativního obsahu dle odst. 2. Obligatorní obsah tak zůstává vymezen jen obecně, tím že regulační plán v řešeném území stanoví podrobné podmínky pro vymezení a využití pozemků.

Vztahuje se k: § 85 odst. 2

Navrhuje se, aby výčet konkrétního možného obsahu regulačního plánu, odpovídajícího základnímu vymezení podle odstavce +, byl pouze demonstrativní. Limitem pro vymezení obsahu a stanovení podmínek v regulačním plánu jsou cíle a úkoly územního plánování.

Vztahuje se k: § 85 odst. 2 písm. b)

Dochází k přesunu těchto podmínek z § 158 odst. 1 písm. b) a c).

Vztahuje se k: § 85 odst. 2 písm. d)

Doplnění reaguje na judikaturu NSS 9 Aos 1/2012 a jednoznačně umožňuje, aby regulační plán stanovil i požadavky na vnější vzhled stavby, např. i barevné či materiálové provedení apod.

Vztahuje se k: § 85 odst. 2 písm. i)

Dochází k přesunu těchto podmínek z § 158 odst. 1 písm. d).

Vztahuje se k: § 86 odst. 3

Návrh umožňuje stanovit v územním plánu podmínky pro obsah podmiňující plánovací smlouvy, tedy nikoliv nutně samotný tento základní obsah. Zároveň se vypouští ne zcela jasný požadavek na to, aby byly dále samostatně stanoveny další „podmínky pro uzavření“ plánovací smlouvy“. Tyto změny umožní pružnější postup a širší smluvní autonomii při následném uzavírání plánovací smlouvy.

Vztahuje se k: § 86 odst. 5

V návaznosti na zrušení definice pojmu „dům pro dostupné nájemní bydlení“ v § 13 písm. q) dochází i k vypuštění možnosti vymezovat tyto domy v regulačním plánu.

Vztahuje se k: § 87 odst. 1§ 87 odst. 2

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Navrhuje se vypuštění poslední věty, která je zcela bezobsažná a bez normativní hodnoty.

Vztahuje se k: § 87 odst. 3

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s umožněním pořídit a vydat územní plán i pro část či více částí území obce nejen hlavnímu městu Praze, ale i kterékoli obci v souladu s § 82 odst. 2.

Vztahuje se k: § 88

V odstavci 1 se navrhuje úprava směřující k jednoznačnému stanovení toho, že veřejnou vyhláškou není třeba zveřejňovat celé zadání, ale postačí zveřejnit adresu zveřejnění v národním geoportálu územního plánování. Dále se zpřesňuje vymezení orgánů, jimž je třeba doručovat jednotlivě.

Vztahuje se k: § 88

Navrhuje se vypuštění, neboť zveřejňování a ukládání dokumentů je nyní řešeno obecně v § 43 odst. 1.

Vztahuje se k: § 89 odst. 5 písm. a)

Navrhované doplnění oprávněného investora do výčtu subjektů, kteří jsou oprávněni uplatnit své vyjádření v rámci fáze projednávání návrhu zadání územně plánovací dokumentace reaguje na jeho procesní postavení v systému územního plánování.

Oprávněný investor je subjektem, jehož činnost je přímo spojena s realizací záměrů v území, zejména v oblasti veřejné dopravní a technické infrastruktury, kdy tyto záměry mají často zásadní územní dopady a vyžadují koordinaci již ve fázi zadání územně plánovací dokumentace, nikoli až v navazujících řízeních.

Výslovné zakotvení oprávněného investora mezi subjekty oprávněné k podání vyjádření tak posiluje preventivní koordinaci záměrů v území a umožňuje včasné zachycení střetů mezi plánovanými investicemi a připravovanou územně plánovací dokumentací. Tím se zvyšuje efektivita procesu pořizování územně plánovací dokumentace a snižuje se riziko následných konfliktů v navazujících fázích povolovacích procesů.

Vztahuje se k: § 90 odst. 1

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 90 odst. 2

Vypuštěním ustanovení se sleduje zrychlení a zjednodušení pořizovacího procesu územně plánovací dokumentace. Regulace interních vztahů mezi orgány kraje nebo obce jako pořizovatele navíc při pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků v samostatné působnosti nedává ani smysl. Pokud obec či kraj mají zájem pořizovat návrh územně plánovací dokumentace ve variantách, mohou tak učinit aniž by „samy sobě“ musely v tomto směru cokoli formálně ukládat.

Nová úprava posiluje roli pořizovatele územně plánovací dokumentace jako odborného garanta, který sám posuzuje, zda je zpracování variant nutné, a to bez nutnosti formálního uložení ze strany schvalujícího orgánu. Tím se zajišťuje pružnější a odborně vedený postup při pořizování.

Vztahuje se k: § 91

Vypuštění § 91 souvisí s reformou systému územního plánování, která směřuje ke sjednocení pořizování všech územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků v rámci jejich samostatné působnosti. V novém systému již není nutné zvlášť rozlišovat, kdo hradí jednotlivé náklady na pořízení podle druhu dokumentace, protože pořizovatel a schvalující orgán jsou jednoznačně určeni zákonem a odpovídají za celý proces včetně jeho finančního zajištění.

Dosavadní § 91 pouze deklaroval zřejmou odpovědnost jednotlivých úrovní veřejné správy za jejich vlastní dokumentace (kraj za ZÚR, obec za územní plán, ministerstvo za územní rozvojový plán). Tento princip je však nyní implicitní – plyne přímo z vymezení působností v územním plánování a u územních samosprávných celků z obecné právní odpovědnosti samospráv za výkon samostatné působnosti. Ustanovení se tak stalo nadbytečným a formálním.

Nový systém financování pořizování územně plánovací dokumentace má být jednotný, transparentní a méně formálně rozdělený podle jednotlivých druhů dokumentací. Vypuštěním § 91 se právní text zpřehledňuje a eliminuje se duplicita vůči rozpočtovým pravidlům a vnitřním finančním vztahům mezi státem, kraji a obcemi.

Ustanovení odstavce 2 bylo vypuštěno pro nadbytečnost, neboť vyplývá přímo ze zásady, že pořizovatel odpovídá za celý proces pořizování, včetně zajištění financování.

Vztahuje se k: § 92 odst. 1

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zrušením § 91.

Vztahuje se k: § 92 odst. 3

V souvislosti se sjednocením pořizování územně plánovací dokumentace územních samosprávných celků v samostatné působnosti obcí a krajů odpadá potřeba oddělovat kompetence pořizovatele a schvalujícího orgánu ve fázi rozhodování o zahájení pořízení a o podmínkách financování.

Nová úprava sjednocuje odpovědnost – ten, kdo pořizuje (tj. zajišťuje odborný proces a financování), má zároveň pravomoc stanovit podmínky, za nichž se změna pořídí. Tím se odstraní duplicitní rozhodování a celý proces se zjednoduší a zrychlí.

Vztahuje se k: § 93 odst. 2§ 93 odst. 3

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 93 odst. 5

Navrhuje se lhůtu do 7 dnů nahradit flexibilnějším termínem „bezodkladně“, která umožňuje pořizovateli operativně reagovat na konkrétní okolnosti procesu pořizování (např. technické přípravy, doplnění dat, koordinaci s dalšími subjekty).

V písm. a) s vypouští požadavek vystavení návrhu územně plánovací dokumentace a vyhodnocení vlivů k nahlédnutí, neboť zveřejnění v národním geoportálu územního plánování samo o sobě zahrnuje zpřístupnění dokumentace neurčitému okruhu osob, a není proto nadále účelné, aby byla dokumentace vystavována k nahlédnutí i jiným způsobem.

V písm. b) dochází k jednoznačnému stanovení, že veřejnou vyhláškou není třeba zveřejňovat celé zadání, ale postačí zveřejnit adresu zveřejnění v národním geoportálu územního plánování.

Vztahuje se k: § 93

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se zrušením společného jednání dle § 94.

Vztahuje se k: § 94

S ohledem na cíl zefektivnění a zrychlení pořizování územně plánovací dokumentace a na skutečnost, že se společné jednání i veřejné projednání podle současné úpravy koná o stejném návrhu a v praxi vesměs s minimálním časovým odstupem se ruší institut společného jednání. Se všemi zúčastněnými subjekty, včetně dotčených orgánů, bude návrh projednán v rámci veřejného projednání.

Vztahuje se k: § 96 odst. 1

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se společného jednání, a tedy přenesení kompetencí jednotlivých aktérů původního společného jednání do fáze veřejného projednání.

Vztahuje se k: § 96 odst. 2

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 96 odst. 3

Stanovení minimální patnáctidenní lhůty mezi doručením veřejné vyhlášky a konáním veřejného projednání zajišťuje dostatečný časový prostor pro informování veřejnosti, prostudování zveřejněných podkladů a přípravu stanovisek, připomínek či námitek.

Současně tato úprava přispívá k právní jistotě a předvídatelnosti procesu, neboť jednoznačně vymezuje časové rozpětí, v němž se může veřejné projednání konat

Vztahuje se k: § 96 odst. 4

Oznamování místa a doby konání veřejného projednání v odstavci 4 se sjednocuje s obdobnou úpravou v § 88 odst. 1.

Vztahuje se k: § 96

Z odstavce 5 se vypouští požadavek písemnosti záznamu, neboť v současné době je již běžné, že lze pořizovat i audiovizuální záznam.

Vztahuje se k: § 97 odst. 5

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související s rušenou fází společného jednání a přenesení možností uplatnit stanoviska a vyjádření k návrhu územně plánovací dokumentace a vyhodnocení vlivů dotčenými orgány do fáze veřejného projednání.

Zároveň se doplňuje fikce, že neuplatní-li dotčený orgán své stanovisko nebo vyjádření do 15 dnů od veřejného projednání, platí že s návrhem územně plánovací dokumentace souhlasí. Jedná se o doplnění následku nečinnosti dotčeného orgánu, které má za cíl odstranit stav právní nejistoty v případě pasivity dotčeného orgánu a zabránit tomu, aby absence stanoviska vedla k blokaci nebo nepřiměřenému prodlužování procesu pořizování územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 98 odst. 1§ 98 odst. 2§ 98 odst. 4

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde územně plánovací dokumentaci pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 98 odst. 5

Za účelem podpoření efektivního a plynulého postupu pořizování a posílení právní jistoty a předvídatelnosti pro všechny účastníky pořizovacího procesu se navrhuje doplnění, že ke stanoviskům doručeným po uplynutí lhůty pořizovatel nepřihlíží. Zároveň se vyvratitelná domněnka souhlasu dotčeného orgánu a oprávněného investora s návrhem, pokud ve lhůtě neuplatní své stanovisko nebo vyjádření, nahrazuje fikcí souhlasu.

Doplnění oprávněného investora do okruhu subjektů, u nichž se uplatňuje fikce souhlasu při neuplatnění vyjádření ve stanovené lhůtě, a to za účelem eliminace průtahů a právní nejistoty v této fázi pořizování v důsledku případné nečinnosti oprávněného investora.

Vztahuje se k: § 98 odst. 6

Jedná se o legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 99

Vypuštění úpravy specifických možností postupu zastupitelstva v závěrečné fázi pořizování územně plánovací dokumentace souvisí se převedením pořizování územně plánovací dokumentace obcí a krajů do jejich samostatné působnosti. Informování zastupitelstva v takovém případě bude interním procesem obce, které může obec regulovat interními předpisy, případně pokyny „ad hoc“ a není nutné jej zákonem regulovat.

Vztahuje se k: § 100 odst. 2

Možnost prodloužení lhůty pro uplatnění stanoviska „SEA“ až o 30 dní byla z důvodu urychlení postupů územního plánování vypuštěna.

Vztahuje se k: § 101 odst. 2

Možnost prodloužení lhůty pro uplatnění stanoviska nadřízeného orgánu až o 30 dní byla z důvodu urychlení postupů územního plánování vypuštěna.

Vztahuje se k: § 101 odst. 3

Navrhovaná úprava vyjasňuje následky nečinnosti nadřízeného orgánu a nahrazuje dosavadní možnost vydat i bez jeho stanoviska fikcí souhlasu. Tím se jednoznačně vymezuje právní účinek nečinnosti a posiluje předvídatelnost postupu pořizovatele. Výslovné zakotvení, že k opožděně uplatněným stanoviskům se nepřihlíží, pak doplňuje tento režim o jasné pravidlo vylučující dodatečné zásahy do již pokročilé fáze pořizování územně plánovací dokumentace.

V souladu s úpravou odst. 2 se vypouští možnost uplatnění stanoviska v prodloužené lhůtě.

Vztahuje se k: § 102 odst. 1

Jedná se o změnu související se sjednocením pořizování v samostatné působnosti, kdy v rámci tohoto sjednocení nemá smysl vypracovávat pokyny pro úpravu návrhu, ale samospráva jako pořizovatel rovnou zajistí úpravu návrhu.

Zároveň je učiněna legislativně - technická úprava související s tím, že určený zastupitel v procesu pořizování působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vztahuje se k: § 102 odst. 2

Navrhuje se výslovné zakotvení možnosti pořizovatele upravit (zajistit úpravu) návrhu územně plánovací dokumentace o drobné změny nedotýkající se práv dotčených osob ani veřejných zájmů chráněných dotčenými orgány stejně jako možnost změnit odůvodnění. Navrhovanou úpravou je sledováno zvýšení flexibility pořizovatele reagovat na potřeby drobných změn a oprav, jejichž potřeba vyplyne v průběhu pořizování, a odstranění pochybností, zda by kvůli nim nemělo probíhat opakované společné jednání a veřejné projednání.

Vztahuje se k: § 103 odst. 1

Název paragrafu se navrhuje přejmenovat podle jeho obsahu na „podstatná úprava".

Doplněním slova „podstatně“ je zpřesňováno a konkretizováno, kdy je úprava považována za podstatnou. Ne každé doplnění či změna by měly být považovány za podstatnou změnu návrhu územně plánovací dokumentace, ale pouze ty, které mají významný dopad na veřejné zájmy nebo vlastnická práva. Jen tyto pak vyžadují nové projednání. To zabraňuje zbytečnému formálnímu projednávání drobných změn.

Mezi subjekty, které musí mít možnost uplatnit stanovisko k podstatné úpravě (pokud s touto v rámci pořizování již nevyslovili souhlas), se výslovně doplňuje i nadřízený orgán a oprávněný investor. Toto doplnění zajišťuje komplexní kontrolu souladu pořizované územně plánovací dokumentace s nadřazenou územně plánovací dokumentací, systémovou koordinaci v hierarchii nástrojů územního plánování a dostatečnou ochranu významných investičních záměrů dopravní a technické infrastruktury.

Navrhuje se rovněž pro zvýšení právní jistoty ohledně obsahu podstatné úpravy do ustanovení doplnit demonstrativní výčet změn, které nejsou podstatnou úpravou ve smyslu daného ustanovení.

Tato úprava umožňuje pořizovateli lépe reagovat na připomínky z veřejného projednání bez nutnosti konání opakovaného veřejného projednání, čímž je zároveň umožněno zkrátit dobu pořizování územně plánovací dokumentace. To vše však pouze za podmínky, že nedojde ke snížení ochrany veřejných zájmů a práv vlastníků pozemků.

Navržená změna respektuje závěry judikatury k otázce podstatných změn územně plánovací dokumentace, například rozsudky NSS 6 Ao 7/2011, podle nějž je opakované veřejné projednání nutné provést pouze tehdy, pokud při objektivním posouzení došlo k podstatné změně navrhovaného územního plánu ve vztahu k jím řešenému území nebo NSS 7 As 297/2022, v němž se uvádí, že pro posouzení změny jako podstatné či nepodstatné je nutné zohlednit materiální předpoklad, který představuje objektivní změna charakteru řešeného území v podstatných rysech.

Výslovně se stanoví, že podstatnou úpravou není zejména uvedení návrhu do souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, zpřesnění návrhu podle § 73 odst. 4 a 5, omezení rozsahu či podmínek územní rezervy, přechodná úprava podle § 72 odst. 3, ani zúžení návrhu na nejvhodnější variantu. Tyto úpravy mají převážně technický, metodický nebo koncepčně zpřesňující charakter a nezasahují do základního rámce projednávaného řešení způsobem, který by odůvodňoval opakování procesu veřejného projednání.

Dále se mezi nepodstatné úpravy výslovně řadí změny grafického vyjádření či vnitřního uspořádání prostorových dat, které nemění věcný obsah regulace, ale pouze její formu či způsob prezentace, a tedy nemají dopad na práva a povinnosti dotčených subjektů.

Významné zjednodušení a zrychlení pořizovacího procesu pak přináší zařazení úprav prováděných se souhlasem vlastníka pozemku a oprávněného investora mezi nepodstatné úpravy, kdy tyto zahrnují zpřesnění hranic ploch nebo koridorů, etapizaci, doplnění podmínek pro rozhodování v území či doplnění prvků regulačního plánu do územního plánu, jakož i změny objemových a kapacitních parametrů do stanoveného limitu 10 %. Tyto úpravy jsou podmíněny souhlasem přímo dotčených subjektů. Proto není nutné je považovat za podstatné úpravy, které by vyžadovaly opakované projednání, neboť akceptace těchto změn je zajištěna souhlasem subjektů dotčených danou změnou.

Zavedením limitní hranice 10 % pro změny objemu, výšky, koeficientu nebo kapacity je stanoveno konkrétní kritérium, které umožňuje odlišit drobnou technickou úpravu od změny zásadní. Tím se snižuje riziko subjektivního výkladu a sjednocuje praxe pořizovatelů.

Vztahuje se k: § 103 odst. 3§ 103 odst. 5

Jedná se o legislativně- technickou úpravu související s se zrušenou fází společného jednání.

Vztahuje se k: § 104 odst. 1

Vložení sousloví je-li určen představuje legislativně - technickou úpravu související změnou koncepce organizace územního plánování a tím i změnou institutu určeného zastupitele, který v procesu pořizování nově působí jen tam, kde pro obec pořizuje jiný pořizovatel dle § 47.

Vypouštěná část odstavce je v zákoně nadbytečná, neboť bez splnění těchto náležitostí nelze v souladu s § 98 a § 101 odst. 1 návrh územně plánovací dokumentace vůbec předložit schvalujícímu orgánu.

Vztahuje se k: § 104 odst. 2

Navrhuje se vypuštění povinnosti schvalujícího orgánu ověřovat soulad návrhu územně plánovací dokumentace právními předpisy, stanovisky dotřených orgánů a s nadřazenou územně plánovací dokumentací.

Toto ověření se podle systematiky zákona neprovádí v rámci schvalovacího řízení, ale v průběhu pořizování dokumentace, a je již zajištěno činností pořizovatele. Ověření souladu s tímto zákonem, prováděcími předpisy a nadřazenou územně plánovací dokumentací stejně jako s požadavky ochrany veřejných zájmů je úkolem pořizovatele a nadřazeného orgánu podle § 98 a § 101, nikoliv schvalujícího orgánu.

Je tedy nadbytečné, aby byla tato povinnost duplicitně ukládána i schvalujícímu orgánu, který neposuzuje věcný obsah odborných stanovisek, ale vykonává rozhodovací funkci na základě výsledků projednání.

Zároveň je do odstavce 2 doplňována pravomoc schvalujícího orgánu změnit předložený návrh se kterým nesouhlasí, pokud takové úprava nepředstavuje podstatnou úpravu ve smyslu § 103. Tato úprava reaguje na praktické potřeby obcí a krajů, kdy v průběhu schvalování vyvstanou formální nebo nepodstatné věcné nesrovnalosti, které by jinak vedly k neefektivnímu vracení dokumentace pořizovateli. Nové znění umožňuje schvalujícímu orgánu provést nepodstatnou opravu nebo úpravu návrhu přímo, čímž se urychluje proces schvalování a předchází se zbytečným průtahům.

Současně se zachovává princip proporcionality – pouze změny, které nemají podstatný vliv na obsah nebo účinky územně plánovací dokumentace, mohou být provedeny schvalujícím orgánem bez opětovného projednání.

V tomto i v souvisejících ustanoveních se zpřesňují otázky vydávání územně plánovací dokumentace jako opatření obecné povahy, podobně jako je tomu u právních předpisů. Rozlišuje se 1. schválení, což je okamžik rozhodnutí schvalujícího orgánu, 2. vydání, což je okamžik zveřejnění schválené územně plánovací dokumentace nebo její změny v národním geoportálu územního plánování a 3. účinnost, která nastává dnem doručení veřejné vyhlášky, oznamující toto zveřejnění.

Vztahuje se k: § 105 odst. 1§ 105 odst. 2§ 105 odst. 3

Obdobně jako v § 104 se i v tomto ustanovení zpřesňuje otázka vydávání územně plánovací dokumentace jako opatření obecné povahy, podobně jako je tomu u právních předpisů. Rozlišuje se 1. schválení, což je okamžik rozhodnutí schvalujícího orgánu, 2. vydání, což je okamžik zveřejnění schválené územně plánovací dokumentace nebo její změny v národním geoportálu územního plánování (obdobně jako u právních předpisů zveřejnění ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv) a 3. účinnost, která nastává dnem doručení veřejné vyhlášky, oznamující toto zveřejnění, není-li v ní v souladu s stanovena účinnost později..

Možnost stanovení pozdějšího data nabytí účinnosti územně plánovací dokumentace se doplňuje rovněž obdobně jako je tomu u právních předpisů, neboť v řadě případů může být vhodné jednak stanovit delší „legisvakanci“ pro přípravu na platnost nové územně plánovací dokumentaci, jednak může být vhodné stanovit účinnost od začátku konkrétního roku, nebo alespoň konkrétního pololetí, čtvrtletí či měsíce, a nikoli jen v jakýkoli den vyplývající z okamžiku doručení veřejné vyhlášky. Tato změna rovněž souvisí s posílením autonomie samospráv při pořizování, schvalování a vydávání své vlastní územně plánovací dokumentace.

Navrhuje se vypustit část, která specifikovala náležitosti opatření obecné povahy při vydání územně plánovací dokumentace. Uvedené požadavky jsou obecně a dostatečně upraveny ve správním řádu, konkrétně v části šesté (§ 171 až 174), která stanoví náležitosti opatření obecné povahy. Opakování těchto náležitostí v samotném stavebním zákoně je tedy nadbytečné a neodůvodněně zvyšuje rozsah textu zákona bez přínosu pro právní jistotu nebo srozumitelnost.

Požadavek, aby opatření obecné povahy obsahovalo otisk úředního razítka, je navíc v rozporu s moderní praxí elektronického výkonu veřejné správy. Územně plánovací dokumentace se dnes vydává a zveřejňuje převážně v elektronické podobě, včetně její evidence v národním geoportálu územního plánování, kde se razítko nahrazuje kvalifikovaným elektronickým podpisem nebo uznávanou elektronickou pečetí.

Vztahuje se k: § 106§ 107

Navrhuje se vypuštění úpravy vyhodnocování uplatňování územně plánovací dokumentace, neboť po přenesení jejího pořizování do samostatné působnosti územních samosprávných celků je odpovědnost za vyhodnocování aktuálnosti územně plánovací dokumentace a pořízení jejích potřebných změn plně na územním samosprávném celku, v souladu s obecným úkolem územního plánování zjišťovat, posuzovat a vyhodnocovat stav území, potenciál jeho rozvoje, prognózy jeho dalšího vývoje a jeho civilizační, kulturní a přírodní hodnoty (§ 39 písm. a)) a dalšími navazujícími úkoly. Konkrétní postup, způsob projednání v orgánech samosprávného celku a s dalšími subjekty a časová perioda plnění těchto úkolů jsou interní záležitostí samosprávného celku. Speciální úprava vyhodnocování uplatňování územně plánovací dokumentace a zpracovávání zprávy o uplatňování se tím stává redundantní.

Vztahuje se k: § 108 odst. 1§ 108 odst. 2

Ustanovení zpřesňují vydávání územně plánovací dokumentace jako opatření obecné povahy, podobně jako je tomu u právních předpisů. Rozlišuje se 1. schválení, což je okamžik rozhodnutí schvalujícího orgánu, 2. vydání, což je okamžik zveřejnění schválené územně plánovací dokumentace nebo její změny v národním geoportálu územního plánování a 3. účinnost, která nastává dnem doručení veřejné vyhlášky oznamující toto zveřejnění.

Vztahuje se k: § 108 odst. 3

Jedná se o legislativně technickou úpravu související se změnou oznamování vydání a adresy uložení územně plánovací dokumentace dle § 105 odst. 2.

Vztahuje se k: § 108

Ustanovení, které vyžadovalo explicitní prokázání potřeby vymezení nových zastavitelných ploch při změně územního plánu, je vypuštěno. Důvodem je ochrana práva obce na samostatné rozhodování v rámci samostatné působnosti, chráněného čl. 101 Ústavy, a odstranění právní nejistoty vyplývající z nejasných kritérií, komu a jak by měla být potřeba prokazována. Ochrana nezastavěného území a důsledné využívání zastavěného či zastavitelného území je již zajištěna obecnými cíli a úkoly územního plánování, zejména cílem podle § 38 odst. 4 (vytvářet podmínky pro efektivní a hospodárné využívání zastavitelného území a ochranu nezastavitelného území) a úkolem podle §39 písm. e) (důsledné využívání zastavitelného území, revitalizace nevyužitých, znehodnocených nebo zanedbaných ploch). Dále jsou podle § 19 odst. 2 orgány územního plánování povinny soustavně sledovat uplatňování jimi vydané územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat ji.

Není také důvod rozlišovat v tomto směru mezi pořizováním nové územně plánovací dokumentace a jejích změn. Tento přístup je kompatibilní se závěry rozsudku NSS 6 As 67/2017, že se i v případě nového územního plánu se uplatňoval požadavek § 18 odst. 4 stavebního zákona č. 183/2006 Sb., podle nějž územní plánování určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků a vymezení zastavitelných ploch musí být odůvodněno zejména s ohledem na potenciál rozvoje území a využití stávajícího zastavěného území.

Vztahuje se k: § 109 odst. 1 písm. b)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu navazující na zrušení institutu zprávy o uplatňování a změny působnosti ve věcech územního plánování.

Vztahuje se k: § 109 odst. 2 písm. d)

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zrušením § 91 a sjednocením úpravy úhrady nákladů v § 92.

Vztahuje se k: § 109 odst. 3

Změna souvisí se zrušením institutu zadání změny. V důsledku toho se ruší rozdělení podnětů ke změně územně plánovací dokumentace na kvalifikovaný a „prostý“ podnět, který byl podle dosavadní úpravy projednán až v rámci příští zprávy o uplatňování územně plánovací dokumentace. I tento institut se ruší. Podnět splňující upravené (zjednodušené) základní náležitosti bude vždy bezodkladně předložen pořizovateli a pokud tomu nebrání formální důvody, také zastupitelstvu k rozhodnutí o pořízené změny.

Vztahuje se k: § 109 odst. 3 písm. b)

Doplnění odkazu na § 89 odst. 4 zajišťuje, aby i při vydávání stanoviska příslušného úřadu k posuzování vlivů změny územního plánu nebyly požadovány podrobnosti, které náleží až navazující územně plánovací dokumentaci nebo rozhodnutí. Úprava sjednocuje postup při pořizování územních plánů a jejich změn a zamezuje požadavkům přesahujícím přiměřenou míru podrobnosti. Tím se posiluje právní jistota a konzistentnost hierarchie územního plánování.

Vztahuje se k: § 109 odst. 4

Úpravou předmětného ustanovení se stanoví lhůty 20 a 30 dnů pro vydání stanovisek orgánu ochrany přírody a příslušného úřadu, které odpovídají lhůtám podle § 89 odst. 2 a 3. I na tato stanoviska se uplatní postup dle § 54 odst. 5, tj. k opožděným stanoviskům se nebude přihlížet.

Vztahuje se k: § 109

Odstavec 5 je navrhován ke zrušení z důvodu změny v § 109 odst. 2, kdy je nově upraveno, že podnět na pořízení změny se podává u příslušného pořizovatele. Odstavec 5 se proto stal obsoletní.

Vztahuje se k: § 110 odst. 1

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zrušením institutu zadání změny.

Vztahuje se k: § 110 odst. 2

Vypuštěný text se v upraveném postupu podávání podnětů na pořízení změny a jejich posouzení stal nadbytečný, neboť v souvislosti s přenesením pořizování do samostatné působnosti územních samosprávných celků je odložení podnětu výlučně kompetencí pořizovatele a případné informování zastupitelstva o takovém úkonu vnitřní záležitostí územního samosprávného celku.

Vztahuje se k: § 110 odst. 3

Navrhuje se jednoznačně stanovit, že pokud podnět neobsahuje potřebná stanoviska dotčených orgánů podle § 109 odst. 3, zajistí jejich doplnění pořizovatel. Úprava zajišťuje úplnost podnětu, jednotný postup a právní jistotu při jeho posuzování a zároveň uplatňuje lhůty a pravidla § 109 odst. 4, tj. že pro vydání stanovisek platí lhůty 20 a 30 dnů od doručení žádosti pořizovatele, přičemž k opožděným stanoviskům se dle § 54 odst. 5 nebude přihlížet.

Vztahuje se k: § 111

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zrušením institutu zadání změny.

Vztahuje se k: § 111 odst. 2

Jedná se o legislativně-technickou úpravu související se zrušením institutu zadání změny, kdy prvním úkonem schvalujícího orgánu ohledně pořizování změny je rozhodnutí o pořízení změny a jejím obsahu nebo zamítnutí podnětu na pořízení změny.

Vztahuje se k: § 111 odst. 3

Vypuštění odkazu na § 91 odst. 1 a § 92 představuje legislativně-technickou úpravu související se zrušením § 91 a sjednocením úpravy úhrady nákladů v § 92. Pravomoc podmínit pořízení změny územně plánovací dokumentace úhradou nákladů se přenáší ze schvalujícího orgánu na pořizovatele. Zastupitelstvo si může tuto kompetenci vyhradit, ale není nutné mu ji ukládat zákonem.

Vypuštění posledních dvou vět souvisí se zrušením institutu společného jednání.

Vztahuje se k: § 111 odst. 4

Doplnění odstavce 4 vychází z potřeby zajistit, aby při pořizování změny územně plánovací dokumentace byly posouzeny její vlivy na životní prostředí, pokud je to potřebné, tedy pokud navržená změna může mít významné negativní vlivy na životní prostředí.

V současném znění byla otázka posouzení změny územně plánovací dokumentace řešena ve fázi projednání zadání změny. Protože se institut zadání ve vztahu ke změně územně plánovací dokumentace ruší, musí být do zákona doplněna specifická úprava, kdy je pořizovatel povinen na základě stanoviska příslušného orgánu doplnit rozhodnutí o pořízení změny o požadavek na vyhodnocení vlivů.

Vztahuje se k: § 111 odst. 5

Navržené úpravy souvisí se zrušením institutu zadání změny. Zároveň je odstraňován legislativní chyba odkazující na použití § 108, který je ustanovením tohoto oddílu o pořizování změny, který se na pořizování změny územně plánovací dokumentace použije bez dalšího. Upřesňuje se, že pokud některé z odkazovaných ustanovení odkazuje na zadání, rozumí se tím v případě změny územně plánovací dokumentace rozhodnutí o jejím pořízení a obsahu.

Vztahuje se k: § 111 odst. 6

Vkládá se nový odstavec 6, který zavádí samostatný režim pro opravu chyb a zřejmých nesprávností v územně plánovací dokumentaci, který je oddělen od standardního procesu pořizování změny opatření obecné povahy, a to za účelem odstranění aplikačních nejasností, které v praxi vznikají při rozlišování mezi obsahovou změnou územně plánovací dokumentace a pouhou technickou nebo formálně korekční úpravou.

Rozšíření tohoto režimu také na vymezení zastavitelného území a na územní opatření zajišťuje jednotnost přístupu napříč jednotlivými nástroji územního plánování.

Vztahuje se k: § 111a

Nové ustanovení zavádí zjednodušený a zrychlený postup pro pořizování nepodstatných změn územně plánovací dokumentace v zastavitelném území. Cílem je umožnit rychlou a efektivní úpravu územně plánovací dokumentace v případech, kdy změna nepodléhá posouzení vlivů na životní prostředí, je technického, doplňujícího nebo zpřesňujícího charakteru.

Výčet zahrnutých změn reflektuje typické situace z praxe, jako je uvedení do souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, zpřesnění podle § 73 odst. 4 a 5, úpravy hranic ploch a koridorů, úpravy podmínek pro rozhodování v území, změny regulačních prvků, etapizace výstavby nebo úpravy parametrických ukazatelů v omezeném rozsahu. Za nepodstatné se rovněž považují změny v souvislosti s obnovou podle § 264, které mají převážně technicko-korekční charakter.

Stanovení horní hranice změny objemu, výšky, koeficientu nebo kapacity na 25 % vymezuje jasné a objektivní kritérium pro posouzení intenzity změny a snižuje interpretační nejistotu při aplikaci ustanovení v praxi.

Použijí se pouze vybraná ustanovení pořizovacího procesu (§ 94, § 96–98, § 101, § 102, § 104 a § 105), a lhůty pro veřejné projednání a vyjádření dotčených orgánů se zkracují na polovinu.

Toto opatření má za cíl zrychlení řízení o nepodstatné změně v zastavitelném území, které umožní dosažení účinnosti takové změny územně plánovací dokumentace v extrémním případě během cca 2 měsíců, realisticky do 3 měsíců, což odpovídá praktickým potřebám územních samosprávných celků a investorů.

Vztahuje se k: § 112 odst. 1

Podle § 73 odst. 4 a 5 mají kraj a obec povinnost uvést svou územně plánovací dokumentaci do souladu s nadřazenou dokumentací. Pro vyloučení pochybností se doplňuje, že takové zpřesnění není podstatnou změnou územně plánovací dokumentace.

Vztahuje se k: § 113

V odstavci 2 se zavádí povinnost oznámit zrušení regulačního plánu veřejnou vyhláškou, přičemž dnem jejího doručení nabývá zrušení účinnosti, a současně ukládá povinnost zveřejnit informaci o tomto zrušení v národním geoportálu územního plánování. Cílem této úpravy je oddělit právní účinek zrušení regulačního plánu od jeho technické evidence v digitálním systému. Oproti dřívější úpravě, která pracovala s vypuštěním dokumentace z geoportálu, se nově akcentuje, že i zrušené územně plánovací dokumentace mají zůstat v národním geoportálu zachovány, a to z důvodu potřeby zpětné dohledatelnosti a možnosti rekonstrukce historického stavu území.

Zachování zrušené dokumentace v geoportálu umožňuje transparentní sledování vývoje územního plánování v čase, zajišťuje právní jistotu při posuzování starších právních vztahů a usnadňuje přezkum dřívějších rozhodnutí či postupů. Informace o zrušení pak plní funkci aktuálního upozornění na změnu právního stavu, aniž by docházelo k odstranění samotného historického obsahu.

S ohledem na dobrovolnost regulačního plánu a sjednocení pořizování v samostatné působnosti obcí nemá smysl řešit formalizovaný proces pořízení zrušení regulačního plánu. Proto je formalizovaný proces zrušení regulačního plánu vypuštěn.

Vztahuje se k: § 114 odst. 3§ 114 odst. 4

Jedná se o legislativně-technickou úpravu navazující na změny v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 114 odst. 5

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Změna pojmu „úřad územního plánování“ na „Úřad rozvoje území kraje“ představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změny v organizaci veřejné správy a v působnosti orgánů územního plánování.

Zároveň se upřesňuje, že odst. 5 se aplikuje í i při zrušení části územního plánu.

Vztahuje se k: § 114§ 116§ 117§ 118§ 119§ 120§ 121§ 193§ 269

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 115a

Nové ustanovení § 115a reaguje na potřebu efektivnějšího a koordinovaného pořizování územně plánovací dokumentace v případech, kdy více dokumentací (zásady územního rozvoje, územní plány nebo regulační plány) vzájemně souvisí a jejich samostatné pořizování by bylo zbytečně administrativně náročné, časově prodlužující a finančně nákladné.

Nová úprava umožňuje, aby schvalující orgány rozhodly o společném pořizování více dokumentací a o určení společného pořizovatele nebo koordinaci více pořizovatelů. Tím se zajišťuje, že související změny v území budou řešeny koherentně a jednotně..

Dále § 115a odst. 2 umožňuje, aby podklady, návrhy a úkony spojené se společným pořizováním byly sdruženy a prováděny společně. Schvalovací mechanismus vyžadující souhlas všech schvalujících orgánů při změně společně pořizované dokumentace zajišťuje, že koordinace nebude ohrožovat autonomii jednotlivých orgánů a respektuje principy demokratické kontroly a odpovědnosti. Zároveň je tak postaveno najisto, že společně pořizovaná územně plánovací dokumentace nebo její změna musí být schválena všemi příslušnými schvalujícími orgány, aby mohly nabýt platnosti a účinnosti.

Vztahuje se k: § 116§ 121§ 223

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 116 odst. 1

V odstavci 1 se zpřesňuje, že zastavitelné území podle tohoto ustanovení se vymezuje pouze na území obce bez účinného územního plánu, neboť jinak je stanoveno přímo územním plánem.

Vztahuje se k: § 116 odst. 2

Historické vymezení pozemků v zastavěné části obce k 1. 9. 1966 je zastaralé a v mnoha obcích nereflektuje aktuální stav ani potenciál rozvoje. Proto je navrhováno při vymezení zastavitelného území v obci, který nemá územní plán vycházet z územně analytických podkladů, které poskytují aktuální a systematicky zpracované informace o území, využití ploch, infrastruktuře a ekologických vazbách.

Úprava v písm. d) reaguje na zrušení pojmu „intravilán“.

Vztahuje se k: § 116 odst. 3

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h). Slovo „vždy“ se vypouští jen jako legislativně-technicky nadbytečné, neboť význam právní normy je stejný i bez něj.

Vztahuje se k: § 116 odst. 3 písm. a)

Úprava v písm. a) a c) reaguje na nahrazení pojmu „zázemí domu“ pojmem „zázemí stavby“ v § 12 písm. c).

Vztahuje se k: § 116 odst. 3 písm. c)

Nahrazení pojmu zastavěného stavebního pozemku pojmem pozemek zázemí domu představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. c).

Vztahuje se k: § 116

Vypouštěné ustanovení představovalo duplicitní a legislativně nadbytečnou úpravu. Vypuštěním daného ustanovení se text zákona zjednodušuje a zpřehledňuje.

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 117 odst. 1

Jedná se o legislativně-technické úpravy související se vznikem úřadu rozvoje území kraje dle § 17b a jeho působností ve věcech územního plánování dle § 21 odst. 3 písm. g).

Vztahuje se k: § 117 odst. 2

Jedná se o legislativně technické úpravy související se změnou terminologie v § 12 písm. h), doplnění definice nestavební plocha v § 12 písm. j) a se zrušením pojmu „intravilán“.

Vztahuje se k: § 117

Písm. c) je navrženo k vypuštění z důvodu jeho nízké relevance pro moderní územní plánování. Pozemky označované jako zbořeniště představují dočasný stav území, který se může rychle změnit v rámci stavebních úprav či revitalizace. Jejich trvalé vymezování jako nestavebních ploch je proto z hlediska dlouhodobého plánování nevhodné. Vypuštění této kategorie přispívá k jednoduššímu, přehlednějšímu a stabilnějšímu právnímu rámci pro vymezování zastavitelných a nestavebních ploch, přičemž zůstávají zachovány trvalé nestavební plochy (parky, lesy, vinice), které vyžadují dlouhodobou ochranu.

Vztahuje se k: § 117 odst. 3

Ustanovení je vypouštěno pro nadbytečnost, neboť toto vyplývá již z § 12 písm. j).

Vztahuje se k: § 117 odst. 3

Jedná se o legislativně-technické úpravy související se vznikem úřadu rozvoje území kraje dle § 17b a jeho působností ve věcech územního plánování dle § 21 odst. 3 písm. g).

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 117 odst. 4

Zároveň se zdůrazňuje, že vymezení zastavitelného území podle tohoto dílu je dočasné a platí pouze do vydání územního plánu.

Vztahuje se k: § 118 odst. 1§ 118 odst. 4

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 118 odst. 3 písm. b)

Jedná se o legislativně technické úpravy související s doplněním definice nestavební plocha do § 12 písm. i).

Vztahuje se k: § 118

Posouzení souladu s jednotným standardem je technickým a interním kritériem, které je v praxi často již zahrnuto do vyhodnocení souladu s § 116 odst. 2 a 3 a dalších požadavků územního plánování.

Zachování tohoto požadavku by znamenalo duplicitní administrativní postup, který nepřidává hodnotu pro proces vymezení zastavěného území ani pro jeho právní účinky.

Vztahuje se k: § 119 odst. 1

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 119§ 119

Vymezování zastavitelného území je podle § 116 odst. 2 pouze popisem stavu podle posledního účinného územního plánu, nebo nemá-li obec územní plán, podle územních analytických podkladů. Vzhledem k tomu, že jde jen o přepis faktického stavu, není třeba, aby se k němu vyjadřovaly dotčené orgány a aby se jeho pořizování komplikovalo procedurami typickými pro pořizování územně plánovací dokumentace, jejímž cílem je stav území plánovat a měnit. Též ve změnách složkových zákonů dochází v souvislosti s tím k rušení kompetencí dotčených orgánů při vymezování zastavitelného (dříve zastavěného území) s tím, že není důvod, aby se vyjadřovaly.

Vztahuje se k: § 120 odst. 1

První věta se vypouští v návaznosti na vypuštění § 119 odst. 3 až 6. V návaznosti na změnu terminologie se slovo „zastavěný“ nahrazuje slovem „zastavitelný“.

Vztahuje se k: § 120 odst. 2

Výslovně se uvádí, že předmětem zveřejnění je informace o vymezení zastavitelného území, nikoli samotné vymezení jako právní akt. Tato úprava přispívá k větší srozumitelnosti ustanovení a k jasnému oddělení samotného pořízení a vydání zastavitelného území od jeho následné informační publikace prostřednictvím veřejné vyhlášky.

Vztahuje se k: § 120 odst. 3

Vypuštěný text byl nadbytečný, neboť daná úprava vyplývá již z odst. 2 a z obecné úpravy ve správním řádu.

Vztahuje se k: § 120 odst. 3

Dochází ke zjednodušení právní úpravy, kdy zákon nově stanoví pouze, že vymezení zastavitelného území opatří pořizovatel záznamem o účinnosti.

Vztahuje se k: § 120§ 121

V návaznosti na změnu terminologie se slovo „zastavěný“ nahrazuje slovem „zastavitelný“.

Vztahuje se k: § 122 odst. 1

Pojem „nezastavěné území“ byl spojen s faktickým stavem území, které dosud není zastavěno, s ohledem na nemožnost průběžně reagovat na změny ve faktickém rozsahu zastavění území však tomuto faktickému stavu zcela neodpovídal. Proto je navrhován nový pojem „nezastavitelné území“, který přesněji vyjadřuje právní charakter území, v němž není možné umisťovat stavby určené pro zástavbu. Cílem je odlišit trvale chráněné a nezastavitelné plochy od pouhých „dosud nezastavěných“ ploch v území, která mohou být určeny k rozvoji. Záměry, které lze v nezastavitelném území povolovat, se stanoví taxativním výčtem, přičemž se z návětí vypouští podmínka povolování záměrů v souladu s charakterem území, neboť se pojmově jedná o území, v němž není možné umožnovat zástavbu, tudíž by bylo problematické až nemožné určit charakter území pro účely výstavby, která v místě zatím neexistuje.

V rámci taxativního výčtu se v písmenu g) doplňuje zlepšení podmínek využití takového území pro sport (mimo rekreaci a cestovní ruch). Toto doplnění sleduje zpřesnění a rozšíření účelu, pro který mohou být zlepšovány podmínky využití území. Původní formulace akcentovala zejména rekreaci a cestovní ruch, přičemž sportovní aktivity byly zahrnuty pouze implicitně. V praxi však sport představuje samostatnou a významnou kategorii využití území, která má odlišné nároky na infrastrukturu, prostorové uspořádání i vybavenost území.

Výslovné zakotvení sportu proto odstraňuje interpretační nejasnosti a zajišťuje, že opatření směřující ke zlepšení podmínek pro sportovní aktivity – ať již organizované či neorganizované – budou jednoznačně podřaditelná pod toto ustanovení. Zároveň reflektuje rostoucí význam sportu pro kvalitu života obyvatel, veřejné zdraví i atraktivitu území, a to jak ve vazbě na místní využití, tak i v kontextu návštěvnosti území.

Navržená úprava rovněž umožňuje lépe zohlednit specifické potřeby sportovní infrastruktury, jako jsou sportoviště, tréninkové plochy či doprovodná zařízení, které nemusí být vždy plně pokryty pojmem rekreace nebo cestovní ruch.

Vztahuje se k: § 122 odst. 3

Nahrazení pojmu zastavěného pojmem zastavitelného představuje legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 123 odst. 3

Zákon stanoví, že územní opatření o stavební uzávěře se vydává na nezbytně nutnou dobu, nesmí však přesáhnout 4 roky. Původní délka 6 let se tak o 2 roky zkracuje, a to za účelem dosažení stabilizace situace v území co možná nejdříve.

Vztahuje se k: § 123 odst. 5

Navrhované vypuštění slova „veřejně prospěšné“ sleduje rozšíření okruhu staveb dopravní a technické infrastruktury, jejichž realizaci nelze omezit nebo zakázat územním opatřením o stavební uzávěře. Původní formulace vázala tuto výluku výhradně na stavby, které jsou formálně vymezeny jako veřejně prospěšné v příslušné územně plánovací dokumentaci. Takové omezení však v praxi působilo neodůvodněné překážky, neboť ne všechny stavby dopravní a technické infrastruktury celostátního či nadmístního významu musí být vždy explicitně označeny jako veřejně prospěšné, přestože jejich realizace je ve veřejném zájmu.

Vypuštěním uvedeného pojmu dochází k odstranění této formální podmínky a k zajištění, že stavební uzávěra nebude bránit realizaci všech relevantních staveb dopravní a technické infrastruktury, které jsou vymezeny v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách územního rozvoje. Tím se posiluje kontinuita a předvídatelnost přípravy a realizace klíčových infrastrukturních záměrů, které jsou zásadní pro fungování území a jeho rozvoj.

Vztahuje se k: § 125 odst. 3

Zákon stanoví najisto, že územní opatření o asanaci území může nabýt účinnosti hned následující den po vyvěšení veřejné vyhlášky, pokud tak vláda, rada kraje či obce určí. Reaguje se tak na potřeby praxe, kdy takové opatření se vydává z důvodu postižené konkrétního území havárií či pohromou a kde je třeba velmi rychlého zásahu.

Vztahuje se k: § 128

Nově navržený název ustanovení reflektuje nově vkládané ustanovení § 128 odst. 6 upravující možnost zrušení územního opatření.

Vztahuje se k: § 128 odst. 2

Jedná se o technickou úpravu reflektující zpřesnění textu zákona.

Vztahuje se k: § 128 odst. 3

Dochází ke zjednodušení právní úpravy, kdy zákon nově stanoví pouze, že územní opatření se opatří záznamem o účinnosti, což je nezbytná náležitost pro navazující praktické kroky. Obsah záznamu o účinnosti se nicméně vypouští pro nadbytečnost, neboť vyplývá z obecné úpravy ve správním řádu. Navíc požadavek na otisk razítka je v rozporu s elektronickou podobou opatření obecné povahy.

Vztahuje se k: § 128 odst. 4§ 128 odst. 5

Změny představují legislativně-technickou úpravu navazující na vznik Úřadu dle § 17 a násl. a na změny v organizaci veřejné správy a v působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 128 odst. 6

Doplňuje se chybějící úprava upravující možnost zrušení územního opatření.

Vztahuje se k: § 129

Jedná se o legislativně technickou úpravu reagující na změny v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 130 odst. 1

Navrhuje se výslovně stanovit, že kromě „hlavních“ stran plánovací smlouvy (stavebník, územně samosprávný celek, případně vlastník veřejné infrastruktury) může být její stranou také organizace podle horního zákona, případně i další osoby (např. vlastníci sousedních pozemků, investoři infrastruktury, developerské společnosti nebo právnické osoby zajišťující koordinaci dopravních či technických sítí). Tím se umožňuje komplexnější dohoda o součinnosti všech dotčených subjektů a odstraňují výkladové nejasnosti, zda lze do smluvního vztahu přizvat další subjekty mimo úzce vymezený okruh.

Vztahuje se k: § 130 odst. 3

Nové znění ustanovení přenáší odpovědnost za zveřejnění plánovací smlouvy a jejích změn či zániku přímo na obec, městskou část hlavního města Prahy nebo kraj. Tento krok zjednodušuje a urychluje proces zveřejňování, snižuje administrativní zátěž úřadů a zajišťuje, že informace jsou aktuální a veřejně dostupné bez zbytečného prodlení.

Vztahuje se k: § 130 odst. 4

Odstavec 4 explicitně stanoví, že plánovací smlouva není důvodem pro vyloučení úředních osob její strany z projednávání a rozhodování věci podle správního řádu. Staví se tak najisto, že uzavření plánovací smlouvy krajem, obcí či městskou částí jako jednou ze stran smlouvy, nemůže být důvodem pro vyloučení z důvodu podjatosti.

Vztahuje se k: § 131 odst. 2 písm. c)

Doplněním písm. c) se umožňuje, aby se strany plánovací smlouvy zavázaly k zajištění společného řešení požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 6. Cílem je posílit koordinaci mezi obcí, vlastníky veřejné infrastruktury a stavebníky, zvýšit právní jistotu účastníků a zajistit efektivní a předvídatelnou realizaci územních záměrů.

Vztahuje se k: § 131 odst. 3 písm. f)

Doplněním písm. f) se stavebníkovi umožňuje zavázat se k poskytnutí příspěvku na společné řešení požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 6. Cílem je podpořit koordinaci mezi stavebníky a veřejnými subjekty, zajistit spravedlivé rozložení nákladů a zvýšit efektivitu a předvídatelnost realizace záměrů, přičemž je zároveň posílena právní jistota a transparentnost plánovacích smluv.

Vztahuje se k: § 131 odst. 3 písm. g)

Doplněním písm. g) se stavebníkovi umožňuje zavázat se k poskytnutí peněžního nebo věcného plnění, a to jako podílu na ekonomické aktivitě daného dokončeného záměru (tedy na zisku z této aktivity). Zákon tedy staví najisto, že taková plnění jsou možná a žádoucí.

Vztahuje se k: § 132 odst. 1

Podle současného znění schvaluje plánovací smlouvy (i jejich změny) zastupitelstvo příslušného územně samosprávného celku. Z praktického hlediska však u změn plánovacích smluv může být problematické, a to z důvodu frekvence zasedání zastupitelstev větších měst zpravidla jednou za čtvrt roku.

Plánovací smlouva přitom představuje relativně živý dokument, který si obvykle vyžádá změny ať už ve smyslu obsahu plnění stran či termínů jejich realizace. Toto potvrzují zkušenosti městských částí hlavního města Prahy se smlouvami o spolupráci (jinak známé také jako kontribuční smlouvy), které byly uzavírány za předcházející právní úpravy jako soukromoprávní inominátní smlouvy, a které zpravidla schvalovala rada v rámci své zbytkové pravomoci. podle § 94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s potřebou změny plánovací smlouvy není přitom pro žádnou ze smluvních stran ekonomické čekat na zasedání zastupitelstva, které se může konat až několik týdnů po nalezení shody mezi smluvními stranami na změně plánovací smlouvy. Stejně tak není z pohledu hospodaření územních samosprávných celků vhodné, aby bylo nezbytné svolávat mimořádné zasedání zastupitelstva pouze za účelem schválení změny plánovací smlouvy, když by současně neexistovala potřeba řešit na zasedání žádné jiné otázky. Za tímto účelem je proto navrhována možnost přenést pravomoc schvalovat změny plánovací smlouvy, jejichž obsahem nejsou ujednání, která jsou dle zákona o obcích nebo zákona o krajích vyhrazeny zastupitelstvu, na radu územního samosprávného celku.

Je přitom ponecháno na zhodnocení zastupitelstva příslušného územního samosprávného celku, zda na radu schvalování změn plánovacích smluv přenese, nebo zda si tuto pravomoc ponechá.

Dále se do ustanovení doplňuje, že jak o plánovací smlouvě samotné, tak o záměru, který je jejím předmětem, lze konat místní referendum pouze před uzavřením plánovací smlouvy. Tato úprava reaguje na možný rozpor mezi závazky samospráv, vyplývající na jedné straně z uzavřených plánovacích smluv a na druhé straně ze závazných výsledků referenda. Podle dosavadní judikatury existence smlouvy nebo jiného závazku mezi obcí a developerem nebrání konání místního referenda (například nálezy sp. zn. III. ÚS 995/09 nebo III. ÚS 873/09). Ačkoliv se tato rozhodnutí týkají dříve uzavíraných soukromoprávních smluv, nelze vyloučit, že by se aplikovaly i na aktuálně účinnou úpravu. Důsledkem by pak byla povinnost obce řídit se výsledky referenda, tedy porušit smluvní závazky z plánovací smlouvy. To by zároveň zakládalo odpovědnost obce za porušení soukromoprávních závazků, včetně náhrady způsobené škody (například usnesení NS 25 Cdo 165/2018). Navržená úprava těmto nežádoucím důsledkům předchází, když nově stanoví výše uvedenou podmínku přípustnosti referenda. Koná-li se referendum před uzavřením plánovací smlouvy a je platné, je jeho výsledek pro obec při uzavírání plánovací smlouvy závazný (plánovací smlouva odporující tomuto výsledku by tedy byla nezákonná). Naopak po uzavření plánovací smlouvy je obec v samostatné působnosti vázána touto smlouvou, což dle nově navržené úpravy není možné zpochybnit následným konáním referenda.

Vztahuje se k: § 132 odst. 2

Změny představují legislativně-technickou úpravu související se změnami v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 132 odst. 3

Změny představují legislativně-technickou úpravu související se změnami v organizaci veřejné správy a působnosti orgánů územního plánování.

Vztahuje se k: § 132 odst. 4

Pokud stavebník předloží obci, kraji či městské části hlavního města Prahy návrh na uzavření plánovací smlouvy, který odpovídá podmínkám územního anebo regulačního plánu, měly by kraj, obec a městská část hlavního města Prahy plánovací smlouvu uzavřít. Navrhuje se, aby případný nesouhlas kraje, obce či městské části hlavního města Prahy s uzavřením takové plánovací smlouvy bylo možné nahradit rozhodnutím soudu podle § 161 odst. 3 OSŘ. Soud ověří splnění podmínek pro uzavření plánovací smlouvy stanovených územním nebo regulačním plánem a v případě, že tyto budou návrhem plánovací smlouvy splněny, nahradí svým rozhodnutím souhlas obce, kraje či městské části hlavního města Prahy s uzavřením smlouvy; v opačném případě návrh stavebníka zamítne.

Vztahuje se k: § 133 odst. 1

Dosavadní znění ustanovení omezovalo náhradu škody spočívající ve snížení hodnoty pozemku pouze na situace, kdy pozemek sloužil k zajištění dluhu (např. byl zatížen zástavním právem). Takové omezení však nemělo věcné ani systémové opodstatnění a vedlo k nerovnému postavení vlastníků pozemků. V praxi totiž může dojít k podstatnému znehodnocení pozemku v důsledku změny územního plánu i v případě, že pozemek neslouží k zajištění dluhu.

Úpravou je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod posilována ochrana vlastnického práva a zpřesňován výklad ustanovení tak, aby bylo zřejmé že nárok na náhradu škody za snížení hodnoty pozemku se vztahuje na všechny případy, kdy ke škodě došlo v důsledku změny územně plánovací dokumentace a které nespadají pod případy dle odstavce 3 a 4, bez ohledu na to, zda byl pozemek použit k zajištění dluhu.

Vztahuje se k: § 133 odst. 3

Navrhuje se prodloužit dobu, po kterou náleží oprávněné osobě náhrada za zrušení nebo významné omezení zastavitelnosti pozemku z 5 na 6 let.

Vztahuje se k: § 135 odst. 2

Nahrazení slov „v plné výši“ pojmem „ve výši odpovídající snížení škody“ zpřesňuje právní úpravu tak, aby povinnost vrátit náhradu odpovídala skutečnému rozsahu obnovené zastavitelnosti pozemku. Nové znění zajišťuje spravedlivé a přiměřené vypořádání mezi vlastníkem a poskytovatelem náhrady, brání neodůvodněnému obohacení a respektuje princip proporcionality při částečné obnově využitelnosti pozemku.

Jedná se o legislativně technickou úpravu související s přesunem ustanovení do § 39a.

Vztahuje se k: § 136a

Původní úprava politiky architektury a stavební kultury je přesunuta z konce části třetí na její začátek, tj. z § 136a do nového § 39a, což systematicky vyjadřuje její zásadní význam pro aplikaci celého zákona.

Vztahuje se k: § 137 odst. 2

Do úvodního ustanovení hmotného práva se doplňují základní zásady pro výklad a použití požadavků na výstavbu. První doplněná věta (věta druhá odstavce 2) stanoví, že Požadavky na výstavbu se používají s ohledem na jejich technickou, funkční a ekonomickou proveditelnost tak, aby jejich výklad a povinnost jejich použití nebyly zjevně nepřiměřené přínosům, které tyto požadavky sledují. Jde jednak o obecnou výkladovou zásadu pro intepretaci a používání požadavků na výstavbu, jednak o základní hmotněprávní pokyn pro rozhodování o výjimce z požadavků na výstavbu podle § 138 odst. 1 a § 228. Tím se žádoucím způsobem stanoví alespoň základní rámec úvah, které by měl stavební úřad při rozhodování o výjimce zohledňovat, a tím pádem se i zvyšuje předvídatelnost a právní jistota v tomto typu řízení.

Přestože na udělení výjimky obecně neexistuje právní nárok, a ani tato úprava jej nezavádí, z principů demokratického právního státu i z konstantní judikatury je evidentní, že absolutní a ničím neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje (viz např. RS NSS 6 A 25/2002, 906/2006 Sb. NSS). Každé správní uvážení má své meze, vyplývající především z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, principu proporcionality a ze základních zásad činnosti správních orgánů. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu. Přestože tedy neexistuje nárok na udělení výjimky, existuje nárok na spravedlivý proces při rozhodování o výjimce (NSS 1 As 52/2012, 5 As 190/2019, 2 As 213/2021 ad.). Navrhovaná právní úprava tento procesní nárok posiluje o základní hmotněprávní kritéria, která by měl stavební úřad hodnotit. Rozhodně není správný, resp. je nezákonný takový přístup některých stavebních úřadů, které a priori odmítají udělovat výjimky.

Kritéria v odstavci 2 navazují na obecné principy celého zákona, mezi které patří zejména základní zásada, ale i konkrétní požadavek posuzování proporcionality mezi kolidujícími zájmy, včetně kolize mezi zájmy veřejnými (mezi které patří i požadavky na výstavbu) a soukromými zájmy stavebníka a dalších dotčených osob. Tento požadavek je obecně vyjádřen již v § 1a odst. 2 v tom, že V případě rozporu zájmů stavební úřad porovná jejich význam a závažnost s cílem zajistit, aby zásah do žádného z nich svými nepříznivými následky nepřesahoval přínosy, nepřekračoval limitní hodnoty stanovené právními předpisy a výsledné řešení bylo v souladu s převažujícím veřejným zájmem a oprávněnými zájmy přímo dotčených osob. Přitom vychází ze stávajícího stavu poznání a ekonomicky a technicky přijatelných možností řešení.

Zároveň navržená úprava usiluje o zohledňování konkrétní situace, konkrétních podmínek a „zdravého rozumu“, aby nebyl stavebník nucen realizovat zjevně, tj. na první pohled (prima faciae) nesmyslné požadavky. Je třeba vycházet i z toho, že požadavky na výstavbu jsou požadavky obecnými a typovými, které ne vždy musí dobře vyhovovat každému jednotlivému záměru. Pro stávající stavby, drobné stavby či stavby kulturních památek to bude spíše pravidlem, proto se pro ně relativizuje použití požadavků důsledněji v odstavcích 4, 5 a 6 slovem „přiměřeně“. I pro novostavby však mohou nastávat situace, kdy striktní trvání na splnění všech požadavků na výstavbu může být zjevně nevhodné nebo nepřiměřené přínosům, které tyto požadavky sledují. V těchto situacích zákon zakládá sice nenárokový, ale přesto pádný důvod pro udělení výjimky podle § 138 odst. 1, případně pro rozumný proporcionální výklad požadavků na výstavbu i bez nutnosti udělení výjimky.

Rozlišit situace, které budou řešitelné pouhým výkladem požadavků na výstavbu, od situací, které budou vyžadovat udělení formalizované výjimky z požadavků na výstavbu, nemusí být jednoduché, nicméně jde jen o otázku formy. Výsledek bude v obou případech stejný a jeho přezkum též, neboť v obou případech se výsledek projeví přímo v rozhodnutí stavebního úřadu o záměru. V případě pouhého výkladu se výsledek projeví v odůvodnění rozhodnutí a v případě formálně udělené výjimky i ve výroku rozhodnutí o výjimce, který je však integrován do rozhodnutí o záměru ve smyslu § 228. Bude tedy především věcí metodiky a praxe, jak nastaví hranici mezi tím, co je ještě řešitelné výkladem a co již bude vyžadovat formalizované udělení výjimky. Obecně lze uvést, že tam, kde požadavky na výstavbu umožňují určitou volnost a správní uvážení, bude jejich modifikace spíše jen věcí výkladu. Naopak při striktním stanovení konkrétních hodnot bude spíše na místě udělit výjimku.

Pokud by stavebník nepožádal o výjimku s tím, že s ohledem na výklad požadavků na výstavbu ve smyslu odstavce 2 považuje svůj záměr za souladný se všemi požadavky, ale stavební úřad by byl toho názoru, že souladný není, ale mohla by se povolit výjimka, musí stavebníka vyzvat podle § 194a a vyrozumět ho o svém předběžném závěru a jeho důvodech a poučit jej o možnostech řešení.

Druhá doplněná věta (věta třetí odstavce 2) stanoví, že Pokud je použití požadavků na výstavbu vyloučeno nebo omezeno v důsledku jiných právních předpisů, jiných požadavků na výstavbu nebo územního plánu nebo regulačního plánu, použijí se požadavky na výstavbu přiměřeně okolnostem a zásadám podle § 1a. Tato věta omezuje striktní závaznost požadavků na výstavbu v případě kolizí, při kterých jejich použití vylučují nebo omezují jiné právní povinnosti dané buď přímo právními předpisy nebo požadavky územního plánu nebo regulačního plánu. V těchto případech se požadavky na výstavbu použijí pouze přiměřeně (stejně jako v případě kulturních památek a drobných staveb podle odstavce 6). Podle čl. 42 legislativních pravidel vlády vyjadřuje slovo „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy, na rozdíl od slova „obdobně“, které v právních předpisech znamená stejně (v plném rozsahu).

Přiměřené použití požadavků na výstavbu neznamená rezignaci na jejich plnění, ale potřebu vyhodnotit v konkrétní situaci, které lze legálně splnit a které ne. I v těchto případech je třeba využít test proporcionality a vážení zájmů, což je vyjádřeno v závěru věty odkazem na „okolnosti a zásady podle § 1a“. Aplikace této věty nevede nutně k aktivaci rozhodování o výjimce podle § 238 odst. 1 a § 228, ale k modifikaci posuzování splnění požadavků na výstavbu v samotném řízení o povolení záměru ve smyslu § 193 odst. 1 písm. c), a v případě technických požadavků na výstavbu k modifikaci povinností projektanta nebo osoby uvedené v § 156 odst. 2 ve smyslu § 162 odst. 4 a 5.

Vztahuje se k: § 137 odst. 3

Do odstavce 3 se doplňuje výslovné ustanovení, že Lze-li požadavky na výstavbu nebo požadavky na stavby podle § 167 splnit více způsoby, náleží jejich volba stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby. Zdůrazňuje se tím svoboda a autonomie vůle stavebníka v tom, jakým způsobem požadavky na výstavbu splní. Uvedený závěr by bylo nutno dovodit i dříve, nicméně výslovná právní úprava jej stanoví nejen na jisto, ale zároveň je jejím cílem explicite bránit stavebním úřadům prosazovat vůči stavebníkovi vlastní úřední názory a vlastní řešení bez opory v zákoně.

Vztahuje se k: § 137 odst. 4

V případě textace, jaké požadavky na výstavbu nemusí být v konkrétně stanovených případech staveb uplatněny, se obrací formulace, jakou je tato výjimka z pravidla vyjádřena. Zatímco dosavadní znění formuluje hypotézu nevhodně a méně srozumitelně negativně (V rozsahu, v jakém to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nebo jiný veřejný zájem nevylučují…) a navazuje obecně platným pravidlem, nová textace formuluje správněji omezení pravidla s pozitivně vyjádřenou hypotézou. Text se tak vrací k původní vhodnější verzi, která byla součástí původního návrhu nového stavebního zákona v r. 2019. Význam se tím však nemění. I nadále jde o omezení jinak kogentní závaznosti požadavků na výstavbu, a to pro vyjmenované případy a v rozsahu, v jakém to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nebo jiný veřejný zájem vylučují, nebo pokud by jejich uplatnění bylo zjevně ekonomicky nepřiměřené vůči přínosům. Nejde tedy o výjimku ve smyslu § 138 odst. 1, o které by procesně rozhodoval stavební úřad podle § 228, ale o přímé hmotněprávní pravidlo omezující aplikaci požadavků na výstavbu, které projektant a stavební úřad pouze obsahově vyhodnocují při zpracování projektové dokumentace podle § 158 odst. 1 a § 162 odst. 4 a při posuzování souladu záměru s právními předpisy podle § 193 odst. 1 písm. c).

I zde platí, že pokud by byl stavební úřad toho názoru, že § 137 odst. 4 použít nelze, ale mohla by se povolit výjimka z požadavků na výstavbu podle § 138 odst. 1, vyzve stavebníka podle § 194a a vyrozumí ho o svém předběžném závěru a jeho důvodech a poučí jej o možnostech řešení.

Novinkou v návětí hypotézy je doplnění zjevné ekonomické nepřiměřenosti požadavků na výstavbu v porovnání mezi náklady na jejich splnění a dosaženými přínosy, které tyto požadavky sledují. Nejde však o nepřiměřenost jakoukoli, ale o nepřiměřenost zjevnou, tj, takovou, která je evidentní každému i bez potřeby složitého dokazování na první pohled (např. zateplovat budovu, která se nevytápí; budovat výtah do kostelní věže; trvat na dvou oddělených toaletách v podniku, který má sotva pár míst a kam se evidentně nevejdou apod.). Zákon respektuje, že zejména při změnách již dokončené stavby může být dodržení všech požadavků na výstavbu náročnější než v případě, kdy se staví nová stavba tzv. na zelené louce.

Ustanovení § 137 odst. 4 bylo doposud v praxi stavebních úřadů opomíjeno a též teorie jej kritizovala jako „bolavé“ a vágní (Staša, J. Nad některými slabinami stavebního zákona. Správní právo, 3-4/2025, str. 334). Pro lepší aplikovatelnost v praxi proto zákon nově explicitně uvádí demonstrativní výčet požadavků na výstavbu, které se typicky při splnění zákonem definovaných kritérií neuplatní. Jde zejména o požadavky na parkování, odstupy, denní osvětlení, zastínění, izolační vlastnosti, úsporu energie, přístupnost, schodiště, výtahy, plochy, výšky, šířky a další požadavky podle § 145 odst. 1 písm. c) až g).

Toto hmotněprávní pravidlo se nově též propisuje do požadavků na obsah dokumentace pro povolení stavby v § 158 odst. 1, a to tak, že dokumentace má nově obsahovat též výslovné odůvodnění řešení, které využívá možnost odchylného použití požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 4 až 8 nebo které navrhuje udělit výjimku podle § 138 odst. 1.

Konečně se ve výčtu v § 137 odst. 4 rozšiřuje okruh záměrů, kdy požadavky na výstavbu být uplatněny nemusí, a to o záměry v proluce, neboť jsou determinovány prostorovými parametry proluky a technickými návaznostmi na okolní zástavbu.

Vztahuje se k: § 137 odst. 5

Po dohodě s Hasičským záchranným sborem se v návaznosti na odstavec 4 do zákona doplňuje další pravidlo, že pokud nelze u vyjmenovaných staveb ze závažného stavebně technického důvodu, nepřiměřených ekonomických nákladů nebo ochrany jiného převažujícího veřejného zájmu splnit ani požadavky na výstavbu podle § 145 odst. 1 písm. a) a b) (mechanickou odolnost a stabilitu a požární bezpečnost), nemusí se tyto požadavky použít, pokud je v projektové dokumentaci zpracované autorizovanou osobou doloženo, že navrhované řešení zajišťuje dosažení alespoň rovnocenného výsledku a úrovně bezpečnosti.

Vztahuje se k: § 137 odst. 6§ 137 odst. 8

Návrh zákona nově řeší uplatnění požadavků na výstavbu ve specifických situacích.

Odstavec 6 se věnuje kulturním památkám nebo stavbám nebo pozemkům, které se nacházejí v památkových rezervacích nebo památkových zónách. Požadavky na výstavbu se v případě těchto staveb uplatní pouze přiměřeně s ohledem na zájmy státní památkové péče. U drobných staveb se pak požadavky na výstavbu uplatní přiměřeně (tzn. ne nutně v celém rozsahu), a to s ohledem na charakter stavby.

Odstavec 7 stanoví, že požadavky na výstavbu, jejichž povaha to nevylučuje, lze splnit též poskytnutím příspěvku na jejich společné řešení na základě plánovací smlouvy uzavřené s obcí. Mezi takové požadavky zákon řadí zejména požadavky na parkování, napojení na sítě dopravní a technické infrastruktury, zelenou infrastrukturu, občanské vybavení, hygienická zařízení či nakládání s odpady a s vodou. Jedná se pouze o demonstrativní výčet požadavků, jejichž kolektivní splnění může být praktické a mnohdy i vhodnější, resp. lépe řešitelné, než individuální. Těchto požadavků však může být i vícero. Podstatou těchto smluv v praxi bude obvykle poskytnutí příspěvku ze strany stavebníka na společné řešení, které z takto vybraných příspěvků zajistí obec. V návaznosti na to se takové ujednání doplňuje mezi demonstrativní výčet možného obsahu plánovacích smluv v § 131 odst. 2 písm. c).

Konečně posledním novým pravidlem směřujícím ke zmírnění a liberalizaci požadavků na výstavbu je omezení tzv. „goldplatingu“ v odstavci 8. Ten uvádí, že stanoví-li mírnější minimální úroveň určitého požadavku na výstavbu nebo požadavku na stavbu právní předpis Evropské unie, považuje se takový požadavek za splněný, je-li splněn v této úrovni. Umožňuje-li právní předpis Evropské unie výjimku z určitého požadavku na výstavbu nebo z požadavku na stavbu, považuje se takový požadavek stanovený ve vnitrostátním prováděcím právním předpisu za směrný, tj. nezávazný (doporučující).

Vztahuje se k: § 138 odst. 1

Z důvodu rozšíření a stabilizace možnosti stanovení výjimek z požadavků na výstavbu zákon ponechává pouze jejich materiální vymezení, tzn. výjimku lze povolit pouze za předpokladu, pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví nebo života osob nebo zvířat, životní prostředí, sousední pozemky neb stavby. Vypouští se formální podmínka, aby výjimka byla umožněna pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých sám tento předpis povolení výjimky explicitně umožňuje. I s ohledem na zvyšující se množství prováděcích právních předpisů v důsledku zmocnění k vydání městských stavebních předpisů pro všechna krajská města v § 333 odst. 3 je vhodné, aby možnost a podmínky rozhodnutí o výjimkách z požadavků na výstavbu byly stanoveny obecně přímo zákonem.

Přestože na udělení výjimky obecně neexistuje právní nárok, a ani tato úprava jej nezavádí, z principů demokratického právního státu i z konstantní judikatury vyplývá, že absolutní a ničím neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje (viz např. RS NSS 6 A 25/2002, 906/2006 Sb. NSS). Každé správní uvážení má své meze, vyplývající především z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, principu proporcionality a ze základních zásad činnosti správních orgánů. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu. Přestože tedy neexistuje nárok na udělení výjimky, existuje nárok na spravedlivý proces při rozhodování o výjimce (NSS 1 As 52/2012, 5 As 190/2019, 2 As 213/2021 ad.). Není proto správný, resp. je nezákonný takový přístup některých stavebních úřadů, které a priori odmítají udělovat výjimky.

Vztahuje se k: § 138 odst. 2

Jedná se o úpravu, která posiluje samosprávy a rozšiřuje možnost obcí stanovit ve svém územním plánu požadavky na výstavbu odchylně od prováděcích právních předpisů, aniž by musel její územní plán obsahovat prvky regulačního plánu. Právní úprava se tím vrací k původnímu návrhu nového stavebního zákona z r. 2019, jehož cílem bylo posílení samospráv.

Vztahuje se k: § 139 odst. 1

Vypuštěním slova „vždy“ pro nadbytečnost dochází ke stylistické a legislativně-technické úpravě. Zdůrazňování obecně platného pravidla slovem „vždy“ není nezbytné ani vhodné a mohlo by vyvolávat pochybnosti, zda nejde např. o záměrnou zvláštní úpravu vůči možnosti odchýlení se od požadavků na výstavbu podle § 137 či § 138 odst. 2 nebo udělení výjimky podle § 138 odst. 1.

Vztahuje se k: § 139 odst. 2

Nahrazení pojmu zastavěné území pojmem zastavitelné území představuje jen legislativně-technickou úpravu zohledňující změnu terminologie v § 12 písm. h).

Vztahuje se k: § 140 odst. 2

§ 140 odst. 2 řeší vymezování stavebních pozemků. Vypuštěním slova „vždy“ pro nadbytečnost dochází ke stylistické a legislativně-technické úpravě. Zdůrazňování obecně platného pravidla slovem „vždy“ není nezbytné ani vhodné a mohlo by vyvolávat pochybnosti, zda nejde např. o záměrnou zvláštní úpravu vůči možnosti odchýlení se od požadavků na výstavbu podle § 137 či § 138 odst. 2 nebo udělení výjimky podle § 138 odst. 1.

Další změna je věcná. Podmínkou pro vymezení takového pozemku je, aby byl dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Novela k tomu doplňuje, že postačí, pokud k němu bude zajištěn přístup prostřednictvím věcného práva, tj. přes jiný pozemek nebo jinou stavbu, k nimž má stavebník vlastnické nebo jiné věcné právo. Jiným věcným právem se rozumí zejména právo odpovídající věcnému břemenu zajištění přístupu.

Vztahuje se k: § 140 odst. 3

Zákon nově doplňuje, že stavební pozemek je nutné vymezovat tak, aby bylo vyřešení uplatnění základních ekosystémových funkcí prostřednictvím ploch nebo prvků zelené infrastruktury. Jedná se tedy o promítnutí zásady, že účelem stavebního zákona je mimo jiné vytvářet podmínky pro bydlení a život lidí, ochranu veřejných zájmů, udržitelný rozvoj území a zvyšování kvality vystavěného prostředí, architektury a stavební kultury (§ 1 odst. 3). Prvky zelené infrastruktury reflektují veřejné zájmy na předcházení rizikům sucha, povodní a klimatické změny, na kvalitě vystavěného prostředí měst i na kvalitě života uvnitř realizované výstavby.

Vypuštěním slova „vždy“ dochází opět jen k formulační a legislativně-technické úpravě, neboť zdůrazňování obecně platného pravidla slovem „vždy“ není nezbytné ani vhodné a mohlo by vyvolávat pochybnosti, zda nejde např. o záměrnou zvláštní úpravu vůči možnosti odchýlení se od požadavků na výstavbu podle § 137 či § 138 odst. 2 nebo udělení výjimky podle § 138 odst. 1.

Vztahuje se k: § 140 odst. 4

Jedná se o zobecnění a rozšíření aplikovatelnosti pravidel podle odstavců 2 a 3 na jakékoli změny využití pozemku.

Vztahuje se k: § 141 odst. 2

V rámci hmotněprávních požadavků na veřejná prostranství návrh zákona akcentuje vytváření prostoru pro cyklisty, když uspořádání veřejných prostranství musí zajistit prostupnost užití chodci a podle možností též cyklisty a jinou bezmotorovou dopravou. Toto pravidlo navazuje na základní principy moderního urbanismu vyjádřené již v § 38, a to zejména na snahu o budování měst krátkých vzdáleností („15minutové město“), jejichž podstatou je zejména pěší a cyklistická dostupnost, která má být preferována před individuální automobilovou dopravou.

Nově doplněná druhá věta doplňuje, že stavby a zařízení ve veřejném prostranství, zejména sítě technické infrastruktury, se mají přednostně sdružovat, pokud je to možné, tak aby veřejná prostranství sloužila primárně lidem a jejich potřebám a aby umožňovala umístění výsadbových pásů pro zeleň včetně podzemního prostoru pro kořenový systém zeleně a obecně pro zelenou infrastrukturu.

Vztahuje se k: § 141 odst. 3

Zákon doplňuje do hmotněprávních požadavků na veřejná prostranství, že tyto musí splňovat požadavky na přístupnost jen pokud to místní podmínky nevylučují. Reaguje se tak na připomínky z praxe, že v některých případech nelze požadavky na přístupnost smysluplně naplnit v důsledku konkrétní situace v místě. I zde je třeba aplikovat nové pravidlo podle § 137 odst. 2, podle nějž se požadavky na výstavbu se používají s ohledem na jejich technickou, funkční a ekonomickou proveditelnost.

Vztahuje se k: § 141 odst. 4§ 141 odst. 6

V rámci hmotněprávních požadavků na veřejná prostranství a jejich užitnou a urbanistickou kvalitu zákon podle vzoru Pražských stavebních předpisů nově explicitně stanoví, že podél vodních toků a významných vodních ploch v zastavitelném území, kde je to technicky, funkčně a ekonomicky proveditelné, se preferují veřejně přístupná nábřeží, parkově upravené plochy nebo jiná veřejná prostranství s tím, že stávající prostupnost pro pohyb chodců a cyklistů musí zůstat zachována. Jedná s o vyjádření důležitého požadavku na kvalitu vystavěného prostředí a preference koncipovat veřejná prostranství pro pohyb osob, jejich relaxaci a odpočinek. Území podél vodních toků a významných vodních ploch patří k nejcennějším územím, a proto je-li to možné, mělo by být zachováno a rozvíjeno jako veřejně přístupné. Tento požadavek samozřejmě nelze splnit vždy, zejména z důvodů územních, technických či vlastnických, proto je vyjádřen spíše jako obecná zásada či tendence („preferuje se“). To znamená, že projektant i stavební úřad se jím musí zabývat a jeho případné nesplnění musí náležitě odůvodnit.

V nově doplněném odstavci 5 zákon explicitně stanoví, že při vymezování veřejných prostranství se musí dbát na to, aby navazovaly do volné krajiny a dalších veřejných prostranství. Cílem je bránit urbanisticky nevhodným uzavřeným ulicím či enklávám. Město a jeho komunikační systém veřejných prostranství by měl být vždy maximálně spojitý, prostupný a měl by přirozeně ústit do cest ve volné krajině nebo do veřejně přístupné volné krajiny jako takové. I toto ustanovení je převzato z oceňovaných pražských stavebních předpisů.

V nově doplněném odstavci 6 zákon stanoví podmínky pro oplocení pozemků na hranici s veřejným prostranstvím, neboť v těchto případech nejde jen o individuální právo vlastníka oploceného pozemku, ale též o dopad na veřejný prostor všech. Spojitost a prostupnost veřejného prostranství a jeho kvalitu proto nesmí zhoršovat ani oplocení pozemku na hranici s veřejným prostranstvím. Případné oplocení pozemku musí vždy vhodně navazovat na oplocení v místě obvyklé. Zvláště nevhodné a nepřátelské vůči veřejnému prostoru měst jsou vysoké neprůhledné zdi, jimž by toto ustanovení mělo do budoucna bránit. I toto ustanovení je převzato z oceňovaných pražských (a brněnských) stavebních předpisů.

Vztahuje se k: § 142 odst. 4

Zákon v rámci vymezení hmotněprávních požadavků na výstavbu stanoví, že ulice v územích se zvýšenými nároky na pobytovou kvalitu veřejných prostranství se přednostně vymezují tak, aby umožňovaly využití sdílené, obytné, cyklistické nebo pěší zóny. I v tomto případě tedy zákon akcentuje antropocentrické pojetí a požadavky na kvalitu vystavěného prostředí a zvláštní důraz klade na obyvatele a jejich pohodlný a bezpečný pohyb po městě/obci. Zároveň jde o jednoznačný kvalitativní trend moderního urbanismu, který preferuje život lidí před automobilovou dopravou, zejména v centrech měst. Právní úprava sdílené, obytné, cyklistické nebo pěší zóny je obsažena v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

Vztahuje se k: § 143 odst. 2

Mezi požadavky na umisťování staveb se zdůrazňuje, že požadavky na parkování se rozumí nejen tradiční požadavky na parkování vozidel, ale i jízdních kol, neboť ve městech se preferuje bezmotorová doprava a zákon se k tomu snaží vytvářet podmínky. Toto ustanovení navazuje na všeobecnou podporu bezmotorové dopravy ve městech, která se projevuje i v předchozích § 141 odst. 2 a 4 a § 142 odst. 4.

Vztahuje se k: § 143 odst. 4

V rámci požadavků na umisťování staveb zákon doplňuje, že mimo stavební pozemek lze umístit též stavby pro parkování. Kromě toho lze splnit požadavky na parkování též společným řešením na základě plánovací smlouvy s obcí ve smyslu § 137 odst. 7 a § 131 odst. 2 písm. c).

Vztahuje se k: § 144 odst. 3

Dosavadní požadavky na odstupy staveb se doplňují tak, že tyto požadavky se neuplatní u spojité zástavby nebo v rámci jedné stavby, souboru stav či společně řešeného celku tak, aby bylo umisťování staveb v těchto případech racionálnější, lépe odpovídalo charakteru dosavadní nebo zamýšlené zástavby a umožňovalo více koncentrovat výstavbu a lépe využít území. Toto ustanovení je převzato z pražských (a brněnských) stavebních předpisů.

Vztahuje se k: § 144a

Změna lépe specifikuje název ustanovení podle jeho obsahu. Současně doplňuje jeho stávající odstavec druhý, když stavbu výrobny elektřiny lze umístit na stávající stavby nevylučuje-li to regulační plán z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že výroba energie z obnovitelných zdrojů je obecně ve veřejném zájmu, nemůže ji ani regulační plán vylučovat bezdůvodně, ale právě a pouze jen z důvodu převažujícího jiného veřejného zájmu, který musí existovat a musí být náležitě odůvodněn. Zákon i zde klade důraz na vážení veřejných zájmů ve smyslu § 1a a záměrně opouští prosté formální posuzování souladu s regulačním plánem.

V nově doplňovaném odstavci 3 zákon zavádí na podporu instalací, tj. stavebních úprav staveb, využívající obnovitelný zdroj energie vyvratitelnou domněnku, že výrobna elektřiny využívající obnovitelný zdroj energie (zejména se tím míní energie slunečního záření a tepelná čerpadla) na stavbách není v rozporu s charakterem území ani se zájmy památkové péče. Tuto domněnku může stavební úřad s součinnosti s orgánem státní památkové péče vyvrátit, ale primárně se presumuje soulad takové výstavby s charakterem území i se zájmy památkové péče. Možnost stanovení podmínek pro její vhodné umístění nebo vzhled tím není dotčena, což bude vhodné využívat zejména v území s památkovou ochranou.

Tato domněnka se nepoužije v případě nemovitých kulturních památek a nemovitých národních kulturních památek, u nichž platí běžný režim dokazování a soulad se zájmy státní památkové péče musí doložit stavebník či vlastník stavby. Neaplikovatelnost této domněnky však neznamená, že by nemovitá kulturní památka nebo nemovitá národní kulturní památka nemohla být rovněž využitá k umístění výrobny elektřiny využívající obnovitelný zdroj energie, ale jen zachování stávajícího běžného režimu dokazování.

Zákon explicitně stanoví, že toto ustanovení nijak nekoliduje s možností stanovit podmínky pro vhodné umístění či vzhled takových stavebních úprav, resp. samotných zdrojů obnovitelné energie; tyto podmínky však nemohou být aplikovány tak, aby zákonem stanovenou domněnku fakticky popíraly a bránily takové stavbě např. požadavky nesmyslného (zejm. zastíněného či nevhodně orientovaného) umístění, které by nepřinášelo adekvátní zdroj elektrické energie.

Vztahuje se k: § 144b

Do zákona se po vzoru pražských stavebních předpisů doplňuje nový kvalitativní požadavek na veřejný prostor, jímž je základní regulace umístění staveb pro venkovní reklamu a reklamních zařízení. Podrobnější regulaci může stanovit územně plánovací dokumentace, zejména regulační plán nebo územní plán s prvky regulačního plánu.

Hmotněprávní požadavky na stavby pro reklamu a reklamní zařízení dosud stavební zákon neobsahoval, byť tyto byly obsaženy v prováděcích právních předpisem. Zákon proto stanoví alespoň základní rámec, který by měl být při umisťování takových staveb respektován. Stavby pro reklamu a reklamní zařízení nesmí narušovat urbanistický, architektonický nebo pietní charakter území. Současně musí být při jejich umisťování zajištěn jejich vzájemný soulad z hlediska stavebně technického řešení. Stavby pro reklamu a reklamní zařízení umisťované na budovách musí odpovídat architektonickému charakteru a nesmí narušovat užívání přilehlého veřejného prostranství, základní členění budov a jeho významné detaily ani narušit stabilitu těchto budov. Návrh zákona tedy dbá na to, aby stavby pro reklamu a reklamní zařízení respektovala existující charakter území a způsob užívání veřejného prostranství. Na oplocení staveniště pak lze umisťovat reklamu a informace se stavbou související.

Vztahuje se k: § 144c

Do § 144c zákona se doplňuje výslovná úprava judikaturního konceptu pohody bydlení.

Pohoda bydlení tvoří velkou část judikatury správních soudů ve vztahu k povolování staveb, která se postupně vyvíjela od rozsudku rozšířeného senátu RS NSS 2 As 44/2005 (850/2006 Sb. NSS). Podle něj pohodou bydlení je souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů; pohoda bydlení je dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku, čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod. Pro zajištění pohody bydlení se zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Nelze zcela abstrahovat ani od subjektivních hledisek daných způsobem života dotčených osob, pokud jejich způsob života a nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností lokality.

Právě judikaturně vytvořený koncept pohody bydlení měl dosud za cíl ochránit dosavadní vlastníky staveb ve vztahu k nové výstavbě. Tento základní cíl právní úprava potvrzuje v odstavci 1. Zákon v něm nově výslovně stanoví, že každý má právo na ochranu před nepřiměřenými zásahy do pohody svého bydlení. Pohodou bydlení přitom rozumí souhrn podmínek v území a v užívání staveb, který odpovídá obvyklým požadavkům na bydlení s přihlédnutím k místním poměrům, jak vyplývá z úpravy sousedských práv ve smyslu § 1013 občanského zákoníku.

Jen samotná pohoda bydlení dosavadních vlastníků nemovitostí by však neměla bránit obvyklému využívání a rozvoji města, jehož důležitým požadavkem je myšlenka zahušťování, resp. zabydlování zastavitelného území při současné ochraně volné krajiny. Nelze totiž přehlédnout, že individuální práva a zájmy jednotlivců musí být korigovány obdobnými právy a zájmy jiných osob a veřejnými zájmy. Mezi veřejné zájmy vyjádřené v § 38 patří mimo jiné požadavek koncentrace a efektivního využívání zastavěného území a vytváření tzv. „měst krátkých vzdáleností“. Jejich podstatou je, že na co nejmenším území je k dispozici co nejvíce potřebných funkcí města k životu jeho obyvatel, tj. dostatek příležitostí k bydlení, práci a trávení volného času. To samozřejmě může zdánlivě narušovat subjektivně vnímanou pohodu bydlení, kterou si někteří obyvatelé měst představují jako požadavek, aby v jejich okolí nevznikla jakákoli další nová výstavba (tzv. NIMBY efekt). Taková představa je však nežádoucí a mylná, neboť samotnou podstatou měst a lidských sídel obecně je vytváření podmínek pro soužití a uspokojování potřeb pospolitosti lidí, kteří mají v zásadě stejná práva žít a realizovat se v určitém území jako jeho dosavadní obyvatelé.

K těmto závěrům dochází i judikatura. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 49/2007 – 191 ze dne 12. 9. 2007 (2479/2012 Sb. NSS) osoby, jejichž práva mohou být dotčena, nemají, a ani nikdy nemohou mít, subjektivní veřejné právo na to, aby poměry území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se změnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého ještě nezastavěného území.

K obdobným závěrům dospívala již judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního soudu. Ten např. v nálezu ze dne 29. 1. 1930 č. 1457 uvedl, že podle ustanovení stavebního řádu není možno odepříti stavební povolení již z toho důvodu, že provedení stavebního projektu způsobí sousedům jisté nevýhody. K námitkám sousedů lze povolení stavební po zákonu odepříti jen tehdy, jestliže navržená stavba příčí se předpisům stavebního řádu daným na ochranu sousedů, nebo zkracovala-li by práva sousedská založená dřívějšími akty úřadu stavebního (jako např. parcelačním povolením).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 27/2012 – 113 ze dne 1. 11. 2012 (2776/2013 Sb. NSS) způsobuje určité zatížení okolí (přirozeně) každá nová stavba. Po vlastnících okolních staveb je proto spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem lokality. Vlastníci stávajících nemovitostí nemají žádné garantované právo na neměnné poměry v území, mají právo na ochranu pouze před excesivními zásahy, které jsou obtěžující nad míru přiměřenou poměrům v daném místě (viz např. další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, č. j. 4 As 391/2019 – 32).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 13/2010 – 145 ze dne 12. 3. 2010 je pak přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila, pokud se nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům. Vlastníci sousedních nemovitostí si totiž nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí.

Zákon proto v souladu s judikaturou a s úpravou sousedských práv v občanském zákoníku v odstavci 2 explicitně vymezuje, že za narušení pohody bydlení se nepovažuje architektonické ztvárnění záměru ani imise a účinky, které nejsou v rozporu s plánovaným charakterem území nebo které odpovídají běžné okolní zástavbě nebo běžnému využívání okolního území.

V návaznosti na základní zásadu doplněnou do § 1a odst. 3 zákon explicitně stanoví, že při ukládání podmínek na ochranu pohody bydlení stavební úřad použije přednostně zmírňující prostředky před omezením či zákazem záměru, což vyplývá i z obecných principů stavebního zákona podle § 1a odst. 3.

Vztahuje se k: § 144d

V kontextu nové výstavby se na základě požadavku Ministerstva zemědělství v § 144d vyjasňují účinky stávajících staveb a zařízení vůči nové výstavbě. Vlastníci nových staveb v území musí přijmout stav v území, jaký je. Povolení nové stavby nemůže být samo o sobě důvodem pro omezení, změnu nebo dodatečné zpřísnění podmínek provozu stávající stavby nebo zařízení. Jde do jisté míry o komplementární pravidlo k předchozímu § 144c, jehož vznik iniciovala Ministerstvo zemědělství z důvodu problémů, do nichž se dostávají zemědělské provozy z důvodu rozpínající se zástavby např. pro bydlení, jejíž uživatelé se pak snaží napadat provozy, které byly v území dříve a s vědomím jejich účinků se k nim dobrovolně přiblížili. Nicméně obdobný problém se týká např. i dopravních, průmyslových a dalších staveb a jejich provozu. V takových případech se vlastníci nových staveb mají smířit se stavem v území, jaký v něm legálně historicky je a který svým příchodem dobrovolně přijali.

Vztahuje se k: § 148

V § 148 odst. 2 dochází k doplnění a formulačnímu zpřesnění požadavků na ochranu životního prostředí.

Podle nově doplněného písmene b) v odstavci 2 stavba musí být navržena tak, aby předcházela, zmírňovala nebo kompenzovala poškozování nebo úhyn zvláště chráněných rostlin a rušení, ničení, zraňování nebo usmrcení či úhyn zvláště chráněných živočichů nebo poškozování a ničení jejich biotopu, jejich místní populace a jejího genofondu. Tato změna je úzce spojena se změnami v § 49a odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které již nevyžadují udělování výjimky z ochrany zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin kategorie II pro povolení záměru, pokud navržená stavba splňuje nově formulovaný technický požadavek na ochranu podle § 148 odst. 1 písm. b), tj. je navržena a provedena právě takovým způsobem, aby předcházela, zmírňovala nebo kompenzovala poškozování nebo úhynu zvláště chráněných rostlin a rušení, ničení, zraňování nebo usmrcení či úhynu zvláště chráněných živočichů nebo poškozování a ničení jejich biotopu nebo jejich místní populace a jejího genofondu.

Podle 49a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny se již nevyžaduje povolení výjimky ani pro ochranu zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin kategorie III, neboť tyto druhy jsou chráněny pouze na úrovni celých populací a biotopů, nikoli jednotlivých jedinců.

Podle odstavce 2 písm. c) stavba musí být navržena tak, aby neznemožňovala prostupnost krajiny pro volně žijící živočichy. V tomto ohledu jde o racionální zmírnění dosavadního pravidla, které vyžadovalo, aby stavba nezhoršila prostupnost krajiny pro volně žijící živočichy, což zejména u liniových staveb není možné. Každá taková stavba prostupnost krajiny přirozeně zhoršuje, ale jde o to, aby ji neznemožnila.

Ustanovení v odstavci 3 dále řeší praktický problém, kdy ne vždy je možné zajistit splnění hygienických limitů hluku a vibrací. Jedná se například o situaci, kdy již stávající zástavba představuje z hlediska požadovaných limitů problém, nicméně taková úroveň hluku a vibrací je v daném místě obvyklá. Zákon konstruuje fikci, že tyto limity se považují za splněné, pokud se omezí na rozumně dosažitelnou míru nebo pokud odpovídají běžnému stávajícímu využití okolního území. To samé platí i v případě, pokud je splnění limitů hluku a vibrací technicky, funkčně či ekonomicky zjevně nepřiměřené. Zákon dále stanoví, co se rozumí rozumně dosažitelnou mírou, a to analogicky jako tak činí již dnes § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. S ohledem na integraci rozhodování ve smyslu § 1b však není důvod, aby musely být tyto situace řešeny udělením výjimky orgánem ochrany veřejného zdraví, ale posoudí je stavební úřad v řízení o povolení záměru.

Vztahuje se k: § 149 písm. b)

Jedná se o legislativně technickou úpravu vyplývající z úpravy terminologie v § 13 písm. d).

Vztahuje se k: § 150

Za účelem zmírnění, resp. přizpůsobení aplikace požadavků na výstavbu konkrétním okolnostem a podmínkám záměru se stanoví, že požadavky na úsporu energie se použijí s ohledem na jejich technickou, funkční a ekonomickou proveditelnost. Ve vztahu k tomuto typu požadavků jde pouze o zvláštní zdůraznění a připomenutí pravidla, které platí obecně již na základě § 137 odst. 2.

Vztahuje se k: § 152 odst. 1

Kromě požadavků na výstavbu má nově prováděcí právní předpis stanovit podrobné požadavky na technická zařízení staveb. Za tímto účelem může odkázat na technické normy, nicméně nově pouze na takové, které byly určeny postupem podle § 152a, tzn. na určené normy ve stavebnictví.

Vztahuje se k: § 152 odst. 4

Ustanovení § 152 odst. 4 upravuje situaci, kdy územní samosprávný celek určí svým prováděcím předpisem závaznou technickou normu odchylně od prováděcího právního předpisu podle odstavce 1, který je vydáván pro území celého státu. Kromě zajištění bezplatného přístupu k takto určené normě bude územní samosprávný celek povinen projednat požadavky na vymezování pozemků a umisťování staveb technické infrastruktury s dotčenými vlastníky takové infrastruktury, kteří jsou subjekty kritické infrastruktury. Cílem této regulace je zajištění bezpečného fungování klíčových systémů, zařízení a služeb, jejichž narušení nebo zničení by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, ekonomiku, zdraví obyvatel nebo jejich základní životní potřeby. Požadavek na projednání návrhu prováděcího předpisu nutně neznamená, že s jeho finálním zněním musí vlastníci kritické infrastruktury souhlasit, nicméně jedná se o krok, který zajistí jejich informovanost, umožní jim poukázat na praktické obtíže při aplikaci navrhovaných ustanovení a může pomoci zamezit případným budoucím problémům.

Vztahuje se k: § 152a

Ustanovení § 152a nově upravuje určené technické normy ve stavebnictví. Prováděcí právní předpis může odkázat na podrobnější vymezení konkrétních technických požadavků na stavby obsažené pouze v českých technických normách, které jsou určeny postupem podle tohoto ustanovení.

Podrobnější vymezení technických požadavků má být tedy do budoucna realizováno tak, že Úřad rozvoje území České republiky navrhne konkrétní části české technické normy, které mají být v návaznosti na odkaz v právním předpisu závazné. Tyto části českých technických norem pak určí po odsouhlasení Úřadem Česká agentura pro standardizaci. Určené technické normy ve stavebnictví oznamuje ve věstníku Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. V oznámení uvede též požadavek prováděcího právního předpisu, k němuž jsou tyto normy určeny. Obdobný postup se uplatní i při změně či rušení určené technické normy ve stavebnictví.

Určování technických norem ve stavebnictví zákonem předpokládaným způsobem má vést k jejich zpřehlednění a větší dostupnosti. Jiné části norem či jiné normy než určené výše uvedeným postupem nebudou závazné, což má celkově snížit objem právně závazné regulace ve stavebnictví a liberalizovat ji.

Současně bude platit, že technické požadavky na stavby, které jsou podrobně vymezeny prostřednictvím určené technické normy ve stavebnictví, mohou být splněny i jiným technickým řešením, pokud takové řešení splňuje požadavek prováděcího právního předpisu.

Vztahuje se k: § 154 odst. 3

Jedná se o legislativně technickou úpravu navazující na nový systém stavební správy.

Vztahuje se k: § 156 odst. 2

Zákon zpřísňuje dobu praxe a povinného vzdělání osoby, která není autorizovanou osobou (projektantem), ale může zpracovat dokumentaci jednoduchých staveb, s výjimkou jednoduchých staveb pro bydlení a rodinnou rekreaci nebo vodních děl a dokumentaci stávajícího stavu stavby. Nově se stanoví, že pro tuto osobu je nezbytné střední vzdělání s maturitní zkouškou, a to stavebního směru pro pozemní stavby, a dále 5 let praxe v projektování staveb (doposud stačily pouze 3 roky).

Vztahuje se k: § 156 odst. 3

Jedná se o úpravu na základě připomínky ČÚZK, aby byly poskytovány údaje z digitální technické mapy kraje v rozsahu nezbytném pro projektovou činnost nejenom nejen projektantovi, ale i osobě s příslušným vzděláním či praxí, která je vymezena v § 156 odst. 2 a která může zpracovávat dokumentaci vybraných staveb. Současně se text ustanovení upravuje způsobem, aby se jak projektantovi, tak osobě vymezené v § 156 odst. 2 mohly poskytovat údaje jak z veřejné, tak i z neveřejné části digitální technické mapy kraje.

Vztahuje se k: § 157 odst. 1 písm. a)

Zákon zjednodušuje a zpřesňuje pravidla a definice pro všechny jednoduché stavby, včetně staveb pro bydlení, když upravuje, co se rozumí projektovou dokumentací a dokumentací pro povolení záměru.

Z výčtu dokumentací pro povolení stavby v § 157 odst. 1 se vypouští dokumentace udržovacích prací, která byla v zákoně omylem, neboť udržovací práce jsou podle přílohy č. 1 odst. 1 písm. d) drobnou stavbou, která nepodléhá povolení.

Dále se v § 157 odst. 1 vypouští z výčtu projektových dokumentací dokumentace pro provádění a pro odstranění stavby jednoduchých staveb pro bydlení a rodinnou rekreaci, neboť tyto dokumentace nemusí zpracovat projektant, ale postačí osoba uvedená v § 156 odst. 2.

Konečně legislativní zkratka „dokumentace pro povolení stavby“ se přesouvá z odstavce 1 do odstavce 2, a to proto, aby do ní bylo možno zařadit i dokumentaci zpracovanou osobou podle § 156 odst. 2.

Vztahuje se k: § 158 odst. 1

Zákon v § 137 odst. 4 až 8 stanoví, že v určitých případech se požadavky na výstavbu neuplatní nebo se uplatní pouze přiměřeně. Doplnění § 158 na to reaguje a doplňuje zákonem stanovený obsah dokumentace pro povolení stavby o požadavek odůvodnění řešení, které využívá možnost odchylného použití požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 4 až 8 nebo které navrhuje udělit výjimku podle § 138 odst. 1. Dále se v ustanovení opravuje pojmosloví.

Vztahuje se k: § 158 odst. 5

V návaznosti na typy projektové dokumentace zákon zpřesňuje formulaci zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu, který stanoví podrobností obsahu dokumentace pro povolení záměru, provádění stavby a odstranění stavby. Zároveň se zrušuje zmocnění pro obsahové náležitosti průzkumů.

Vztahuje se k: § 159 odst. 2

Zjednodušuje se textace ustanovení, na základě kterého může stavebník provádět svépomocí konkrétní stavby, resp. výjimek z tohoto pravidla. Namísto výčtu konkrétních výjimek z přílohy č. 1 jsou nově tyto výjimky stanoveny pro všechny stavby využívajících obnovitelné zdroje energie a v případě přílohy č. 2 jsou stanoveny pro stavby využívající obnovitelné zdroje energie a stavby vodních děl.

Vztahuje se k: § 159 odst. 3

Zjednodušuje se textace ustanovení, na základě kterého může stavebník provádět svépomocí konkrétní stavby, resp. výjimek z tohoto pravidla. Namísto výčtu konkrétních výjimek z příloh č. 1 a 2 se stanoví, že se jedná o stavby využívající obnovitelné zdroje energie.

Vztahuje se k: § 160 odst. 2 písm. a)

Ruší se povinnost opatřit dokumentaci pro provádění stavby pro všechny jednoduché stavby, včetně staveb pro bydlení. Dále se doplňuje pravidlo, že dokumentace pro provádění stavby se ve zbývajících případech podle písmene a) vypracovávají pouze v rozsahu nezbytném pro průběh výstavby.

Vztahuje se k: § 160 odst. 2 písm. b)

Upřesňuje se, že souhlas orgánu státního požárního dozoru se pořizuje ke každé změně dokumentace pro provádění stavby vypracované podle písmene a), která má vliv na požární bezpečnost stavby. Nejedná se však o zpřísnění právní úpravy, ale naopak o její zmírnění v návaznosti na změna v písmenu a), které nově umožňuje pořizovat prováděcí dokumentaci pouze k jednotlivým etapám výstavby na základě potřeby stavebníka.

Vztahuje se k: § 161 odst. 1

Jedná se o legislativně technickou úpravu doplňující označení odstavce.

Vztahuje se k: § 161 odst. 3

Vypuštěním nadbytečného slova „vždy“ dochází k legislativní úpravě.

Vztahuje se k: § 162 odst. 4

Doplňuje se pravidlo, které jistě platilo i dříve, ale nebylo v zákoně explicitně vyjádřeno, že projektant odpovídá za soulad projektové dokumentace, územně plánovací dokumentace a územní studie s právními předpisy. Původní znění odstavce 4 uvádělo, kdy projektant neodpovídá za odchylky od projektové dokumentace. V zákoně však absentovalo základní stanovení, že projektant odpovídá za soulad projektové dokumentace, územně plánovací dokumentace a územní studie s právními předpisy. Toto se aktuálně do zákona doplňuje explicitně. Tato změna a potřeba zdůraznění odpovědnosti projektanta vychází i z toho, že nově podle § 193 odst. 1 písm. c) stavební úřad neposuzuje soulad záměru, resp. projektové dokumentace s technickými požadavky na výstavbu, neboť za jejich splnění odpovídá výhradně projektant.

Vztahuje se k: § 163§ 164§ 165

Jedná se o terminologické opravy, kdy namísto dokumentace pro povolení záměru se správně uvádí dokumentace pro povolení stavby.

Vztahuje se k: § 165 odst. 1

Vzhledem k náročnosti úkolu, kdy praktické zkušenosti jsou pro výkon stavebního dozoru nezbytné, se prodlužuje nezbytná doba pro možnost vykonávat stavební dozor ze 3 na 5 let praxe při provádění staveb.

Vztahuje se k: § 166 odst. 5

Jedná se o terminologickou úpravu na základě připomínky Ministerstva pro místní rozvoj, aby stavební zákon používal správnou terminologii zákona o zadávání veřejných zakázek.

Vztahuje se k: § 167

Jedná se převážně o technické opravy znění zákona. Vlastník stavby a zařízení má uchovávat nejen projektovou dokumentaci, jak stanoví aktuální znění stavebního zákona, ale jakoukoli dokumentaci pro povolení stavby, tj. i dokumentaci podle § 156 odst. 2. Požadavek uchování dokumentace skutečného provedení stavby včetně geodetické části se vypouští pro nadbytečnost, neboť tento typ dokumentace stavební zákon již nezná.

Vztahuje se k: § 167

Do návrhu zákona se doplňuje na základě požadavků z praxe pro instalaci automatizačního a řídícího systému budovy kromě kritéria technické proveditelnosti rovněž kritérium ekonomické proveditelnost. Návrh zákona tak lépe reflektuje situaci v terénu, kdy složité technologické systémy vytápění či klimatizace může být složité instalovat i z finančního hlediska, aniž by se muselo takové řešení vyplatit. Jde o zdůraznění principu, který platí i obecně na základě § 137 odst. 2.

Vztahuje se k: § 167

Do návrhu zákona se doplňuje na základě požadavků z praxe pro instalaci automatizačního a řídícího systému budovy kromě kritéria technické proveditelnosti rovněž kritérium ekonomické proveditelnost. Návrh zákona tak lépe reflektuje situaci v terénu, kdy složité technologické systémy vytápění či klimatizace může být složité instalovat i z finančního hlediska, aniž by se muselo takové řešení vyplatit. Jde o zdůraznění principu, který platí i obecně na základě § 137 odst. 2.

Vztahuje se k: § 167 odst. 2

Toto ustanovení obsahuje způsob přepočtu povinného množství běžných, rychlých a ultrarychlých dobíjecích bodů, které zákon upravuje za účelem zajištění dobíjecí infrastruktury pro elektrická vozidla.

Vztahuje se k: § 170 odst. 1§ 170 odst. 2

V odstavci 1 se zpřesňují podmínky pro odejmutí nebo omezení práv k pozemkům, aby bylo explicite jasné, že účel vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva podle stavebního zákona je dán pouze ve vyjmenovaných případech, tj. u veřejně prospěšných staveb a veřejně prospěšných opatření podle § 11, nikoli ve všech případech, v nichž zákon stanoví na určitém typu staveb prostý veřejný zájem (např. § 5 odst. 8, § 38, § 39 ad.). Dále změna reaguje na podněty z praxe a doplňuje, že právo k pozemku nebo stavbě lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro připojení na dopravní a technickou infrastrukturu.

Vztahuje se k: § 171 odst. 2

Navrhovaná úprava zdůrazňuje princip koncentrace v oblasti posuzování veřejných zájmů při rozhodování o záměru, který je v obecné rovině vyjádřen již v § 2 odst. 1 a 4. Návrh posiluje význam územně plánovací dokumentace jako závazného vyjádření výsledného veřejného zájmu na způsobu využití a prostorovém uspořádání konkrétního území (§ 72 odst. 1), přičemž do fáze jejího projednávání by se mělo koncentrovat posouzení a vyvažování všech dotčených zájmů, a to zejména právě koordinací a vypořádáním uplatněných stanovisek dotčených orgánů a připomínek dotčených osob. Již judikatura k předchozímu stavebnímu zákonu (rozsudky NSS 3 As 33/2004 nebo As 7 152/2016) došla k závěru, že územně plánovací dokumentace je výsledkem postupu, při kterém dochází k prosazování a konkretizaci abstraktního veřejného zájmu v dané oblasti.

Ustanovení § 171 odst. 2 navazuje na koncentraci stanovisek dotčených orgánů podle § 54 odst. 2 věta 3 a odst. 5 a koncentraci námitek podle § 190 odst. 1. Podle § 54 odst. 2 věta 3 pořizovatel nepřihlíží k vyjádřením a stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto při schválení politiky územního rozvoje a vydání nadřazené územně plánovací dokumentace. Podle § 54 odst. 5 jsou-li v rámci procesu pořizování nástrojů územního plánování stanoveny lhůty pro uplatnění stanovisek nebo vyjádření a dotčený orgán v této lhůtě stanovisko nebo vyjádření neuplatní, k později uplatněnému stanovisku nebo vyjádření se nepřihlíží. Podle § 190 odst. 1 se k námitkám o věcech, o kterých bylo rozhodnuto při vydání územně plánovací dokumentace, nepřihlíží.

Z citací uvedených ustanovení je zjevné, že smyslem pokračování koncentrace v § 171 odst. 2 je nejen reagovat a převzít to, co již bylo vyřešeno, ale zároveň zamezit prvotnímu posuzování toho, co již mělo být vyřešeno při územním plánování, až v řízení o povolení záměru. Cílem je důsledné uplatňování principu koncentrace a subsidiarity napříč celým stavebním právem a zamezení opakovaného nebo opožděného posuzování těch otázek, které již byly, nebo měly být posouzeny před vydáním územně plánovací dokumentace. V praxi může jít zejména o otázky týkající se stanovení samotného způsobu využití území a jeho podmínek, například výškové a plošné regulace staveb (koeficientu zastavění) a dalších podmínek pro povolování záměrů, stanovených již na úrovni územně plánovací dokumentace (viz k tomu například rozsudek NSS 6 As 312/2016).

Výše uvedené neznamená rezignaci na ochranu veřejných zájmů, které je stavební úřad v rozsahu podrobností přesahujících měřítko vydané územně plánovací dokumentace a kogentních požadavků právních předpisů nadále povinen posoudit a zkoordinovat (srov. zejména § 193).

Vztahuje se k: § 172 odst. 1

Jedná se o zjednodušení a zpřehlednění ustanovení o způsobu a formě podání žádosti, které bylo v dosavadním textu formulováno zmatečně a zejména odstavec 2 vyvolával otázky, zda lze elektronické podání učinit i jinak, než prostřednictvím portálu stavebníka. Ministerstvo pro místní rozvoj pak poměrně složitě metodicky dovozovalo, že ano, a to prostřednictvím datové schránky na základě zvláštního zákona (přestože zvláštním zákonem je zde spíše stavební zákon).

Nicméně logika tohoto ustanovení má být jiná. Odstavec 1 má upravovat pouze odchylky od obecné úpravy podání a odstavec 2 má pouze stanovit formu podání prostřednictvím formuláře. Z odstavce 2 se proto vypouští matoucí ustanovení o elektronickém podání prostřednictvím portálu stavebníka bez náhrady, neboť pro možnosti listinného i elektronického podání platí obecná úprava (tj. § 37 správního řádu, § 18a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, § 6 zákona č. 297/2016 Sb. o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a § 4 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.

Podání podle části šesté tedy lze bez dalšího učinit v listinné nebo elektronické podobě. Podání v elektronické podobě nemusí účastník činit prostřednictvím portálu stavebníka, ale i např. prostřednictvím datové schránky či jakýmkoli jiným způsobem podle uvedených obecných předpisů upravujících podání. Novela tomto směru doplňuje do odstavce 1 zvláštní úpravu, že osoby, které mají ze zákona zpřístupněnou datovou schránku (bez žádosti), mohou činit podání výlučně jako digitální úkon, tedy v elektronické podobě, Totéž platí, je-li součástí podání projektová dokumentace. Tato podmínka neplatí pro stavby v areálu jaderného zařízení a v případě podání směřujícímu vůči jinému stavebnímu úřadu.

Odstavec 4 se ruší pro nadbytečnost. Povinnost doložit současně s žádostí dokumentaci pro povolení záměru vyplývá z § 185 odst. 3. Zároveň se tím chce umožnit, aby bylo možné učinit podání pouze jedním elektronickým způsobem včetně příloh, zejména prostřednictvím datové schránky, tj. aby nemuselo být činěno zvlášť samotné podání a zvlášť vkládání projektové dokumentace do evidence elektronických dokumentací, kam může i projektovou dokumentaci vložit stavební úřad.

Vztahuje se k: § 173

Navrhuje se vypuštění vkládání vyjádření či závazného stanoviska do evidence stavebních postupů dotčeným orgánem před zahájením řízení a ponechání standardního postupu, kdy podkladové akty předloží stavebník s podáním žádosti. Je tomu jednak proto, že množství závazných stanovisek se navrženou úpravou zásadně snižuje, jednak proto, že zbývající (neintegrované) dotčené orgány nemusí být nutně schopny pracovat s informačními systémy stavebních úřadů.

Vztahuje se k: § 174 odst. 1

Vkládá se nový odstavec 1 upravující možnost neformálně konzultovat procesní postupy a požadavky právních předpisů souvisejících s výstavbou s příslušnými subjekty a orgány. Jde o běžnou praxi, která vyplývá již ze základních zásad činnosti správních orgánů, nicméně je vhodné, aby měla ve stavebním zákoně výslovnou oporu, a to i z důvodu integrace a z toho vyplývající omezenější možnosti konzultovat tyto otázky s dotčenými orgány, na což byla zejména praxe projektantů zvyklá.

Dále se navrhuje rozšíření okruhu informací poskytovaných stavebním úřadem v rámci institutu předběžné informace, a to o informace o účastnících řízení, o rozsahu potřebné dokumentace, o souladu záměru s územně plánovací dokumentací, o požadavcích na výstavbu, které se podle § 137 nepoužijí nebo použijí pouze přiměřeně, o podstatných a nepodstatných změnách pro kolaudaci a o nezbytnosti rekolaudace.

Podle odst. 2 písm. d) se v rámci předběžné informace neposkytují informace o účastnících řízení, pokud se jedná o řízení s velkým počtem účastníků. V takovém případě by měl stavební úřad poskytnout předběžnou informaci pouze v tom smyslu, že by se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků a případně obecně sdělit způsob, jakým bude okruh účastníků vymezen. Není však povinen uvést výčet všech účastníků.

Dotčený orgán, které není integrován do státní stavební správy, má nově na žádost poskytovat také informace o rozsahu nezbytné dokumentace a podkladů pro vydání vyjádření nebo závazného stanoviska dotčeného orgánu. Tato povinnost navazuje na § 158 odst. 6, podle kterého obsah jednotlivých částí dokumentace musí odpovídat druhu a významu stavby, a na § 177 odst. 1, podle kterého žádost o vyjádření nebo závazné stanovisko obsahuje dokumentaci pro povolení záměru v rozsahu nezbytném pro vydání vyjádření nebo závazného stanoviska.

Odstavec 4 zavádí možnost požádat obec či kraj o stanovisko k záměru, případně o možnostech společného řešení požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 6.

Na základě odstavce 5 lze získat od pořizovatele předběžnou informaci o požadavcích vyplývajících z nástrojů územního plánování, které pořídil. Jakkoli bude pořizovatelem ve většině případů obec či kraj, smysl rozlišení odstavců 4 a 5 spočívá v tom, že podle odstavce 4 vyjadřuje samospráva své soukromoprávní a politické stanovisko vlastníka, zatímco v odstavci 5 jde o odborný výklad nástrojů územního plánování v rámci odborných činností pořizovatele ve smyslu § 25.

Předběžná informace se může týkat všech požadavků, které mohou ovlivnit povolení a realizaci záměru. Rozšířením poskytování předběžných informací žadatelé mohou získat komplexní představu o proveditelnosti záměru. Účelem je zvýšení právní jistoty příjemce informací a posílení předvídatelnosti správního rozhodování. Zároveň může být snížen počet žádostí o povolení záměrů, kterým by nebylo možné vyhovět.

V odstavci 7 se v souladu s obecnou úpravou ve správním řádu (§ 139 odst. 4 správního řádu) výslovně uvádí, že od předběžné informace se lze odchýlit, pokud je předběžná informace v rozporu s právními předpisy nebo je nesprávná, dále v rozsahu nově zjištěných skutečností nebo na základě změny okolností nebo právních předpisů. Obdobně v tomto směru platí obecná úprava změny podmínek pro vydání aktů dotčených orgánů v § 3.

Ačkoliv nadále platí, že předběžnou informaci nebude možné samostatně soudně přezkoumat, neboť nezakládá žadateli práva a povinnosti (KS v Praze 54 A 1/2018), uplatní se zároveň i ve vztahu k ní obecná ústavněprávní zásada, podle níž pokud správní orgán přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, pak při nezměněných skutkových a právních okolnostech toto posouzení vyvolává v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností (analogicky nález I. ÚS 163/02), což se může projevit například odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

Vztahuje se k: § 175§ 176

Právní úprava dopadá na dotčené orgány, jejichž kompetence nebyly integrovány do stavebních úřadů. Předchozí právní úprava výslovně upravovala pouze vyjádření a koordinované závazné stanovisko, a existovaly proto nejasnosti, zda se vztahuje i na jednotlivá závazná stanoviska. Navrhuje se proto vložení samostatného ustanovení obsahujícího zvláštní právní úpravu ohledně závazného stanoviska k subsidiární právní úpravě v § 149 správním řádu.

Výslovně se stanovuje, že vyjádření i závazné stanovisko k záměru vydává dotčený orgán, pouze pokud tak stanoví jiný právní předpis. Zdůrazňuje se zároveň, že i dotčené orgány mají povinnost postupovat při uplatňování svých pravomocí podle „složkových“ předpisů v souladu s principy dle § 1a, § 2 a § 3 stavebního zákona (integrovaná ochrana veřejných zájmů, šetření práv a zájmů dotčených osob, přiměřenost, kontinuita obsahu uplatněných stanovisek a vyjádření.

Omezení možnosti žádat nebo podávat podkladové vyjádření nebo závazné stanovisko jen na situace, kdy to výslovně stanoví zákon, vyplývá obecně již z principu legality výkonu veřejné moci. Zdůraznění tohoto principu je odůvodněno integrací posuzování složkových veřejných zájmů do stavebního úřadu podle § 1b a s tím spojenou potřebou zdůraznit, že samostatná pravomoc dotčeného orgánu k vydávání podkladových aktů je omezena na omezený okruh případů, ve kterých k integraci nedošlo. Výslovná právní úprava je motivována též obavou, aby jak stavební úřady, které dosud neměly zkušenosti s aplikací složkových zákonů, tak i dotčené orgány, které je naopak dosud aplikovaly, neměly tendenci obcházet zavedené koncepční změny a nevyžadovaly si i nadále podklady pro rozhodnutí formou vyjadřování dotčených orgánů jen na základě obecného principu součinnosti podle § 8 správního řádu. Obecný princip součinnosti podle § 8 správního řádu je jistě i nadále platný, ale nelze jím obcházet a fakticky nahrazovat nové rozdělení kompetencí ve státní správě.

Popsané omezení však výslovně dopadá pouze na dotčené orgány, nikoli např. na jiné stavební úřady, které mohou využít principu součinnosti a dobré správy podle § 8 správního řádu s úřadem rozvoje území jako s obecným stavebním úřadem k odborné podpoře v oblastech, v nichž nemusí mít s ohledem na jejich velikost a specializaci dostatečné kapacity

U závazného stanoviska se neupravují jeho náležitosti, jelikož ty stanovuje správní řád v § 149 odst. 2.

Ruší se původní znění § 176 o koordinovaném závazném stanovisku a vyjádření pro nadbytečnost, neboť tyto situace již nebudou v důsledku integrace dotčených orgánů vznikat.

Vztahuje se k: § 177 odst. 1

Změna výslovně stanoví, že dokumentaci pro povolení záměru předkládá žadatel dotčenému orgánu jen v rozsahu, který je nezbytný pro vydání podkladového vyjádření nebo závazného stanoviska. Dokumentace tedy v této fázi nemusí nutně obsahovat všechny náležitosti podle prováděcího předpisu, což snižuje náklady žadatele na její zpracování (zejména) pro případ vydání nesouhlasného závazného stanoviska. Pokud by však dotčenému orgánu nějaké informace nezbytné pro vydání vyjádření nebo závazného stanoviska chyběly, vyzve žadatele k doplnění dokumentace v nezbytném rozsahu. Potřebný rozsah dokumentace lze předem ověřit u dotčeného orgánu prostřednictvím předběžné informace podle § 174 odst. 3 písm. c).

Vztahuje se k: § 178 odst. 1

Pro urychlení postupu v řízení se navrhuje vypuštění možnosti prodlužování lhůty k vydání vyjádření nebo závazného stanoviska a důsledné uplatňování lhůty 30 dnů ve všech případech, tedy i po případném zrušení závazného stanoviska zejména v přezkumném řízení (podrobněji dále) nebo soudem. Nevydá-li dotčený orgán vyjádření nebo závazné stanovisko ve lhůtě pro jeho vydání, nastává fikce souhlasu, tedy vyjádření nebo stanovisko se považuje se za souhlasné a bez podmínek.

Při přezkumu závazného stanoviska podle § 149 odst. 7 správního řádu (tedy v návaznosti na odvolání směřující proti obsahu závazného stanoviska) nadřízený dotčený orgán závazné stanovisko potvrdí nebo změní, a to rovněž ve lhůtě do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny. Nemůže je tedy pouze zrušit, aniž by je sám nahradil novým závazným stanoviskem. Jde o důsledné promítnutí principu apelace, který se má projevit nejen při přezkumu rozhodnutí podle § 225, ale i při přezkumu závazných stanovisek. Pouze pro případy, kdy závazné stanovisko nemělo být vůbec vydáno, protože k jeho vydání nebyl dotčený orgán příslušný, může nadřízení orgán takové závazné stanovisko zrušit.

Nevydá-li nadřízený dotčený orgán své závazné stanovisko ve lhůtě třiceti dnů, uplatní se v případě přezkoumávaného souhlasného závazného stanoviska se fikce souhlasu, tj. platí, že nadřízený orgán přezkoumávané souhlasné závazné stanovisko potvrdil. U negativního závazného stanoviska se tato konstrukce neplatí a při jeho přezkumu musí být vždy vydáno „skutečné“ závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu. Přezkoumávaným souhlasným závazným stanoviskem může být jak „standardní“ souhlasné závazné stanovisko vydané ve lhůtě, tak i „fiktivní“ souhlasné závazné stanovisko při nevydání závazného stanoviska ve lhůtě podle odstavce 1.

Nadále lze závazné stanovisko přezkoumat samostatně také v přezkumném řízení, kde je zachována možnost zrušení nezákonného závazného stanoviska v souladu s obecnou právní úpravou dle § 149 odst. 8 správního řádu. Zde se uplatní zvláštní omezení stanovené v § 179a stavebního zákona, podle kterého vyjádření a závazné stanovisko nelze v přezkumném řízení zrušit nebo změnit po právní moci rozhodnutí, jehož bylo vyjádření nebo závazné stanovisko podkladem. Vyjádření lze přezkoumat postupem podle § 156 odst. § 2 správního řádu.

Vztahuje se k: § 178 odst. 4 písm. b)

Navrhovaná úprava navazuje na zrušení institutu jednotného environmentálního stanoviska.

Vztahuje se k: § 179

V odstavci 1 se upřesňuje, že pokud nadřízený orgán dojde k závěru, že není možné potvrdit fiktivní souhlasné závazného stanovisko nebo vyjádření podle § 178 odst. 1, pak toto fiktivní stanovisko nezruší, ale sám přímo změní – buď na nesouhlasné, nebo doplněním podmínek nebo odůvodnění souhlasu

Zároveň se zavádí pravidlo, že jak fiktivní (§ 179), tak „reálné“ (§ 179a) vyjádření nebo závazné stanovisko lze v přezkumném řízení nahradit (změnit) vyjádřením nebo závazným stanoviskem nadřízeného dotčeného orgánu jen do nabytí právní moci rozhodnutí stavebního úřadu. Tím se významně zvyšuje právní jistota stavebníka, jelikož je vyloučena možnost, že by až po právní moci rozhodnutí o povolení záměru mohla být v důsledku zrušení podkladového aktu v přezkumném řízení věc opět otevřena v rámci obnovy řízení.

Navržená úprava vychází z principu, že veškeré nedostatky by měly být zjištěny a případně napraveny co nejdříve v rámci hlavního řízení, aby nedocházelo k excesivním zásahům do právní jistoty a legitimního očekávání adresáta správního rozhodnutí. Není žádoucí, aby v mnoha případech i po letech po vynesení rozhodnutí dotčené osoby stále neměly jistotu konečného rozhodnutí ve věci (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01).

Vztahuje se k: § 179a

Zásadně se zkracuje lhůta pro možnost zrušení nebo změny skutečného podkladového vyjádření nebo závazného stanoviska, které lze nově v přezkumném řízení nahradit (změnit) vyjádřením nebo závazným stanoviskem nadřízeného dotčeného orgánu jen do nabytí právní moci rozhodnutí stavebního úřadu v hlavním řízení. Doposud to bylo možné až do 9 měsíců od právní moci rozhodnutí, jehož bylo závazné stanovisko podkladem.

Tím se významně zvyšuje právní jistota stavebníka, jelikož je vyloučena možnost, že by až po právní moci rozhodnutí o povolení záměru mohla být v důsledku zrušení podkladového aktu v přezkumném řízení věc opět otevřena v rámci obnovy řízení.

Navržená úprava vychází z principu, že veškeré nedostatky by měly být zjištěny a případně napraveny co nejdříve v rámci hlavního řízení, aby nedocházelo k excesivním zásahům do právní jistoty a legitimního očekávání adresáta správního rozhodnutí. Není žádoucí, aby v mnoha případech i po letech po vynesení rozhodnutí dotčené osoby stále neměly jistotu konečného rozhodnutí ve věci (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01).

Vztahuje se k: § 180 odst. 3

Stejně jako v případě žádosti o vydání vyjádření či závazného stanoviska dotčeného orgánu platí i u žádosti o vyjádření vlastníka veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, že její součástí je dokumentace v rozsahu nezbytném pro vydání vyjádření. Žadatel není povinen předkládat kompletní dokumentaci pro povolení záměru, pokud to není pro vydání vyjádření vlastníka infrastruktury nutné.

Vztahuje se k: § 181 odst. 1

Pro urychlení řízení se navrhuje vypuštění obecné možnosti prodlužování lhůty k vyjádření vlastníka veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, stejně jako u vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů v § 178. Jako výjimka se doplňuje možnost prodloužit lhůtu o 15 dnů pro stanovení podmínek záměru v případě energetické technické infrastruktury.

Po vzoru fikce souhlasu dotčených orgánů se také zavádí fikce souhlasného vyjádření vlastníka veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, pokud jeho vyjádření není vydáno v zákonné lhůtě.

Vztahuje se k: § 182

V návaznosti na obecnou úpravu ve správním řádu (§ 32) se doplňuje nový odstavec 2 o možnost ustanovení opatrovníka zemřelé osobě, která byla nebo by měla být účastníkem, pokud do 30 dnů nelze zjistit jejího právního nástupce.

Vztahuje se k: § 183

Z praktických důvodů se navrhuje rozšíření zastoupení vlastníků jednotek společenstvím vlastníků jednotek pro všechny případy, kdy je účastníkem řízení vlastník jednotky. Účastník se může zastoupení vzdát a jednat samostatně. Doplňuje se odkaz na § 1194 občanského zákoníku obsahujícího definici společenství vlastníku jednotek.

Vztahuje se k: § 184 odst. 2 písm. e)

Zdůrazňuje se, že součástí žádosti jsou podkladové akty jen těch dotčených orgánů, které chrání veřejné zájmy, jichž se záměr týká. Stejně tak není potřeba předkládat vyjádření vlastníků takové veřejné dopravní nebo technické infrastruktury, které se záměr nijak netýká.

Vztahuje se k: § 184 odst. 2 písm. h)

Součástí žádosti je podobně, jako u výjimky z obecných požadavků na výstavbu, také odůvodnění odchylného použití požadavků na výstavbu podle § 137 odst. 4 až 7.

Vztahuje se k: § 184 odst. 3

Není-li součástí žádosti vyjádření nebo závazné stanovisko vyžadované tímto zákonem nebo jiným právním předpisem, zůstává zachována povinnost stavebního úřadu vyžádat si je u dotčeného orgánu.. To neplatí pro závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a nově také pro vyhrazené stavby, u nichž se předpokládá dodání všech podkladových vyjádření a závazných stanovisek stavebníkem.

Vztahuje se k: § 184 odst. 5

Stavebník může nově s žádostí nebo i později, zejména v reakci na uplatněné námitky předložit jako přílohu žádosti i návrh rozhodnutí včetně návrhu odůvodnění a návrhu vypořádání námitek, jakožto pomocný podklad pro vypracování rozhodnutí, což může sloužit k urychlení řízení. Je samozřejmě na uvážení stavebního úřadu, zda návrh rozhodnutí využije a případně v jaké míře.

Vztahuje se k: § 185 odst. 2

Navržená právní úprava v souladu s obecnou právní úpravou obsaženou ve správním řádu ponechává stavebnímu úřadu v případě vad žádosti možnost přerušit řízení [§ 64 odst. 1 písm. a) správního řádu] a odkazuje také na zastavení řízení v případě neodstranění vad žádosti v určené lhůtě nebo nezaplacení správního poplatku. Usnesení o zastavení řízení z těchto důvodů se stejně jako usnesení o odložení žádosti oznamuje pouze stavebníkovi v zájmu omezení zbytné administrativní zátěže při doručování. Nadále platí, že stavební úřad žádost neprojedná (ani nevyzývá k odstranění vad) a usnesením ji odloží, není-li součástí žádosti dokumentace pro povolení záměru. Naopak nevložení projektové dokumentace nebo dokumentace pro povolení záměru do evidence elektronických dokumentací přestává být důvodem pro odložení žádosti, neboť jednak se tato samostatná povinnost ruší v § 172 odst. 4, jednal stavební úřad může vložit dokumentaci do evidence elektronických dokumentací sám.

Vztahuje se k: § 186 odst. 2

Odstraňuje se chyba, která je pozůstatkem předchozí právní úpravy, která počítala s tím, že stavební úřad bude rovněž příslušným úřadem podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Vztahuje se k: § 187 odst. 1

Zákonná věcná břemena, resp. služebnosti, nevznikají na základě smlouvy či rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale přímo ze zákona. Tyto služebnosti často nejsou v katastru nemovitostí evidovány. Dosavadní právní úprava na ně výslovně nepamatovala a mohlo docházet k nejasnostem ohledně otázky jejich dokládání. Stavebník, který je oprávněným ze zákonné služebnosti (například podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. vodního díla vybudovaného před 1. lednem 2002 na cizím pozemku) , nemusí podle navrhované úpravy dokládat souhlas vlastníka podle § 187 odst. 2. Tento přístup byl dovozen již judikaturou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2024, č. j. 4 As 30/2022-47) a nyní se navrhuje jeho zakotvení přímo v zákoně. Splnění podmínek pro vznik zákonné služebnosti neevidované v katastru nemovitostí se dokládá čestným prohlášením. Obdobně se postupuje v případech, kdy má zákonné věcné břemeno podle jiného právního předpisu vzniknout na základě pravomocného rozhodnutí o povolení záměru (například podle § 104a zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích nebo § 97b zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona).

Vztahuje se k: § 187 odst. 2

Změna v odstavci 2 omezuje požadavek souhlasu vlastníka pozemku, na němž se má záměr uskutečnit, s upraveným záměrem jen na situace, dojde-li po podání žádosti k takové podstatné změně záměru, která se vlastníka týká. Nový souhlas nebude potřeba, pokud by se jednalo o změnu záměru, která ale nebude mít žádný dopad na práva vlastníka. Stejně tak nový souhlas vlastníka nebude potřebný, ani pokud by se sice změna záměru nějak práv vlastníka dotknout mohla, ale nejednalo by se o podstatnou změnu (lze analogicky vyjít z definice nepodstatných odchylek v § 224 odst. 3).

Vztahuje se k: § 187 odst. 3

V odstavci 3 se z praktických důvodů doplňuje možnost vyjádřit souhlas vlastníka se stavbou na jeho pozemku tak, že nemusí nutně být fyzicky vyznačen na situačním výkresu dokumentace záměru, ale lze jej učinit i samostatně a k situačnímu výkresu jej pouze připojit nebo jinak v souhlasu jednoznačně odkázat na daný záměr nebo jeho projektovou dokumentaci, aby bylo jasné, k čemu se souhlas vztahuje (zejména v elektronickém podání). Doložení souhlasu vlastníka se záměrem je důkazním břemenem stavebníka a je na něm, jak konkrétně to zajistí.

Dosavadní požadavek fyzického podepisování a zákonem stanovené vymezení přesných identifikačních údajů představovalo nadbytečnou právní úpravu, proto se vypouští. Identifikace vychází z obecných pravidel pro identifikaci osoby a určitost právního jednání (zejm. v § 3019 občanského zákoníku) a ani případný nedostatek v těchto údajích zpravidla nemá žádné závažné důsledky (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 42/02) a navíc je odstranitelný.

Vztahuje se k: § 187 odst. 5

Kromě záměrů, pro které je stanoven účel vyvlastnění, je nově navrženo, aby souhlas vlastníka se stavbou na jeho pozemku nebyl potřebný ani v případně vzniku služebnosti „ze zákona“ vydáním pravomocného rozhodnutí o povolení záměru. Jak už bylo uvedeno výše ve vztahu k navrženým změnám v odst. 1, jedná se například o věcné břemeno, které vzniká podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, nebo také o věcné břemeno, které vzniká podle zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, právní mocí rozhodnutí o povolení záměru umožňujícího umístit stavbu a zařízení příslušné soustavy nebo výrobny elektřiny.

Vztahuje se k: § 188 odst. 1

V odstavci 1 se lhůta pro vyrozumění o zahájení řízení prodlužuje ze 7 na 10 dnů. O zahájení řízení se podle odstavce 1 vyrozumívají pouze ty dotčené orgány, které se ještě k záměru nevyjádřily a jen tehdy, pokud jsou záměrem dotčeny jimi chráněné veřejné zájmy. Dotčené orgány, které se již k záměru vyjádřily typicky v podobě závazného stanoviska nebo jiného podkladového aktu, není potřeba o zahájení řízení vyrozumívat. Stejně jako dotčené orgány, jejichž působnosti se záměr netýká. Tuto úvahu učiní stejně jako dosud stavební úřad.

Vyrozumění o zahájení řízení má obsahovat zároveň výzvu k předložení námitek ve lhůtě do 10 dnů (zkrácení z původních 15 dnů a přesunuto z § 189 odst. 1, kam tato úprava systematicky nepatřila), a to bez ohledu na to, zda bude nebo nebude nařízeno ústní jednání podle § 189.

Vztahuje se k: § 188 odst. 5

Pro urychlení se v odstavci 5 zkracuje lhůta pro fikci doručení do ciziny z 30 na 15 dnů, neprokáže-li se doručení dříve. Zároveň se tato úprava přesouvá z dosavadního odstavce 4 do samostatného odstavce 5, aby bylo jasné, že platí obecně, a nikoli jen v řízení s velkým počtem účastníků. Právní úprava původně obsažená v odstavci 5 o oznamování úkonů v řízení vyvěšením na úředních deskách všech obcí, do jejichž území záměr zasahuje, se vypouští pro nadbytečnost, jelikož se uplatní obecná právní úprava obsažená v § 25 odst. 3 správního řádu.

Vztahuje se k: § 189 odst. 1§ 189 odst. 2

Lhůta pro vyrozumění o ústním jednání se zkracuje z 15 na 10 dnů. Zkracuje se také lhůta pro konání veřejného ústního jednání z 30 na 15 dnů ode dne doručení oznámení veřejnou vyhláškou. Ke zkrácení dochází proto, aby bylo možné stihnout celkové lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 196. I po zkrácení se jedná o dostatečné lhůty, které jsou delší než obecné lhůty podle správního řádu (srov. § 49 odst. 1 SpŘ).

Vztahuje se k: § 190 odst. 1

Cílem navrhované úpravy je důsledné uplatňování principu koncentrace ve vztahu k námitkám účastníků řízení. První změnou je výslovné stanovení následku v odstavci 1, že k námitkám, které nebyly uplatněny včas, se nepřihlíží. Obecně pak podle § 193 odst. 5 platí, že námitky, k nimž se nepřihlíží, jsou nepřípustné a stavební úřad je nevypořádává, tj. není povinen, ale ani oprávněn je vypořádávat a pouze stručně odůvodní, že jde o tento typ námitek. Právní úprava tím záměrně usiluje o odbřemenění a omezení zbytné administrativní agendy za účelem zefektivnění výkonu působnosti stavebních úřadů a zrychlení povolování.

Další změnou, resp. zpřesněním v odstavci 2 je doplnění rozsahu věcné legitimace. Již dosavadní úprava, ačkoliv ne zcela důsledně a konzistentně, vychází z principu, že námitky účastníka, které jsou v rozporu s jeho předchozím souhlasem, jsou nepřípustné. V § 190 odst. 2 je to reflektováno ve vztahu k plánovací smlouvě, jejíž stranou účastník je, a to v tom smyslu, že stavební úřad nepřihlíží k námitkám účastníka řízení, které jsou v rozporu s uzavřenou plánovací smlouvou, jejíž smluvní stranou tento účastník řízení je. Podobně v rámci odvolacího řízení platí, že je-li odvolání podáno účastníkem řízení, který udělil souhlas s povolením záměru, odvolací správní orgán nepřihlíží k části obsahu odvolání, která směřuje proti tomu, s čím účastník řízení souhlasil (§ 226 odst. 1). Ve vztahu k souhlasu vlastníka podle § 187 a případně jiným způsobům souhlasu účastníka se záměrem však nebylo stanoveno, že by námitky vlastníka, který udělil souhlas, měly být nepřípustné a nemělo by se k nim přihlížet. Taková úprava je z hlediska důsledného uplatnění principu koncentrace námitek neúplná. Navíc se v tomto směru liší od úpravy nepřípustnosti odvolacích námitek v odvolacím řízení dle § 226 odst. 1, což je nekoncepční.

Proto se v odstavci 2 výslovně stanovuje, že stavební úřad nepřihlíží k námitkám účastníka řízení, které směřují proti tomu, s čím účastník řízení jakýmkoli způsobem souhlasil. Dále se nepřihlíží také k námitkám účastníka řízení, které přesahují působnost stavebního úřadu podle § 193. Tím se myslí zejména námitky, které by směřovaly do oblasti technických požadavků na výstavbu, za jejichž splnění odpovídá podle § 162 odst. 4 projektant a které stavební úřad podle § 193 odst. 1 písm. c) nepřezkoumává a neposuzuje. Účastník řízení však může argumentovat nesplněním technických požadavků na výstavbu, pokud by podstatou této argumentace nebyl jen nesouhlas s jejich naplněním obecně, ale tvrzený zásah do ochrany jeho vlastních vlastnických nebo jiných věcných práv, který by hrozil právě v důsledku nesplnění technických požadavků na výstavbu.

V odstavci 3 se upřesňuje, že obec jako účastník řízení může uplatňovat námitky pouze v rozsahu své územně plánovací dokumentace, kterou schválila, a ochrany dalších hodnot v její samostatné působnosti. Nejde o zásadní změnu rozsahu přípustných námitek obce jako účastníka řízení o povolení záměru, ale spíše o její přesnější vyjádření a zdůraznění klíčové role obce ve vztahu k její vlastní územně plánovací dokumentaci, kterou schválila. Kromě námitek týkajících se případných rozporů záměru s územně plánovací dokumentací, kterou obec nově nejen vydává, ale i pořizuje v samostatné působnosti, půjde nadále o veškeré záležitosti týkající se zájmů obce jako společenství občanů, které nejsou zákonem svěřeny krajům nebo správním úřadům. Půjde tedy o námitky týkající se celého rozsahu samostatné působnosti obce, zejména o námitky týkající se rozvoje území obce, majetku obce a životních podmínek jejích obyvatel (včetně vlivů imisí souvisejících se záměrem na životní prostředí, což opakovaně potvrdily správní soudy, například NSS 6 Aps 1/2013 nebo 2 As 187/2017, a to s odkazem na rozsudek NS 2 Cdon 330/97).

Účastník řízení podle § 182 odst. 1 písm. c) a d), tedy vlastník pozemku nebo stavby, na níž má být záměr uskutečněn nebo sousedního pozemku či stavby, může uplatňovat námitky pouze v rozsahu možného přímého dotčení svého vlastnického nebo jiného věcného práva. Opět jde pouze o upřesnění předchozí formulace, neboť vlastnická, případně jiná věcná práva, jsou právním důvodem účastenství těchto osob v řízení o povolení záměru. Proto právě dotčení těchto práv, zejména imisemi záměru (včetně zásahů do tzv. „pohody bydlení“, což záměr výslovně zohledňuje v nově formulovaném požadavku na výstavbu podle § 144c) bylo i podle judikatury k dosavadnímu znění zákona základem jejich přípustných námitek (například NSS 7 As 114/2017, KS v Praze 45 A 52/2017). Cílem této formulace je tak spíše ujasnit, že aktivní legitimaci nezakládá případné dotčení jiných než věcných práv, např. práv obligačních, osobních, resp. osobnostních apod.

V odstavci 4 je zdůrazněno pravidlo, podle nějž musí účastník v námitce výslovně uvést důvody své „aktivní legitimace“, tedy rozsah, v jakém jsou dotčeny jeho práva nebo zájmy, které jsou zákonem chráněny a jsou důvodem jeho účastenství. Bez tvrzení o dotčení vlastní sféry účastníka stavební úřad k námitce nepřihlíží. Účastníci tedy mají možnost vyjádřit se, současně je však účelem právní úpravy omezit nutnost vypořádávání námitek nespadajících do rozsahu věcné legitimace účastníka a omezit šikanózní zneužívání práv. Například pokud účastník řízení podle § 182 odst. 1 písm. c) nebo d) tvrdí obecnou nezákonnost záměru, nesoulad s veřejnými zájmy či různá procesní pochybení, případně jen z různých důvodů nesouhlasí se záměrem který se mu jen „nelíbí“, aniž by však konkrétně uvedl, čím konkrétně a proč nebo jak by se měl záměr dotknout jeho vlastnických či jiných věcných práv zakládajících jeho účastenství v řízení, stavební úřad k jeho námitce nepřihlíží, tj. nevypořádává ji (§ 193 odst. 5).

Toto pravidlo je ovšem modifikováno povinností stavebního úřadu vypořádat se z úřední povinnosti s otázkou souladu záměru s kogentními požadavky právních předpisů. Pokud tedy procesně nepřípustné námitky účastníka poukazují na rozpor záměru s takovýmito požadavky, stavební úřad je sice nemusí vypořádat jakožto námitky, ale věcnou podstatou toho, co je namítáno, se zabývat musí (srov. NSS 2 As 56/2007, KS v Praze 51 A 11/2020, KS v Brně 30 A 15/2019).

Podobně jako u souhlasu vlastníka dle § 187 odst. 2 se v odstavci 6 navrhuje, že ani jiný souhlas účastníka řízení se záměrem nelze vzít po podání žádosti o povolení záměru zpět ani jej změnit, nedojde-li k podstatné změně záměru. To s ohledem na doplnění v odstavci 2 znemožňuje takovémuto účastníkovi podat námitku proti těm aspektům záměru, s nimiž výslovně souhlasil.

Vztahuje se k: § 190a

Princip koncentrace uplatňování námitek se nově zavádí výslovně i pro námitky podjatosti úředních osob, které musí účastník řízení uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při ústním jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. Proti rozhodnutí o námitce podjatosti není přípustné odvolání ani přezkumné řízení. Ve zbytku se použije obecná právní úprava obsažená v § 14 správního řádu.

Vztahuje se k: § 191a

Doplňuje se právní úprava jednání o smíru na žádost stavebníka ve formě ústního jednání, na kterém dojde k projednání podaných námitek. Již z dosavadní právní úpravy, konkrétně z § 5 správního řádu, vyplývá obecná zásada, podle ní by se měl stavební úřad v případech, kdy je to možné, resp. rozumné, pokusit o smírné řešení uplatněných námitek. Podle judikatury k předchozímu stavebnímu zákonu č. 183/2006 Sb. (NSS 9 As 36/2010) sice nebylo možné dovodit povinnost stavebního úřadu ve všech případech po podání námitky iniciovat smírčí řízení, ale před věcným posouzením námitky mělo být stavebním úřadem spolehlivě zjištěno, že o této námitce nedošlo mezi účastníky k dohodě.

Obsahem smíru může být zejména změna žádosti, zpětvzetí námitek, poskytnutí finanční náhrady nebo provedení kompenzačních nebo zmírňujících opatření, přičemž tento výčet je demonstrativní a záměrně obsahuje i ryze soukromoprávní jednání typu dare, facere, omittere a pati, jakkoli tato nejsou sama o sobě předmětem řízení vedeného stavebním úřadem. Cílem však je podpora dosažení dohody mezi účastníky řízení, a to zejména v situacích, v nichž jde ve skutečnosti o zastřený soukromoprávní (sousedský) spor, který může být řešitelný právě soukromoprávním plněním (zaplacení kompenzace, zajištění určitého benefitu, provedení nápravy apod.). Podpůrně se přitom použije § 141 odst. 8 správního řádu o smíru ve sporném správním řízení. Je-li součástí schváleného smíru provedení kompenzačních nebo zmírňujících opatření, stavební úřad je zahrne do podmínek v rozhodnutí o povolení záměru.

V souladu s principem koncentrace i zde platí, že nezúčastní-li se účastník bez důvodné omluvy nařízeného jednání o smíru, k jeho námitkám se nepřihlíží (k tomu srov. § 193 odst. 5).

Vztahuje se k: § 193 odst. 1 písm. c)

Změna v § 193 odst. 1 písm. c) přináší dlouhodobě poptávanou koncepční změnu do rozsahu posuzování požadavků na výstavbu stavebním úřadem a racionální rozlišení odpovědnosti mezi stavebním úřadem a projektantem. Přestože i podle dosavadní právní úpravy projektant nebo osoba podle § 156 odst. 2 přirozeně odpovídali za úplnost a správnost jimi zpracované projektové dokumentace nebo dokumentace pro povolení stavby, a to již na základě obecného ustanovení § 5 odst. 1 občanského zákoníku, tytéž otázky byl dosud povinen posuzovat a hodnotit znovu i stavební úřad, přestože k nim obvykle neměl dostatečnou odbornost (autorizaci).

Navrhovaná úprava tento stav dvojí odpovědnosti záměrně odstraňuje a do písmene c) doplňuje omezení rozsahu posuzování žádosti ze strany stavebního úřadu tak, že předmětem posuzování stavebního úřadu nejsou technické požadavky na stavby, za jejichž splnění v dokumentaci pro povolení záměru odpovídá podle § 162 odst. 4 a 5 projektant nebo osoba uvedená v § 156 odst. 2, tedy osoba, která může zpracovat dokumentaci jednoduchých staveb. U těchto požadavků se předpokládá, že projektant nebo jiná odborně způsobilá osoba v souladu se svými povinnostmi podle § 162 stavebního zákona zajistí jejich splnění. Stavební úřad soulad s těmito požadavky proto aktivně neověřuje.

To ovšem neznamená, že má případný zjevný rozpor s těmito požadavky ignorovat. Obdobně jako je stavební úřad sice vázán podkladovým závazným stanoviskem, ale přesto je oprávněn zabývat se jeho úplností, určitostí a srozumitelností, jakož i tím, zda není založeno na zjevném skutkovém nebo právním pochybení, může a má se v tomto smyslu zabývat i zdůvodněním dodržení technických požadavků na stavby v dokumentaci záměru. Tím spíše tomu tak bude, pokud na nedostatky v tomto směru poukáže účastník řízení v přípustných námitkách, tj. zejména spojí-li obsahově a důvodně své námitky, k nimž má aktivní legitimaci, s námitkami vůči nesplnění technických požadavků na výstavbu (např. v tom směru, že právě jejich nesplnění ohrožuje jeho sousední pozemek či stavbu), neboť pak půjde primárně o posuzování souladu záměru s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení podle písmene f) apod.

Totéž platí i pro přezkum vydaného rozhodnutí v odvolacím řízení. Záměr který by byl ve zjevném rozporu s technickými požadavky na stavby, by ostatně zřejmě nebyl v souladu s dalšími aspekty, které je stavební úřad podle § 193 odst. 1 povinen posuzovat. Výslovně se dále na konci odstavce 1 doplňuje odkaz na zásady, podle kterých má stavební úřad záměr integrovaně posuzovat a které jsou nově obsaženy v § 1a.

K integrované ochraně veřejných zájmů při povolování jednotlivých záměrů zásadním způsobem přispívá skutečnost, že pravomoc k této ochraně a odpovědnost za ni přechází ve většině případů na nově koncipované stavební úřady (§ 1b a další navazující ustanovení). Zároveň novelizované znění zákona v § 37 odst. 3 výslovně stanoví, že působnost při ochraně veřejných zájmů chráněných jinými právními předpisy vykonávají takové úřední osoby, které splňují příslušné kvalifikační požadavky podle těchto předpisů a mají příslušné osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti nebo úřednickou zkoušku pro daný obor. S odkazem na toto ustanovení se i na závěr § 193 odst. 1 doplňuje, resp. připomíná pravidlo, že právě tyto úřední osoby musí posoudit soulad záměru s požadavky těch právních předpisů chránících jednotlivé veřejné zájmy, k jejichž posuzování mají odbornou kvalifikaci.

Jinak tomu bude v případech, kdy je daný veřejný zájem pokryt externím závazným stanoviskem dotčeného orgánu, který věcnou odbornost zajišťuje sám. V takových případech se věcná odbornost na straně stavebního úřadu nevyžaduje a § 37 odst. 3 se nepoužije.

V některých dalších případech, například podle zákonů o ovzduší, o vodách nebo o lesích, se jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu nevydává závazné stanovisko, ale odborné vyjádření příslušného dotčeného orgánu. I v těchto případech je však smysl zachování podkladového aktu stejný, a tím je právě externí dodání věcné odbornosti, resp. specializace, kterou stavební úřad nemá.

Vztahuje se k: § 193 odst. 2

Současná právní úprava, jak potvrzuje i judikatura, vychází z nutnosti řešit jakékoli odchýlení od regulace využití území v územně plánovací dokumentaci její změnou, a to za splnění požadavků na její řádné odůvodnění a projednání (srov. např. rozsudek NSS 8 Ao 6/2011, publ. pod č. 2741/2013 Sb. NSS). I drobná odchylka od regulativů územního plánu, je důvodem pro zamítnutí žádosti o povolení záměru, neboť stavební úřad je územně plánovací dokumentací vázán, a soulad nelze dovozovat pouze z formálního označení záměru nebo jeho částečného přiblížení regulativům (srov. rozsudek NSS 9 As 76/2012, 3117/2014 Sb. NSS).

Pro zrychlení a větší flexibilitu povolování staveb a pro omezení často kritizované striktní závaznosti územně plánovací dokumentace se proto cíleně umožňuje v nekonfliktních případech a za přísně stanovených podmínek odchýlit se od územně plánovací dokumentace, územního opatření nebo vymezení zastavitelného území. Ustanovení směřuje zejména na případy, kdy i pro sebemenší odchylku např. od územního plánu bylo nutné projít zdlouhavým procesem pořizování změny územního plánu, aby mohl být záměr povolen, aniž by k tak složitému a dlouhému procesu byly věcné důvody a aniž by takový proces měl pro jiné osoby nebo pro veřejné zájmy jakýkoli přínos.

První podmínkou je souhlas toho, kdo územně plánovací dokumentaci vydal. V případě obcí a krajů bude příslušným orgánem k udělení tohoto souhlasu rada, což je vyjádřeno v kompetenčních ustanoveních v části druhé zákona - § 24 odst. 2 písm. f) a § 27 odst. 2 písm. f). Je nutné zdůraznit, že tento souhlas je nutnou, ale nikoliv jedinou podmínkou k možnému odchýlení záměru od územně plánovací dokumentace – konečné rozhodnutí o splnění všech podmínek je na stavebním úřadu. Rada kraje či obce, jako orgány veřejné správy, by při rozhodování o udělení souhlasu měly vycházet zejména ze zájmu samosprávného celku a s cílů a úkolů územního plánování, vyjádřených v konkrétní podobě jejich územně plánovací dokumentace a rovněž z jejího smyslu, účelu a chráněných hodnot.

Pokud by záměr vyžadoval souhlas vlastníka pozemku podle § 187, je tento souhlas další nutnou podmínkou pro možné povolení záměru odchylujícího se od územně plánovací dokumentace. Předpokládá se, že obvykle bude vlastníkem samotný žadatel.

Další podmínka, že záměr „nenaruší veřejné zájmy“ a „nedotkne se jiných osob“, plní klíčovou funkci materiálního omezení použitelnosti celého institutu odchylky od územně plánovací dokumentace. Nelze ji vykládat jako absolutní absenci jakéhokoli dopadu na okolí, neboť takový výklad by byl prakticky neaplikovatelný. Současně ji však nelze redukovat pouze na procesní rovinu (tj. otázku, zda mají dotčené osoby k dispozici právní ochranu v navazujícím řízení), protože tím by se vyprázdnil její regulační smysl. „Nedotčení jiných osob“ tedy znamená absenci nového nebo zesíleného zásahu do právem chráněných zájmů třetích osob oproti stavu předvídanému územně plánovací dokumentací. Posuzuje se přitom dopad samotné odchylky, nikoli dopad záměru jako celku. Odchylka je tedy přípustná pouze tehdy, pokud nemění okruh ani intenzitu zásahů do veřejných zájmů a práv třetích osob, které byly v zásadě již akceptovány v rámci územního plánování. Tento výklad odpovídá i funkci územního plánování jako nástroje, který vyvažuje konflikty mezi jednotlivými zájmy v území.

Institut odchylky je tedy použitelný pro drobné odchylky technického nebo prostorového charakteru, které nemění funkční využití území ani intenzitu jeho využití a nepřinášejí nové zásahy do práv třetích osob ani nové dopady na veřejné zájmy. Naopak v případech, kdy by odchylka vedla k zásahu do chráněných hodnot nebo k novým konfliktům mezi zájmy v území, je nutné postupovat cestou standardní změny územně plánovací dokumentace.

Současně musí být tento institut vykládán tak, aby nenarušoval závaznost územního plánování jako koncepčního nástroje a aby nedocházelo k obcházení požadavků vyplývajících z unijního práva, zejména ze směrnice 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí. Individuální odchylka nesmí představovat materiální změnu regulace území, která by svou povahou odpovídala změně územně plánovací dokumentace, která vytváří rámec pro budoucí realizaci záměrů uvedených v příloze 1 zákona č. 100/2001 Sb. Podmínka, že odchylka „nenaruší veřejné zájmy“, představuje samostatný materiální limit. Veřejné zájmy zde zahrnují zejména ochranu životního prostředí, krajiny, urbanistické koncepce území a veřejné infrastruktury. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU je nutné posuzovat nejen přímé, ale i nepřímé a kumulativní účinky. Pokud by odchylka vedla k takovým dopadům, které nebyly posouzeny v rámci územně plánovací dokumentace nebo by mohla změnit závěry tohoto posouzení, nebylo by možné ji připustit bez změny plánu a případného posouzení podle směrnice SEA. A opačně jsou v zásadě přípustné změny, které zůstávají v rámci již posouzených vlivů.

Pro ochranná pásma platí možnost odchýlení se od jejich vymezení se souhlasem toho, v jehož zájmu jsou vymezena, přiměřeně.

Vztahuje se k: § 193 odst. 3

Úprava v odstavci 3 zdůrazňuje pravidlo, že stavební úřad nepřihlíží k vyjádřením a stanoviskům dotčených orgánů v částech, v nichž překračují jejich působnost. Návrh je v souladu již se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že obsah závazného stanoviska je sice závazný pro výrokovou část rozhodnutí, ale správní orgán, který řízení vede, musí přesto závazné stanovisko v určitém rozsahu posoudit. Nelze bez dalšího převzít závazné stanovisko, které vykazuje zjevné nedostatky (srov. například rozsudek NSS 4 As 17/2016, podle nějž je povinností správního orgánu zabývat se úplností určitostí a srozumitelností závazného stanoviska, jakož i tím, zda se správní orgán příslušný k vydání závazného stanoviska nedopustil zjevného skutkového nebo právního pochybení). Návrh v tomto ohledu výslovně stanoví, že při tak závažném porušení právních předpisů, jako je překročení působnosti, stavební úřad k takové části závazného stanoviska či vyjádření nepřihlíží. S částí, která překračuje působnost dotčeného orgánu, se tak stavební úřad nemusí vůbec vypořádávat v odůvodnění svého rozhodnutí, pouze uvede, že se k ní z důvodu překročení působnosti nepřihlíží.

Stavební úřad podle odstavce 3 nepřihlíží také k vyjádřením a stanoviskům dotčených orgánů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto již při vydání územně plánovací dokumentace (viz k tomu podrobněji odůvodnění ke změnám v § 2 a § 171 odst. 2). Opět jde o projev důsledného uplatňování zásady koncentrace.

Vztahuje se k: § 193 odst. 4

Stavební úřad má podle odstavce 4 při posuzování souladu záměru s požadavky vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury vycházet z údajů uvedených v digitální technické mapě. Zákon dále nově stanoví, že se uplatní fikce neexistence sítí, které v ní nejsou uvedeny, přičemž následky jdou k tíži příslušného vlastníka. Podle bodu 45 přechodných ustanovení se však toto pravidlo použije až pro řízení zahájená po uplynutí 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Výhledovým cílem však je, aby byla veškerá veřejná technická a dopravní infrastruktura skutečně zanesena do digitální technické mapy jako základního zdroje informací pro plánování, přípravu a provádění výstavby, ze kterého by stavebníci i stavební úřady mohli spolehlivě vycházet. Tato úprava se neuplatní na technickou infrastrukturu, s níž je příslušné hospodařit Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra nebo Vězeňská služba České republiky, a to z důvodu časté potřeby jejího utajování,

Vztahuje se k: § 193 odst. 5

Pro vypořádávání námitek účastníků řízení se v odstavci 5 výslovně zakotvují obecná pravidla, podle kterých jsou nepřípustné námitky účastníka, k nimž se podle zákona nepřihlíží (viz § 190 odst. 1 až 4, § 190a odst. 1, § 191 odst. 1, 3, § 191a odst. 2). Tyto nepřípustné námitky stavební úřad nevypořádává. Jak je uvedeno v odůvodnění změn v § 190, to nezbavuje stavební úřad povinnosti zabývat se z vlastní úřední povinnosti souladem záměru s kogentními požadavky právních předpisů (srov. NSS 2 As 56/2007, KS v Praze 51 A 11/2020, KS v Brně 30 A 15/2019).

Při posuzování ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení podle odst. 1 písm. f) stavební úřad vychází z jejich vlastních včasných a přípustných námitek podle § 190 až § 191. Je tedy na účastnících řízení, aby řádně a včas uvedli argumentaci související s ochranou jejich práv a právem chráněných zájmů, s níž se má stavební úřad vypořádat.

V odstavci 5 se dále stanoví výslovné pravidlo, že námitky, které nespočívají v porušení právních předpisů (tj. jde např. jen o obecný nesouhlas se záměrem, který však není spojen s žádnou námitkou tvrdící alespoň v obecné rovině porušení právních pravidel, například občanskoprávní ochrany sousedských práv nebo nově definované pohody bydlení (§ 144c), nejsou důvodné. Navržená úprava tím navazuje na dosavadní judikaturu, která např. i v kontextu pohody bydlení vychází z předpokladu, že jsou-li dodrženy normy o obecných technických požadavcích na výstavbu, nelze úspěšně namítat, že pohoda bydlení bude narušena (např. rozsudky NSS , 9 As nebo 6 As 38/2008). Pokud účastník řízení vyjadřuje svůj nesouhlas se záměrem, aniž by tvrdil porušení právního předpisu (a jde zároveň o přípustnou námitku), je taková námitka nedůvodná.

Vztahuje se k: § 193 odst. 6

Vzhledem k tomu, že dosud nebyl nalezen žádný jiný efektivní způsob odstranění průtahů v řízení a chronického nedodržování zákonem stanovených lhůt pro rozhodnutí stavebního úřadu, přináší novela zcela jiné řešení. To spočívá ve favorizaci ochrany legitimního očekávání, důvěry v právní regulaci, dobré víry, předvídatelnosti a právní jistoty možnosti povolení záměru v čase pro stavebníka, který se ani při průtazích v řízení nemusí obávat změn skutkové či právní situace, která by mu znemožňovala dosáhnout povolení záměru. Ochrana těchto hodnot je součástí základních principů materiálního právního státu, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, sp. zn. I.ÚS 642/03, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 12/14 a další).

Podle odstavce 6 stavební úřad posuzuje splnění podmínek podle odstavce 1 ke dni podání žádosti; to platí i v řízení odvolacím, přezkumném a soudním a v opakovaném řízení. Má tak dojít k eliminaci rizik vyplývajících z průtahů v řízení, které jdou dnes plně k tíži stavebníka. Tato úprava posiluje právní jistotu stavebníka, neboť mu bude vždy ve všech typech povolovacích a souvisejících řízení zřejmé konkrétní datum, k němuž má zajistit splnění podmínek pro povolení záměru. K tomuto dni bude stavební úřad posuzovat splnění podmínek vymezených v odst. 1, bez ohledu na případné pozdější změny.

Jde o záměrný odklon od dosavadního obecného pravidla v § 96 odst. 2 věty první správního řádu i od dosavadní judikatury (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 23/2006, sp. zn. 2 As 83/2021, sp. zn. 9 As 14/2023 nebo sp. zn. 6 As 140/2023), podle nichž je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Nic nebrání tomu, aby zákonodárce vymezil rozhodný okamžik ke dni podání žádosti, jak potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS 1 As 24/2011), což tato úprava vědomě činí.

Stavebník však má možnost požádat, aby se splnění podmínek podle odstavce 1 posuzovalo ke dni rozhodnutí, aby mu tato změna nemohla přivodit újmu. V tomto smyslu jde tedy o úpravu dispozitivní, od níž se může stavebník aktivním úkonem vůči stavebnímu úřadu odchýlit a zvolit si běžný režim ve smyslu § 96 odst. 2 věty první správního řádu.

Přechodná ustanovení k novele v bodě 45 zdůrazňují, co by platilo i bez nich, že postupuje-li se podle novelizovaného zákona v řízeních zahájených a neskončených před jeho účinností, použije se na tato řízení i toto pravidlo jako součást použitelného zákona.

Splnění podmínek uvedených v odstavci 1 ke dni podání žádosti, resp. následně zákonnost takto vydaného rozhodnutí bude posuzovat jak stavební úřad v řízení v prvním stupni, tak i nadřízený stavební úřad v odvolacím řízení, případně v přezkumném řízení nebo soud v rámci soudního přezkumu.

Doplňkovým typem ochrany proti průtahům v řízení je osvobození od správních poplatků v doprovodné novele zákona o správních poplatcích, pokud není rozhodnutí nebo jiný úkon stavební úřadu učiněn v zákonem stanovené lhůtě.

Vztahuje se k: § 194

Do zákona se doplňují specifické podmínky pro posuzování záměru v zastavitelném území, v koridoru pro stavební záměr nebo v ploše těžby podle územně plánovací dokumentace. Zdůrazňuje se tak význam územně plánovací dokumentace a již provedeného posouzení podmínek pro využití území a pro konkrétní záměry v ní. Vychází se z předpokladu, že stavební záměr umisťovaný v zastavitelném území nebo v koridoru pro stavební záměr v souladu s územně plánovací dokumentací a v souladu s požadavky na výstavbu je přípustný, a to i z hlediska jiných zákonů, jejichž požadavky byly zohledněny v územně plánovací dokumentaci. Dále se vychází z předpokladu, že povolení záměru v zastavitelném území nebo v koridoru pro stavební záměr není v rozporu s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, pokud záměr splňuje požadavky na výstavbu a odpovídá plánovanému charakteru území, běžné okolní zástavbě nebo běžnému využívání okolního území. V tomto smyslu ustanovení navazuje na obdobnou limitaci pohody bydlení v též novém § 144c odst. 2. V obou případech se jedná o vyvratitelné právní domněnky, lze tedy v řízení prokázat opak.

Úprava je v souladu s judikaturou, podle které se ve vztahu k regulaci v územně plánovací dokumentaci uplatní zásada legitimního očekávání a princip kontinuity a v ní předvídané záměry by tak měly být v zásadě uskutečnitelné. Domněnku souladu lze vyvrátit podstatnými důvody, které nejsou obecné, ale mají vazbu na konkrétní lokalitu (viz např. rozsudek KS v Praze 43 A 68/2022, č. 4521/2023 Sb. NSS). Tyto důvody budou mít zpravidla základ ve skutečnostech, které se staly až po přijetí územně plánovací dokumentace, takže nebylo možné je předvídat (např. vyhlášení zvláště chráněného území), nebo ve skutkových zjištěních větší podrobnosti, než která se uplatní při pořizování územně plánovací dokumentace (například výskyt zvláště chráněného druhu).

V odstavci 3 se v souladu s obecným pravidlem formulovaným v § 171 odst. 2 návrh výslovně vylučuje z posouzení záměru stavebním úřadem posuzování krajinného rázu a podmínek pro odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, pokud bylo v souladu se stanovisky orgánu ochrany přírody a orgánu ochrany zemědělského půdního fondu dané území vymezeno jako zastavitelné. Zrcadlová formulace se objevuje též v § 12 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. I tímto způsobem se zdůrazňuje význam územně plánovací dokumentace a propojuje se princip koncentrace v hierarchii územního plánování s principem koncentrace v oblasti posuzování veřejných zájmů při rozhodování o záměru. Zároveň je účelem zamezit protichůdnému posuzování možností umístění určitých záměrů v daném území při pořizování územně plánovací dokumentace a následně při povolování konkrétního záměru.

Vyloučení posuzování dopadů záměru na krajinný ráz se podle bodu 41 přechodných ustanovení použije až pro území, které bylo vymezeno jako zastavitelné území nebo zastavitelná plocha (případně dříve jako zastavěné území, které se podle bodu 24 přechodných ustanovení považuje za zastavitelné území), koridor pro stavební záměr nebo plocha těžby po 1. lednu 2027, kdy nabyl účinnosti stavební zákon č. 183/2006 Sb., který zavedl přijímání územně plánovací dokumentace ve formě opatření obecné povahy, k jejímuž pořízení bylo nezbytné stanovisko dotčeného orgánu, které bylo pro pořizovatele závazné.

V odstavci 4 dochází z obdobných důvodů a obdobným způsobem k vyloučení povinnosti posuzování zásad plošné ochrany zemědělského půdního fondu podle § 4 odst. 1 až 5 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu při rozhodování v území, které bylo v souladu se stanoviskem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu již vymezeno v územně plánovací dokumentaci jako zastavitelné území, koridor pro stavební záměr nebo plocha těžby. Aplikovatelnost i tohoto pravidla je po dohodě s Ministerstvem životního prostředí limitována v bodě 41 přechodných ustanovení, a použije se až ve vztahu k zastavitelnému území, koridoru pro stavební záměr nebo ploše těžby vymezeným v územně plánovací dokumentaci, k jejímuž návrhu bylo vydáno stanovisko orgánu ochrany zemědělského půdního fondu podle § 5 zákona č. 334/1992 Sb. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 41/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, kterým se modernizovala a zpřísnila ochrana zemědělského půdního fondu (tj. od 1. dubna 2015).

Vztahuje se k: § 194a

Výslovně se zakotvuje povinnost stavebního úřadu umožnit stavebníkovi vyjádřit se ještě před tím, než by mělo dojít k zamítnutí žádosti nebo povolení záměru se stanovením podmínek, které nejsou v souladu s podklady předloženými stavebníkem, k těmto předběžným závěrům stavebního úřadu. Navržená úprava je v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodování, právní jistoty, hospodárnosti řízení a procesní ekonomie. Dává stavebníkovi možnost upravit žádost respektive záměr tak, aby mohl být povolen, nebo aby mohly být korigovány podmínky obsažené v povolení záměru. Žádost tak nemusí být zamítnuta a stavebník nemusí po provedení potřebných úprav podávat novou žádost a nemusí se zahajovat nové řízení. Podobně pokud by byly v povolení záměru stanoveny podmínky pro stavebníka nevyhovující, není potřeba vzít žádost zpět nebo podávat odvolání proti povolení záměru, ale je zde možnost upravit záměr či žádost ještě v rámci probíhajícího řízení. Pokud stavebník těchto možností nevyužije nebo nelze-li žádosti vyhovět i přes vyjádření nebo jiný úkon stavebníka, neprovádí stavební úřad další úkony a žádost zamítne.

Vztahuje se k: § 195

V návaznosti na integraci posuzování složkových veřejných zájmů do rozhodování stavebního úřadu podle § 1b se v § 195 odst. 2 doplňuje procesní úprava rozhodnutí stavebního úřadu. V rozhodnutí o záměru stavební úřad rozhodne též o ochraně veřejných zájmů podle § 1b. Vyžaduje-li ochrana veřejných zájmů podle § 1b stanovení podmínek rozhodnutí, je jejich stanovení součástí výroku rozhodnutí. V ostatních případech se ochrana veřejných zájmů podle § 1b projeví přímo v povolení záměru, nebo v zamítnutí žádosti a v odůvodnění rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí musí být v souladu s požadavky § 1a odst. 2 výslovně uvedeno, jak byly zohledněny požadavky integrované ochrany veřejných zájmů a jejich vyvažování. Toto rozhodnutí bude plně přezkoumatelné v systému opravných prostředků (odvolání k nadřízenému stavebnímu úřadu, žaloba ke správnímu soudu, kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu).

S uvedeným souvisí též § 37 odst. 3, který stanoví, že vykonává-li při postupech podle tohoto zákona stavební úřad působnost podle jiných právních předpisů, podílejí se na této činnosti oprávněné úřední osoby, které splňují kvalifikační požadavky podle jiných právních předpisů a mají osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti pro úředníky územních samosprávných celků pro příslušnou správní činnost nebo osvědčení o úspěšném vykonání úřednické zkoušky pro příslušný obor.

Vztahuje se k: § 195a

Z důvodu posílení právní jistoty stavebníka se stanovují zkrácené lhůty pro přezkum rozhodnutí v přezkumném řízení. Usnesení o zahájení přezkumu lze vydat do 1 měsíce od zjištění důvodu pro zahájení přezkumného řízení (dosud podle § 96 odst. 1 správního řádu do 2 měsíců), nejpozději do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí ve věci (dosud podle § 96 odst. 1 správního řádu do 1 roku); rozhodnutí v prvním stupni přezkumu nelze vydat po 6 měsících od právní moci rozhodnutí stavebního úřadu (dosud podle § 97 odst. 2 správního řádu do 15 měsíců).

Vztahuje se k: § 195b

Z důvodu posílení právní jistoty stavebníka se stanovují zkrácené lhůty pro obnovu řízení. Žádost o obnovu do 1 měsíce od zjištění důvodu obnovy (dosud podle § 100 odst. 2 správního řádu do 3 měsíců), nejpozději do 3 měsíců od právní moci rozhodnutí ve věci (dosud podle § 100 odst. 2 správního řádu do 3 let); rozhodnutí o obnově nelze vydat po 6 měsících od právní moci rozhodnutí ve věci (dosud podle správního řádu bez lhůty). Bylo-li rozhodnutí dosaženo trestným činem, začíná tato lhůta běžet dnem nabytí právní moci rozsudku.

Vztahuje se k: § 196 odst. 1§ 196 odst. 3

V odst. 1 písm. a) se doplňuje, že třicetidenní lhůta pro rozhodnutí stavebního úřadu platí i pro případy, kdy je rozhodnutí prvním úkonem v řízení.

Navrhovaná úprava zdůrazňuje, že základními lhůtami, ve kterých stavební úřad rozhoduje, jsou lhůty uvedené v odstavci 1. Prodloužení těchto lhůt je možné jen v případech vymezených v odstavci. 2, a to formou usnesení o prodloužení lhůty, v němž se uvedou důvody, proč nelze rozhodnout ve lhůtách podle odstavce 1.

Vztahuje se k: § 197 odst. 1 písm. c)

Vypouští se nadbytečná úprava, jelikož povinnosti v oblasti státní památkové péče stanovuje zákon o státní památkové péči.

Doplňuje se, že oznámení o ověření dokumentace pro povolení stavby potvrzuje soulad dokumentace pro povolení stavby s povolením a s podmínkami podle § 193 odst. 1, které posuzuje stavební úřad.

Kromě terminologických úprav označení dokumentace pro povolení stavby návrh dále výslovně upravuje, že v případě rozporu mezi odůvodněním povolení záměru a ověřenou dokumentací pro povolení stavby, má přednost ověřená dokumentace pro povolení stavby.

Vztahuje se k: § 198 odst. 1§ 198 odst. 4

V odstavci 1 se základní doba platnosti povolení před zahájením stavby pro stavby dopravní a technické infrastruktury prodlužuje na 4 roky. o. Maximální doba platnosti před zahájením stavby, kterou může v odůvodněných případech stanovit stavební úřad, se prodlužuje z 5 na 7 let.

Navrhovaná úprava v odstavci 2 umožňuje upustit i od oddělitelné části záměru, přičemž v takovém případě pozbývá platnosti jen příslušná část povolení. Návrh zákona reaguje na protichůdné názory na to, zda lze upustit od provedení záměru jen ve vztahu k části povolení. Nová úprava tak výslovně stanovuje, že toto možné je, nicméně musí se jednat o oddělitelnou část záměru, a to zejména fakticky, ale i z hlediska samotného povolení a v něm stanovených podmínek. Není vyloučena ani možnost oddělení již zahájené části stavby či souboru staveb, pokud by zahájená část stavby byla dokončena, aby nevznikla černá stavba.

Nadále platí, že jde-li o vyhrazené stavby, včetně staveb souvisejících, povolení nepozbývá platnosti, bylo-li provádění stavby zahájeno v době jeho platnosti. Došlo jen k přesunu do samostatného odstavce.

V odstavci 4 se pro vyhrazené stavby prodlužuje maximální doba prodloužení původní doby platnosti povolení ze 2 na 5 let.

Vztahuje se k: § 200 odst. 1

Vypouští se nepraktické pojetí, na základě kterého se při podání žádosti o změnu povolení zároveň neprodlužovala i doba jeho platnosti, pokud o to stavebník výslovně nepožádal. V důsledku tohoto formalistického přístupu se stávalo, že než bylo rozhodnuto o žádosti stavebníka o změnu povolení, samotné povolení mezitím pozbylo platnosti. Podle § 198 odst. 4 platnost povolení nezanikne, dokud o žádosti není pravomocně rozhodnuto.

Vypouští se také omezení, podle nějž povolení nelze změnit nebo zrušit, pokud bylo se stavbou započato. Důvodem je upuštění od rozlišování mezi změnou povolení a změnou záměru před dokončením jako dvou samostatných institutů. V praxi vznikaly problémy při zařazování různých změn pod tyto jednotlivé kategorie. Proto se navrhuje sloučení obou uvedených typů změn v rámci jednoho institutu změny povolení.

Do odstavce 3 se doplňuje praktické pravidlo, že na žádost stavebníka nebo vlastníka stavby lze změnit povolení části nebo etapy záměru společně s povolením jiné části či etapy tohoto záměru. V takovém případě stavebník nebo vlastník stavby předloží dokumentaci pro povolení části nebo etapy záměru, která navíc obsahuje popis změn jiné části či etapy záměru.

Vztahuje se k: § 200a

Doplňuje se pravidlo subsidiarity dílu 1 (obecná ustanovení o řízení), dílu 6 (řízení o odvolání) a hlavy IV (řízení o výjimce), které se použijí i pro řízení podle hlav IV až IX, nevylučuje-li to jejich povaha nebo není-li v hlavách IV až IX uvedeno jinak. Tím se nahrazují a zásadně zjednodušují složitá výčtová ustanovení § 246, § 262 ad.

Vztahuje se k: § 201§ 202

Institut domu pro dostupné nájemní bydlení se zrušuje, neboť se v praxi neosvědčil a podpora bydlení je v návrhu řešena skrze obecné instituty, které jednak zdůrazní potřebu bydlení jako takovou (viz § 1 účel zákona), jednak zrychlí výstavbu konkrétních projektů (viz například nová definice staveb pro hromadné bydlení v § 5 odst. 7).

Vztahuje se k: § 211 odst. 1 písm. e)

Povolení stavby nebo zařízení obsahuje i podmínky pro provedení a případně užívání stavby nebo zařízení. Podmínky užívání se stanovují v případech záměrů, které nevyžadují kolaudační rozhodnutí. Ruší se písm. f) o vymezení území dotčeného vlivem stavby nebo zařízení pro nadbytečnost, neboť povolení přesně vymezuje konkrétní pozemky, na nichž se stavba nebo zařízení umisťuje.

Povolení stavby nebo zařízení zahrnuje i povolení změny využití území a povolení dělení nebo scelování pozemků; pro stejný záměr se tato povolení samostatně nevydávají.

Vztahuje se k: § 212 odst. 1 písm. c)

Ruší se písm. c) vylučující záměry vyžadující výjimku dle zákona o ochraně přírody pro nadbytečnost, neboť není důvod zrovna tuto situaci vylučovat z možnosti zrychleného řízení.

V písm. d) se vypouští část o vyznačení souhlasu na situačním výkresu dokumentace. Jde o nadbytečnou úpravu, jelikož § 187 je součástí obecných ustanovení o řízení, která se aplikují i na všechny další díly hlavy III., a použije se tedy bez dalšího, není-li stanoveno jinak. Navíc je do § 187 odst. 3 doplněna alternativa připojení souhlasu k situačnímu výkresu.

Ruší se povinné zveřejnění povolení vydaného ve zrychleném řízení na úřední desce, neboť toto není podmínka ani běžného povolení, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků.

Vztahuje se k: § 214

Změny využití území nevyžadující povolení se přesouvají do přílohy č. 1 jako nová kategorie drobných staveb, které nevyžadují povolení v souladu s § 171. Jde o systematičtější řešení, neboť veškeré záměry nevyžadující povolení jsou takto obsaženy a snadněji dohledatelné v jedné příloze.

Vztahuje se k: § 215 odst. 2

Vypuštění odkazu na § 197 odst. 2 navazuje na vypuštění původního znění odstavce 2 v § 197.

Vztahuje se k: § 216

Návrh v odstavci 1 odkaz na obdobné použití § 187 pro souhlas vlastníků dotčených pozemků. Jde o nadbytečnou úpravu, jelikož § 187 je součástí obecných ustanovení o řízení, která se aplikují i na všechny další díly hlavy III., včetně nestavebních záměrů, a použije se tedy bez dalšího, není-li stanoveno jinak.

I následující věta v odstavci 1 se vypouští pro nadbytečnost, jelikož uskutečnění veřejně prospěšné stavby a veřejně prospěšného opatření patří mezi účely vyvlastnění podle § 170, u nichž lze práva k pozemkům a stavbám odejmout nebo omezit bez souhlasu vlastníka. Je zde návaznost na § 187 odst. 5, podle kterého souhlas vlastníka není potřeba, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro záměr stanoven zákonem účel vyvlastnění.

V odstavci 2 se vypouští požadavek na „přímý" přístup z veřejné komunikace, neboť s ohledem na další varianty zajištění přístupu v navazující části ustanovení může jít o jakýkoli vhodný přístup.

Ruší se výjimka z povinnosti doložení dopravního napojení pro stavby dálnic, silnic I. třídy, drah, leteckých staveb a staveb s nimi souvisejících.

Vztahuje se k: § 217

Navrhuje se odstranění druhé věty pro nadbytečnost, jelikož totéž vyplývá z obecné úpravy v § 198 odst. 2.

[Variantně odůvodnění k úplnému zrušení § 216 a 217 (Dělení nebo scelení pozemků) pozměňovacím návrhem poslanců Vítězslava Schreka a Ivana Adamce, který byl přijat jako bod 17 usnesení Hospodářského výboru ze dne 30. dubna 2026, sněmovní tisk 67/11:

Návrh vypouští celý oddíl 2 „Dělení nebo scelení pozemků“ v části šesté hlavě III dílu 4 včetně nadpisu, čímž dojde ke zrušení institutu vydávání povolení k dělení a scelování pozemků. Pro dělení a scelování pozemků postačí vyhotovení příslušného geometrického plánu a jeho zanesení katastrálním úřadem do katastru nemovitostí na základě žádosti vlastníka pozemku.

Cílem pozměňovacího návrhu je zrušit v právním řádu institut povolení dělení a scelování pozemků, který v současné době a za stávající právní úpravy přináší nadměrnou administrativní zátěž jak pro vlastníky pozemků, tak pro stavební úřady. Deregulací této oblasti by případné dělení a scelování pozemků bylo v rukou vlastníků a stavebním úřadům by se uvolnila kapacita pro rozhodování o podstatnějších záležitostech, především pro povolování nové výstavby.

V současnosti představuje nezbytnost získat povolení dělení a scelování významnou brzdu realitního trhu, neboť vydání povolení při aktuálním zatížení stavebních úřadů v mnohých místech trvá i několik měsíců. Navíc jde zpravidla o ryze formální úkon a stavební úřad se navrženým dělením či scelováním pozemků dopodrobna nezabývá.

Není úkolem státu, resp. stavebních úřadů, aby vlastníkům pozemků určoval, jakou část pozemku smějí nebo nesmějí prodat. A je na odpovědnosti každého, aby si koupil pozemek, na který je zajištěn přístup, anebo aby naopak neprodal pozemek nebo jeho část, které pro svůj přístup potřebuje. Je třeba upozornit na to, že i za současného stavu existuje množství pozemků bez přístupu. Vlastník takového pozemku jej může prodat jako celek, nemůže však již prodat jeho část, neboť nezíská povolení stavebního úřadu k dělení pozemku. Není přitom žádný důvod, který by ospravedlňoval tento rozdíl.

Požadavky na vymezování pozemků (§ 139-142 stavebního zákona) zůstanou zachovány a stavební úřady je budou moci aplikovat v rámci ostatních povolovacích procesů. Je třeba připomenout, že u mnoha stavebních záměrů je tak jako tak dotčeno vícero pozemků vymezených v katastru nemovitostí. Stavebník si musí zajistit právní titul ke všem dotčeným pozemkům. Umístění stavby se pak neřídí vymezením jednotlivých pozemků dle katastru nemovitostí, ale celým územím (vícero pozemky), které má stavebník pod kontrolou a je předmětem povolení záměru. Zde zůstane na místě, aby stavební úřady uplatňovaly požadavky na vymezování pozemků, ale rozhodně by se tyto požadavky neměly uplatňovat, pokud se někdo rozhodne jen prodat část svého pozemku.

Není důvod pro existenci administrativní překážky v podobě povolení dělení pozemků dvěma vlastníkům sousedních pozemků, pokud se dohodnou, že jeden druhému převede část svého pozemku. Regulace by zde měla fungovat výhradně v rovině soukromého práva a stavební úřady by do této oblasti neměly žádným způsobem zasahovat a posuzovat, kudy a jak má vést hranice mezi sousedními pozemky. Přístup k pozemkům je řešen v soukromém právu (viz právo nezbytné cesty dle § 1029 a násl. občanského zákoníku) a v související judikatuře. Je věcí vlastníka, aby si přístup zajistil a není třeba ho hlídat ze strany státu.

Zrušení institutu povolení dělení a scelování pozemků ve stavebním zákoně si vyžaduje rovněž odpovídající úpravy v souvisejících právních předpisech.]

Vztahuje se k: § 219 odst. 1

V odstavci 1 se přidávají dotčení oprávnění investoři do okruhu vyjadřujících se osob k návrhu opatření obecné povahy ochranného pásma stavby nebo zařízení.

Podle odstavce 3 proti návrhu opatření obecné povahy o stanovení ochranného pásma nebude možné podat námitky podle části šesté správního řádu. Stanovení ochranného pásma stavby či zařízení je ve veřejném zájmu, stavební úřad není návrhem stavebníka vázán a je povinen přihlížet ke všem relevantním okolnostem (např. rozsudek NSS 2 As 78/2016). Nadále může kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být návrhem ochranného pásma přímo dotčeny, uplatnit připomínky, s nimiž se stavební úřad musí vypořádat v odůvodnění (§ 172 odst. 4 SpŘ). Jde o sjednocení s úpravou návrhů územně plánovací dokumentace a územních opatření.

Vztahuje se k: § 220 odst. 3

V odstavci 3 se jako oprava doplňuje chybějící slovo „zařízení“, neboť ochranné pásmo lze zřídit k povolované stavbě nebo zařízení.

V odstavci 6 se upřesňuje, že výjimka z opatření obecné povahy pro stanovení ochranného pásma se povoluje rozhodnutím.

Vztahuje se k: § 221 odst. 2

Jedná se o legislativně technickou úpravu spočívající v přečíslování dílů.

Vztahuje se k: § 221 odst. 3

Úprava navazuje na institucionální změny stavebních úřadů.

Vztahuje se k: § 224 odst. 2

Návrh v odstavci 2 pro vyloučení pochybností výslovně stanovuje, že změnu záměru před dokončením stavební úřad posuzuje pouze v rozsahu požadované změny.

Dále se v odstavci 3 upřesňuje, že pod nepodstatnou odchylku od ověřené dokumentace pro povolení stavby spadají odchylky, při kterých se nemění půdorysný ani výškový rozsah stavby, nemění se mechanická odolnost a stabilita stavby, nemění se účel užívání stavby a nedochází k ovlivnění požární bezpečnosti, nebo jiné nepodstatné změny.

V odstavci 4 se upřesňuje, že dokumentaci pro povolení stavby s vyznačením zamýšlených změn připojí stavebník pouze v případě, že je to nezbytné. V řadě případů je dostačující pouze popis změn.

Podle odstavce 5 stavení úřad za tam popsaných podmínek vydá povolení jako první úkon v řízení. Není důvod volit jiný postup, proto se formulace ”může vydat” mění na “vydá”.

Odstavec 6, podle kterého se pro změnu záměru před dokončením uplatní požadavky na výstavbu a stav územně plánovací dokumentace účinné ke dni podání žádosti o povolení původního záměru, navazuje na § 193 odst. 6, podle nějž se splnění podmínek pro povolení záměru nově posuzuje ke dni podání žádosti (viz blíže odůvodnění této změny). Po vzoru § 193 odst. 6 má stavebník také možnost požádat o uplatnění a posouzení podle stavu ke dni podání žádosti o změnu záměru před dokončením nebo ke dni vydání rozhodnutí o povolení změny záměru před dokončením tak, jako je tomu podle dosavadní právní úpravy. Rozhodný okamžik je tedy založen defaultně zákonem ke dni podání žádosti o původní povolení záměru (případně o původní stavební povolení podle předchozí právní úpravy), neboť o tento záměr se stále jedná. Nicméně stanovení tohoto okamžiku zákonem je dispozitivní, neboť stavebník se od něj může odchýlit, pokud požádá o posouzení žádosti o povolení změny záměru před dokončením ke dni jejího podání nebo ke dni rozhodnutí o této žádosti. Cílem je umožnit stavebníkovi zvolit si právní režim, do kterého realizace nedokončeného záměru spadá, aby v důsledku změn v čase zejména při průtazích v řízení neutrpěl újmu.

Vztahuje se k: § 225 odst. 1

V odstavci 1 se podporuje princip plné apelace na všechna rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně vydaná v řízení o žádosti, a to nejen na ta, která jsou v rozporu s právními předpisy nebo jsou věcně nesprávná, ale i pokud trpí jakoukoli jinou vadou. Tato úprava reaguje zejména na poznatky z praxe, že některé odvolací stavební úřady rušily napadená rozhodnutí a vracely je úřadům prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti. Tento přístup byl i podle předchozího znění zákona nesprávný, neboť i nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje jeho rozpor se zákonem. Navíc šlo o zcela jednoznačný rozpor s úmyslem zákonodárcem a smyslem a účelem právní úpravy.

Pro eliminaci těchto výkladů a vyloučení pochybností se do zákona doplňuje druhá věta, která výslovně uvádí, že zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci stavebnímu úřadu prvního stupně k novému projednání je (z jakýchkoli důvodů) nepřípustné.

V souladu s principem úplné apelace, který se uplatňuje již podle dosavadní právní úpravy, je tedy výslovně zcela vyloučena možnost vrácení věci prvostupňovému správnímu orgánu, s výjimkou nicotnosti rozhodnutí.

Způsoby, jakými může odvolací správní orgán rozhodnout, jsou následující: (i) odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí, (ii) napadené rozhodnutí změní, (iii) napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví, nebo (iv) prohlásí nicotnost napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím se rozumí jak rozhodnutí ve věci samé, tak procesní rozhodnutí (usnesení).

Ruší se pro nadbytečnost výjimka, podle níž nebylo možné v odvolacím řízení uplatnit ustanovení o zrychleném řízení.

Vztahuje se k: § 226

Navrhovaná úprava má za cíl omezit prostor pro obstrukce, kdy se podáním blanketního odvolání odvolatel snaží dosáhnout prodloužení délky řízení a oddálit vydání konečného rozhodnutí ve věci [srov. např. rozsudek MS v Praze 5 Ca 298/2008-52 (2766/2013 Sb. NSS)]. I v odvolacím řízení se důsledně uplatňuje koncentrační zásada a zásada rychlosti a procesní ekonomie odvolacího řízení. Tato úprava je inspirována a převzata z § 2 odst. 8 a 9 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění zákona č. 465/2023 Sb.

Vztahuje se k: § 229 odst. 4

Úprava v návaznosti na přečíslování odstavců v § 200.

Vztahuje se k: § 230 odst. 1

Do odstavce 1 se doplňuje chybějící pravidlo, že kolaudační rozhodnutí se vydává na základě žádosti stavebníka nebo vlastníka stavby. Nově je součástí stavební správy také autorizovaný inspektor, který je mj. oprávněn vydávat kolaudační rozhodnutí (viz také § 30 ).

V odstavci 2 se doplňuje, že kolaudační rozhodnutí nevyžadují stavby zařízení staveniště, a to bez ohledu na to, zda se jedná o jednoduché stavby či nikoliv.

Drobnou stavbu lze podle odstavci 4 užívat ihned po jejím dokončení.

Odstavce 6 až 8 obsahují nová pravidla pro osvědčení vzniku věcných břemen ze zákona (například podle § 104a zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích nebo § 97b zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona), v důsledku dokončení stavby, pro účel jejich zápisu do katastru nemovitostí. Tato pravidla navrhl v rámci připomínek Český úřad zeměměřický a katastrální společně s vlastníky a provozovateli sítí technické infrastruktury. Stavební úřad nebo autorizovaný inspektor vydá osvědčení o vzniku takového věcného břemene na základě žádosti vlastníka technické infrastruktury po dokončení stavby. Stanoví se minimální náležitosti osvědčení a dále pravidlo, podle nějž katastrální úřad věcné břemeno dle takto vydaného osvědčení zapíše. Souhlas vlastníka zatíženého pozemku se nevyžaduje.

Vztahuje se k: § 232 odst. 2

Výslovně se stanovuje, že přílohy žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí postačí předložit stavebnímu úřadu až (nejpozději) k závěrečné kontrolní prohlídce dokončené stavby, případně ke kolaudaci stavby (tj. do okamžiku vydání rozhodnutí o kolaudaci), pokud se závěrečná prohlídka neprovádí Cílem je nebránit podání žádosti o kolaudaci ještě před získáním všech podkladů, pokud je reálný předpoklad jejich brzkého obstarání.

Vztahuje se k: § 233 odst. 1

Úprava zohledňuje, že nově je součástí stavební správy také autorizovaný inspektor, který je mj. oprávněn vydávat kolaudační rozhodnutí (viz zejména § 30 a § 230).

V odstavci 2 je provedeno formulační zpřesnění v návaznosti na § 6 a § 224.

V odstavci 3 se se v souladu s obecnou koncepcí posuzování záměru ke dni podání žádosti dle § 197 odst. 3 upravuje, že stavba se v kolaudačním řízení posuzuje podle požadavků na výstavbu a norem, které platily v době podání žádosti o povolení původního záměru.

Vztahuje se k: § 234 odst. 1

Právní úprava zohledňuje, že nově je součástí stavební správy také autorizovaný inspektor, který je mj. oprávněn vydávat kolaudační rozhodnutí (viz zejména § 30 a § 230).

V odstavci 1 se lhůta pro závěrečnou kontrolní prohlídku stavby zkracuje z 30 na 15 dnů. O termínu závěrečné kontrolní prohlídky musí být účastníci řízení vyrozuměni nejméně 5 dnů přede dnem jejího konání místo původních 10. Zároveň je účastníkům dána možnost dohodnout se jinak, tedy souhlasit s kratší lhůtou pro informování o konání závěrečné kontrolní prohlídky. Ruší se dále zbytná povinnost vyrozumět hlavního projektanta.

V odstavci 2 se vypouští pro nadbytečnost požadovaný údaj o způsobilosti stavby k užívání, jelikož podle § 284 odst. 2 odborný posudek autorizovaného inspektora pro účely kolaudace dokládá, že skutečné provedení stavby nebo její části, kterou lze samostatně užívat, je v souladu s ověřenou dokumentací nebo jejími povolenými změnami, umožňuje povolený účel užívání a splňuje požadavky na výstavbu.

Vypouští se odstavec 3, podle kterého vznikla-li realizací stavba, která musí být podle jiného zákona označena číslem, stavební úřad po provedení závěrečné kontrolní prohlídky vyzve příslušnou obec k přidělení čísla. Tato úprava se přesouvá do společného § 246.

Vztahuje se k: § 235 odst. 1§ 235 odst. 2§ 235 odst. 4

Právní úprava zohledňuje, že nově je součástí stavební správy také autorizovaný inspektor, který je mj. oprávněn vydávat kolaudační rozhodnutí (viz zejména § 30 a § 230).

V odstavci 4 se ruší nadbytečné ustanovení o doručování, neboť vyplývá z jiných ustanovení.

Do odstavce 6 se doplňuje pravidlo, že odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí nemá odkladný účinek.

Vztahuje se k: § 236 odst. 1

V odstavci 1 se v návaznosti na kompetence autorizovaného inspektora doplňuje možnost povolovat předčasné užívání i autorizovaným inspektorem. Dále se doplňuje pravidlo, že povolení předčasného užívání stavby je prvním úkonem stavebního úřadu v řízení (stavebním úřadem se podle 30 odst. 1 rozumí i autorizovaný inspektor). Maximální doba trvání předčasného užívání je vymezena v § 238 odst. 2.

Ruší se třetí věta v odstavci 3, jelikož dohoda se zhotovitelem stavby nemusí obsahovat žádné podmínky předčasného užívání stavby mezi stavebníkem a zhotovitelem, takové podmínky nejsou povinnou součástí dohody. Náhradou za vypuštěný požadavek dohody se zhotovitelem stavby se doplňuje z důvodu zajištění bezpečnosti povinnost stavebníka připojit k žádosti vyjádření zhotovitele stavby nebo autorizovaného inspektora ke splnění podmínek podle odstavce 1.

V odstavci 6 se doplňuje pravidlo, že stavby přenosové, přepravní a distribuční soustavy lze užívat ihned po jejich zprovoznění na základě platné revizní zprávy.

Vztahuje se k: § 237 odst. 2§ 237 odst. 6

Zkušební provoz může kromě stavebního úřadu povolit i autorizovaný inspektor, a to jako první úkon v řízení.

Nový odstavec 6 doplňuje, že je-li žádost o kolaudaci podána před ukončením zkušebního provozu zkušební provoz se prodlužuje do vykonatelnosti kolaudačního rozhodnutí.

Vztahuje se k: § 238 odst. 1§ 238 odst. 2§ 238 odst. 3§ 238 odst. 4

Ustanovení vypočítává povinné náležitosti rozhodnutí o povolení předčasného užívání a zkušebního provozu; již to nebudou náležitosti podle § 197 odst. 1 a 2, které by opakovaly podmínky povolení záměru. Možná doba trvání předčasného užívání nebo zkušebního provozu se prodlužuje na 2 roky t a v případě vyhrazených staveb nejdéle na dobu 3 let. Nadále platí, že stanovenou dobu předčasného užívání, nebo dobu trvání zkušebního provozu, lze prodloužit před jejím uplynutím, a to i opakovaně. Prodlužovat může i autorizovaný inspektor (pouze na žádost stavebníka). Celková doba předčasného užívání nebo zkušebního provozu nesmí obecně přesáhnout 3 roky, resp. 10 let v případě vyhrazených staveb a nově také v případě veřejně prospěšných staveb, nebo 3 roky od dokončení výstavby v rámci souboru staveb, pokud by jinak 10 let uplynulo dříve.

Do nového odstavce 4 se jako u kolaudace doplňuje, že odvolání proti rozhodnutí o předčasném užívání nebo zkušebním provozu nemá odkladný účinek.

Vztahuje se k: § 239 odst. 1§ 239 odst. 5

Rozšiřuje se okruh žadatelů o změnu v užívání stavby nebo její části o stavebníka se souhlasem vlastníka.

V řízení o změně v užívání stavby spočívající jen ve změně trvání dočasné stavby se soulad s podmínkami podle § 193 posoudí pouze v případě, že od povolení stavby nebo od posledního povolení prodloužení doby trvání této stavby došlo ke změně těchto podmínek. Pro účely změny trvání dočasné stavby není nutné opět posuzovat splnění veškerých podmínek podle § 193, které již byly posouzeny. Povolení změny v užívání stavby se nevyžaduje, pokud se změnily jen požadavky právních předpisů, ale faktický způsob užívání stavby se nezměnil.

Vztahuje se k: § 240 písm. a)

Změnou v užívání se rozumí také změna doby trvání stavby ve smyslu § 6, jak vyplývá i z judikatury (např. usnesení NSS 8 As 79/2014,č. 3428/2016 Sb. NSS).

Vztahuje se k: § 241 odst. 1

Při splnění podmínek odstavce 1 je stavební úřad povinen vydat povolení změny v užívání stavby jako první úkon v řízení, neboť jde o právní nárok žadatele. Není důvod volit jiný postup, proto se formulace ”může vydat” mění na “vydá”.

Současně se rozšiřuje pravomoc vydávat povolení ve zrychleném řízení o změně v užívání stavby i na autorizovaného inspektora, neboť jde o nesporné případy (stavba se nedotýká práv třetích osob, nevyžaduje vydání integrovaného povolení, nevyžaduje podrobnější posouzení účinků na okolí, nevyžaduje zkušební provoz, nevyžaduje stanovení podmínek pro užívání nebo podmínek k zajištění ochrany veřejných zájmů ani nezpůsobí změnu kategorie stavby z hlediska požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva stavby podle jiného právního předpisu).

Vztahuje se k: § 242 odst. 2

Je-li změna v užívání stavby podmíněna stavební úpravou vyžadující povolení, postupuje se obdobně podle ustanovení o řízení o povolení záměru, není nutné uvádět výčet konkrétních ustanovení a volit jiný přístup.

Vztahuje se k: § 243§ 244

Navrhuje se vypuštění pro nadbytečnost, uplatní se obecná právní úprava změny v užívání stavby.

Vztahuje se k: § 245

V případě podzemní stavby sítí technické infrastruktury může být pasport stavby nahrazen dokumentací zaměření prostorové polohy, rozměru a tvaru dokončené stavby nebo její části anebo technologického zařízení. Současně se v odstavci 4 doplňuje v souladu s novou koncepcí také kompetence autorizovaného inspektora .

Vztahuje se k: § 246

Legislativně technické úpravy v návaznosti na úpravy provedené v předchozích ustanoveních – přesun úpravy z § 234 odst. 3. Namísto dosavadního výčtu obdobně a přiměřeně použitých ustanovení pro kolaudační řízení se uplatní obecná úprava podle § 200a.

Vztahuje se k: § 247

Doplňuje se možnost, aby povolení odstranění jednoduchých staveb u lze za podmínek podle odstavce 3 vydat povolení k odstranění jako první úkon v řízení, mohl kormě stavebního úřadu vydat i autorizovaný inspektor.

Účastníkem řízení o povolení odstranění stavby bude nově také ten, kdo má jiné věcné právo k pozemku na němž se odstraňovaná stavba nachází nebo k této stavbě.

Do výčtu staveb v odstavci 3, u nichž není možné vydat povolení odstranění stavby jako první úkon v řízení (což mj. znamená, že povolení nemůže vydat autorizovaný inspektor) se doplňují také vyhrazené stavby.

Vztahuje se k: § 248 odst. 1§ 248 odst. 4

Žádost o povolení odstranění stavby podává standardně vlastník stavby. Stavebník (který není vlastníkem) může podat žádost o povolení odstranění stavby se souhlasem vlastníka. Dále může žádost podat i stavebník stavby, pro kterou je stanoven účel vyvlastnění v zákoně, pokud je pro realizaci této stavby nutné odstranit cizí stavbu.

Doplňuje se výslovná úprava, podle níž lze žádost o povolení odstranění stavby podat jako součást žádosti o povolení záměru, kvůli němuž je nutné původní stavbu odstranit.

V případě stavby obsahující azbest je součástí žádosti také návrh opatření k předcházení a omezení rizik souvisejících s expozicí azbestu a doklad o splnění dalších požadavků pro práci s azbestem, vyžadovaný podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. V tomto případě nahrazuje povolení odstranění stavby povolení orgánu ochrany veřejného zdraví k práci s azbestem podle § 41 odst. 3 uvedeného zákona.

Vztahuje se k: § 249 odst. 1 písm. h)

Povolení odstranění stavby obsahující azbest má nově ve výrokové části obsahovat podmínky pro práci s azbestem, což souvisí s tím, že nahrazuje povolení orgánu ochrany veřejného zdraví podle § 41 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb. (viz odůvodnění k § 248).

Explicitně se stanoví, že po povolení odstranění stavby zašle stavební úřad stavebníkovi oznámení o ověření dokumentace pro odstranění stavby a štítek s identifikačními údaji o odstraňované stavbě.

Vztahuje se k: § 250

V odstavci 1 se rozšiřuje okruh adresátů, kterým lze nařídit odstranění stavby, o vlastníka pozemku. Dále se v písmenu b) zpřesňuje, že jde o stavbu, která byla provedena bez povolení, které měla mít, neboť ne všechny stavby musí být povoleny (drobné stavby nikoli).

V odstavci 2 se zavádí legislativní zkratka „povinný“ pro vlastníka stavby, vlastníka pozemku a stavebníka, kteří jsou účastníkem řízení o nařízení odstranění stavby.

Vztahuje se k: § 252 odst. 1

Odkaz na náležitosti podle § 197 odst. 1 je ve vztahu k náležitostem vyjmenovaným v odst. 1 duplicitní a příslušná část odstavce 2 v § 197 se ruší. Do rozhodnutí o nařízení odstranění stavby se do výrokové části přidává nová položka týkající se podmínek pro práci s azbestem (viz výše odůvodnění ke změnám v § 248 a 249).

Vztahuje se k: § 254 odst. 1§ 254 odst. 4§ 254

V odstavci 1 se upřesňuje, že se řízení o odstranění stavby zahájí také o stavbě prováděné (ne jen provedené) bez povolení nebo v rozporu s ním. Podobně i ve stávající úpravě je v odstavci 3 výslovně uvedena stavba provedená i prováděná.

V odstavci 4 se navrhuje ponechání pouze lhůty 30 dnů od zahájení řízení o odstranění stavby, jelikož pokud je žádost o prodloužení doby trvání stavby podána ještě před jejím uplynutím, jde o řízení o žádosti o změnu v užívání stavby podle § 239 a násl.

Odstavec 5, který speciálně definoval, kdo je účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby se zrušuje, neboť rozsah účastníků vyplývá z § 200a ve spojení s § 182 odst. 1.

Vztahuje se k: § 255

Věta druhá se vypouští pro nadbytečnost. Lhůta je stanovena ve větě první a následky zmeškání lhůty platí obecně, není třeba je normovat tímto způsobem. Navíc takto stanovené pravidlo zřejmě jako zvláštní ustanovení bránilo možnosti prominutí zmeškání lhůty (resp. úkonu – podání žádosti) z omluvitelného důvodu podle § 41 správního řádu, kterou není důvod vylučovat. Nadále se tedy uplatní závěry judikatury o nemožnosti podávání opakovaných žádostí o dodatečné povolení, pokud je takováto žádost již pravomocně zamítnuto, případně řízení o ní zastaveno (například rozsudek NSS 10 As 407/2019).

V odstavci 2 se doplňuje věta, že se nepoužije § 185 odst. 3, který stanoví, že stavební úřad žádost neprojedná, pokud není součástí žádosti dokumentace pro povolení záměru. Jedná se o logické doplnění vzhledem k tomu, že se jedná o fázi dodatečného povolení stavby a stavebník v tomto okamžiku ještě dokumentaci obvykle nemá. Úprava je v souladu se závěry rozsudku NSS 6 As 314/2023, podle nějž v řízení o dodatečném povolení stavby může být pro zachování práv žadatele v odůvodněných případech nezbytné vyhovět jeho žádosti o přerušení tohoto řízení na dobu nezbytnou pro obstarání projektové dokumentace.

Vztahuje se k: § 256

Nový odstavec 3 zavádí výjimku, podle níž se odstranění „černé“ stavby nenařídí a stavba se dodatečně povolí i při nesplnění všech podmínek pro dodatečné povolení, pokud by odstranění stavby bylo zcela zjevně nepřiměřeným zásahem pro povinného, jiné osoby nebo veřejný zájem a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Jde o obdobnou úpravu, jaká je již v současném znění zákona obsažena v § 259 odst. 1, pro případ opakovaného řízení o povolení stavby po jeho zrušení a o projev zásad proporcionality a zmírnění tvrdosti zákona, který by však vzhledem ke stanoveným podmínkám („zcela zjevná nepřiměřenost zásahu“ nedotčení veřejných zájmů ani práv třetích osob) měl být vykládán restriktivně a aplikován výjimečně. Explicitně se stanoví, že tímto není dotčena odpovědnost povinného za přestupek.

Vztahuje se k: § 258 odst. 2

Vypuštění odstavce 2 je legislativně technická úprava v návaznosti na doplnění obecnějšího pravidla subsidiarity do § 200a (viz odůvodnění § 200a).

Vztahuje se k: § 259 odst. 1

Stavební úřad neposuzuje, zda povinný prokázal splnění podmínek podle § 193, ale posuzuje soulad záměru s těmito podmínkami. Stavební úřad vychází ze žádosti, na základě které bylo vydáno následně zrušené povolení a doplnění podkladů a vyjádření účastníků požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby.

Mezi osoby, u nichž se pro účely povolení stavby zohledňuje případný vznik újmy, se doplňuje také povinný – ve smyslu zavedené legislativní zkratky. Povinný zahrnuje také stavebníka, jelikož typicky právě stavebníkovi může nařízením odstranění stavby vzniknout největší újma.

Vztahuje se k: § 260

Navrhuje se vypuštění pro nadbytečnost, neboť postačuje úprava v § 254 odst. 4 a v navazujících ustanoveních upravujících dodatečné povolení stavby.

Vztahuje se k: § 261§ 261

Cílem rušených ustanovení bylo původně za určitých podmínek přenést břemeno exekučních nákladů na odstranění stavby z rozpočtu obcí na státní rozpočet. Vzhledem k navržené institucionální reformě se odstavce 2 až 4 stávají obsoletními.